Bůh má trojku rád

Na přelomu srpna a září jedu do Španělska. Teď to vypadá, že se vytahuji. No asi ano. Určitě ano. Ale jen strašně malinko a tak nějak veřejně nerad. Kdyby to šlo tajně, jo to bych se sám sobě navytahoval. No jéje!
Ale o tom to teď není - moje těšení je i přes toto mé doznání fakt i tak velké a jen chci tímto vysvětlit, proč už zase něco píšu! Rozhodl jsem se napsat o tom Španělsku už dopředu. Dělám si takový malinkatý náskok. Jedu tam také kvůli obrazům, jak už je to při cestování mým zvykem. Protože mám obrazy rád, je samozřejmé, že mám rád i malíře. A protože ve Španělsku malíři byli, jsou a budou, mám se na co těšit…
Raději jsem si to zaplatil hned v lednu, neboť kdybych si to nezaplatil v lednu, zase bych měl pocit, že na to budu mít čas až někdy potom. Znáte to - pak bych třeba ten čas neměl, nebo bych na to prostě neměl úplně nějak jinak a zase bych do Španělska nejel. A bylo by mi to určitě líto, že už se tam třeba nikdy nedostanu.
„Nikdy“ je strašně prapodivný interval. Nepáře se s vámi a o ničem s vámi zásadně nediskutuje. Nikdy a nic jsou nehezká slova, která si určitě vymyslel kdysi dávno nějaký podivný filozof - sadista lingvista, nebo nějaký přeukrutný vládce nelida, aby už nám konečně všechno všem bylo jasné. A tak je mi jasné, že “nikdy” nikdy nepřeperu, obcházím a přeskakuji ho a ono mě někdy to “nikdy”nechává na pokoji. Přece nebudu stále s “nikdy” bojovat ten zbytečný a marný boj. “Nikdy” mě sice nenechá nikdy vyhrát, ale nechává mě žít. A tak ti “nikdy” někdy a určitě zbytečně i děkuji.
“Nikdy”, je ti to jedno, viď?

Stvořitelé času….

Pamatujete? Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. Rozšířili naše hranice pro vnímání dokonalosti a krásy. Nepřekonaní a asi i nepřekonatelní. Nejenže dokonale ovládli malířské řemeslo, ale našli pro nás i mnoho nepojmenovaného navíc. Ale nejsou sami těmi jedinečnými v tom našem nekonečném světě.
I Španělé mají svůj triumvirát. Vlastně dva. El Greca, Diega Velázqueze a Franceska Goyu. A pak také Pabla Picassa, Joana Miróa, a Salvatora Dalího.
Dovolte mi, abych se pokusil napsat něco o těch starších. Starší mají přece vždycky přednost, že. Na ty mladší třeba někdy dojde v budoucnu. Představme si tedy ty tři starší jako otce, ducha a syna španělského malířství. A zkusme to psaní od toho nejstaršího z nich. Toho, který by mohl být tím prapůvodním duchem španělského malířství.….

Francisco de Goya
(1746-1828)

Už nechtěl vůbec nic. A to nic bylo najednou tak nestvůrně obrovské a objímající, že ho přitisklo do postele tvrdě, těžce, definitivně. Konečně ho přemohly ty jeho nejvěrnější přízraky. Věděl, že je konec. Ani toho bohémského a marnotratného syna už se nedočká. Z posledních sil ještě naposledy pohladí vnuka Mariana a sklouzne pohledem i po tvářích těch ostatních. Jen letmo a naposled se jeho oči dotknou sklopených hlav a zachytí se na chvíli očí Rosarie. Ta jeho dvě poslední slunce už mu naposledy zasvítí a pak se propadne do nekonečné a definitivní tmy. Šepot, který už dlouhý čas stejně nemůže slyšet, utichne a místností se rozprostře pláč. Pláč, který by si on nikdy nepřál slyšet. Právě zemřel nejlidštější a nejvěrnější syn královského Španělska, milovník svobody a života samého - Francisco de Goya.

Opusťme ale Bordeaux i smrt a vraťme se mezi živé do kopců, kde se Francisco narodil. Španělsko už dávno není uspořádanou a silnou zemí španělských králů. Těch králů, kteří tak bezvýhradně milují malířské umění a také své královské malíře. Stále je koruna vlastníkem rozsáhlých zámořských kolonií a stále je ještě zlato a stříbro tou nejpevnější jistotou království. Jen budoucnost už začíná mít úplně jiné obrysy. Celá Evropa už je někde úplně jinde a žije úplně jinak. Také daleké kolonie se touží stát svéprávnými a svobodnými. Francie už není ani tím nevypočitatelným a nespolehlivým spojencem, ale spíš krvelačným a nepřátelským sousedem, kde se potupně stínají králové i královny. Španělská církev pozvedá hlavu vysoko, převysoko. Vše vidí a vše okamžitě trestá. Inkvizice je nejsilnějším nástrojem chodu země a nikdo nemá sílu se jí postavit. Nikdo, dokonce ani sám král nemá moc být tím jediným a prvním. Doba už je zcela jiná než za Velázqueze a El Greca. Svět se změnil už jednou provždy a nechce se vracet. Jen Španělsko si toho nestačilo všimnout. Struna, která ho spojuje se světem, se napíná čím dál tím víc, tenčí se a drnčí nekonečnou námahou. Bude mít ještě Španělsko vůbec nějakou budoucnost? Ví vlastně někdo, co bude dál…

Francisko se narodil do rodiny pozlacovače. Jeho matkou je chudá šlechtična, což ale v zemi tolika šlechtických titulů zase tak moc neznamená. Je pátým synem v řadě. Jeho dětství začíná v drsné krajině nedaleko Zaragozy, ve vesničce Fuendetodos. Název vesnice, který v překladu znamená pramen všech, jako by předznamenal jeho další osud. Stane se doopravdy malířem všech. Celého Španělska a celé Evropy. Postupně jeho význam roste a nakonec se stane symbolem země stejně jako Don Quijote či Kryštof Kolumbus. Stane se tím, který ostatním dláždí cestu. Tu cestu, po které se v budoucnosti vydají Picasso, Miró a před nimi a po nich i mnozí a mnozí další. Je zcela příznačné, že tehdejší pokroucenou dobou nemohly vést ani trochu rovné cesty. Nikdo už není svatý a čest je jen teoretickou disciplínou z pradávné minulosti. Také nebe od Franciscovi doby už dávno není jen nebem Boha a svatých, ale též ďábelských přízraků a čarodějnic. To nebe, které se otisklo už v dětství do Francescovy mysli. To nebe z hor od pramenu všech. Z Fuendetodos.

Už v jeho raném mládí se s rodinou stěhuje do Zaragozy. A tam se po prvé potkává s malířstvím. Nejdříve kopíruje díla starých mistrů u otcova přítele Martineze. Ale to mu nestačí. Stěhuje se do Madridu a jeho učitelem je slavný a veledůležitý Anton Rafael Mengs. Dvakrát je odmítnut jako malíř Královskou akademií Svatého Fernanda. Ale cožpak tohle může porazit neúnavného a ctižádostivého mladého muže?! On si osud stvoří sám. On nikdy nic nevzdává. Neboť štěstí přeje především těm nejsilnějším. Nastoupí do dílny k Franciscu Bayo y Subías. K dvornímu malíři Karla III. Nejvýznamnějšímu malíři království. Je pro jeho další osud vlastně tím nejdůležitějším. Ve vymezení k jeho osobě se stává Francisco tím, kým se stal. Osobností. Roku 1769 odjíždí na nějaký čas do Říma. Tak jako kdysi dávno před ním jím obdivovaný král všech španělských malířů, Velázquez. Není lepšího místa k pochopení a uchopení barvy než rozzářená Itálie. Jedním ze svých tehdejších obrazů obešle soutěž parmské Akademie. A i když mu není celý život přáno být tím jediným a neporazitelným vítězem, přesto zaujme kritiky i kolegy malíře. Nikdy nikdo po celý jeho předlouhý život nebude k jeho obrazům lhostejný. Mnozí s nimi nesouhlasí, mnozí, a těch je víc, je milují. Ale nikdo je jen tak nemine. Vryjí se vám hluboko do duše a už vás nikdy neopustí. V roce 1771 se vrací do Zaragozy a dostává nabídku, aby vymaloval malý výklenek v katedrále El Pilar. Prozatím jen tak, na zkoušku. Povede se mu dobré dílo a konečně je žádaný i doma. Zakázky přicházejí stále hojněji a hojněji. V roce 1770 se ožení se sestrou Francisca Baya. Se ženou, která bude stát po jeho boku i přes nestálou a občas divokou Goyovu povahu až do své smrti. Se ženou, se kterou bude mít šest dětí a která celý svůj život bude více uznávat svého akademicky zkostnatělého bratra než jeho. Se ženou, kterou přesto miluje, protože bude jednou z mála jistot, kterou ve svém dlouhém životě pozná.

V té době maluje jedenáct olejomaleb z Kristova života pro klášter Aula Dei v Zaragoze. Poté se stěhuje opět do Madridu a navrhuje gobelíny pro Rafaela Mengse. Ten má za úkol vyzdobit jimi El Prado a San Lorenzo del Escoriál. Jeho bývalý učitel je prací svého žáka nadšený. Jemu už vyschnul pramen inspirace, ale z Goy tryskají nápady jak z horského pramene. Ale pro vlastní zhotovení gobelínu jsou návrhy moc složité. A tak je Goya musí pro potřeby tkalců zjednodušit a z původních návrhů na Mengsovo doporučení vytvoří rytiny pro další tisk. Je to jedinečná šance jak své dílo představit širší veřejnosti. Šance, která se nezahazuje. Studené a trochu nudné královské sídlo se rozzáří lidovou slavností. Zpodobněná doba radosti, kterou jim vytvořil Francisco de Goya. První skutečný krok mezi vyvolené. Konečně je přijat na Akademii Svatého Fernanda a následně je jmenován královským malířem. Ano Francisko moc dobře ví, co je to radost. Ti s tituly dědičnými i ti bez nich se na jeho obrazech navzájem podobají, paleta hýří barvami, vše pulzuje krví a není zde místo pro ošklivost. Zatím je i jeho ošklivost mimořádně krásná. Ano Francesco život namalovat umí. Moc ho mrzí veřejná kritika jeho švagra Bayeu jedné z jeho fresek v katedrále El Pilar v Zaragoze. Dokonce ho donutí ji přemalovat. Přemalovaná freska tak do dnešních dnů existuje hned vedle obrazů jeho švagra a jeho bratra. Toto ponížení švagrovi už nikdy nezapomene!

Goyova cesta vzhůru není určitě přímočará. Ale má své příznivce na králově dvoře. Pracuje především pro infanta Dona Luise. Ale současně také pro madridský kostel San Francisco El Grande i pro Zaragozu. Přesto se prvním královským malířem dlouho nestává. Portrétuje sice krále Karla III. jako lovce, ale rozhodně ho ani trochu neidealizuje. Král vypadá jako zbohatlý podkoní a z královského majestátu zbylo na obraze jen doopravdy hodně málo. Přesto se Francisco stává v roce 1786 jeho dvorním malířem. Za tři roky si to pak zopakuje i u jeho nástupce KarlaIV. Na španělském trůně se sice usazuje Bourbon, ale vládne jeho choť- královna Parmská Marie Luisa. Goyovi se tenkrát mimořádně daří. Jeho královské výsosti ho uznávají oba, dokonce ho dokáží ochránit i před mocnou inkvizicí. Francisco se stává uznávaným členem dvora. Král se k němu chová velice přímočaře a baví se s ním i o věcech, které by nesvěřil své choti ani svým ministrům. Goya je na svém společenském vrcholu. Mnohé ženy mu leží u nohou. Není už tím chudým a neohrabaným chlapcem z hor. Na co sáhne, to se mu podaří, a je zván do salónů a na slavnosti těch nejvýznamnějších lidí. A také do ložnic těch nejkrásnějších žen. Je v něm úžasná živočišná mužnost, která se ženám líbí. Už v té době se sbližuje s nejkrásnější a nejobdivovanější ženou Španělska Maríou del Pilar Cayetanou de Silva Alvarez de Toledo. Jedinou skutečnou soupeřkou královny.

 Rodina Karla IV.

Při tvorbě tohoto skupinového portrétu dostal Francisco od krále volnou ruku. Záleží jen na něm, jak rodinu namaluje. Tento obraz se nepodobá ani trochu Velázquezově pohledu rovnoprávného a zainteresovaného filosofa. Ani žádnému jinému skupinovému portrétu královského dvora. Tohle je portrét třinácti různých osob, které spojuje jen královský původ a královský majetek. Není tu vůbec cítit žádná malířova práce. Vše je namalované lehce, nezvykle rychle, každý je tu namalován hlavně sám za sebe a snad s výjimkou královny a jejich nejmenších dětí obraz nepřipouští žádné city. Ale není tu cítit ani despekt malíře, jeho ironický nebo naopak podlézavý pohled. Ti lidé k sobě vlastně nepatří. Ba ani jejich malíř není jejich. A přesto je to skvělá oslava majestátu královské rodiny, poctivý řemeslný obraz, který nelze přejít bez zájmu. A i když nám královská rodina nemusí připadat sympatická, o její vznešenosti a malířské dokonalosti tvůrce nelze zapochybovat.
Goya vůbec prožívá v této době šťastné období. Jeho vztah s vévodkyní ho naplňuje. Objevuje složitou stavbu Cayetaniny duše, souzní s ní v její deklarované a vznešené svobodě a dlouho mu trvá, než objeví i tu její zoufalou samotu a bohapustou prázdnost a pýchu. Zatím si žije svůj sen.

Opusťme teď na chvíli Goyu v jeho šťastném období a vydejme se do šťastných období života mého. Tedy… je mi šest let a začínám povinnou školní docházku. První rozechvělé školní dny toho mého dávného dětství. Ta naše škola je školou vesnickou, malotřídní, má dva učitele, nečekaně prostorný kabinet a velký, černý a trochu rozladěný klavír. V tom kabinetě visí podivný obraz divné rodiny v divných šatech. Stojí na něm všichni v řadě vedle sebe a ti starší nám říkají, že jsou to prý králové. Teda divní králové pro šestiletého kluka. Nemají královskou korunu, dokonce ani trůn a ani žezlo, jablko a meč. Ty šaty jsou sice hezké, na obraze je dost krásných barev, ale všechno je nekrálovské. To přece nemohou být šaty královské! To se nám honí hlavou v těch našich šesti letech. Obraz namaloval jakýsi Španěl - Goya. Stejně si my malí myslíme, že se mu ten obraz vůbec nepovedl. Přece koukněte se hned vedle na ten Ladův obraz s vodníkem. Ten je krásně namalovaný! Vše je na něm jako živé a vodník je přesně takový, jak mají vodníci být. A ne jako ti králové! Ten Goyův obraz je prostě nepovedený! Tahle veliká reprodukce zůstala v tom kraji pod Černou horou po odsunu Němců. A který osvícený Čech ho po odsunu Němců donesl do školy, místo aby si jím zakryl škvíry mezi prkny v právě sbité kadibudce, to už se nikdo a nikdy nedozvíme. Myslím si, že dnes už ve škole není. Byl ukrutně nesocialistický, neideologický a neprakticky velký. Tak jako náš dávný a dnes už určitě mrtvý pan učitel Potůček.

Další blízké setkání s Goyou bylo až v mých dvaadvaceti letech. To jsem byl právě čerstvě ženatý, měl jsem narozeniny a pověst znalce malířství, neboť jsem o něm vlastnil šest barevných knížek. Dostávám od manželky k narozeninám zabalený a zarámovaný obraz! Má žena mě vlastně taky po prvé potkala při mém kreslení v hospodě. V restauraci Zlatý lev v Žatci. To jsem kdysi dělával. Vytáhl jsem blok, měkkou tužku a kreslil si okolní hosty. Jen tak jsem je portrétoval, škrábal jsem je a mazal do trhacího bloku, občas kresby daroval a dost často se vztekal, že mi to nejde a nejde. Tedy ne, že bych se to kdy naučil, ale člověk dělá hodně věcí, které ani trochu neumí. Asi proto, že je neumí, tak ho ty věci baví. Na úpatí kopce je nejmírnější stoupání, minimální únava a největší odhodlání. No a tehdy nastala chvíle, kdy mám v ruce zabalený obraz, dvacet dva roků a v sobě kus zvědavosti. Netrpělivě rozbaluji! Trhám balící papír z obrazu a hořím nedočkavostí. Goya! Samozřejmě ne originál. Reprodukce Nahé Maji. Obraz už znám dlouho. Tedy už jsem si ho párkrát prohlížel v různých knihách. I obraz té oblečené Mají, který je její dvojče. A teď tedy vlastním Maju nahou. Barvy jsou trochu jiné než v těch mnou viděných knihách, ale jinak je to ona. Ta smyslně se rozvalující dáma pak u nás visí v ložnici drahná léta a my tak spíme ve třech. A legálně.To, že si spíte ve třech v ložnici a nepodkládáte to legitimním dvojmanželstvím, u nás trestní zákoník netrestá.

 Nahá Maja

Kolem tohoto obrazu se vypráví pár legend. Tak jako kolem mnoha jiných známých věcí. Určitě ho Francisco namaloval s láskou. Cit z tohoto obrazu vyzařuje. Rozhodně víc než malířova touha. Ale určitě to není fotografický portrét vévodkyně z Alby. Snad po prve v historii si malíř dovolil nemalovat oficiální a mytickou bohyni, ale skutečnou a živou ženu. I když do obrazu zřejmě promítl těch žen několik. Určitě i vévodkyni z Alby, ale asi i dalších ženy. Možná jen imaginární, ale nejpravděpodobněji i živé. Je docela zajímavé, že Maja oblečená je daleko smyslnější, než Maja nahá. Ani jedna z těch dvou Maj ale není ani trochu vulgární. Máte před sebou krásnou, živou ženu, kterou si můžete zasloužit, svést ji, nebo jen tak potkat na ulici. Píše se, že tyto dva obrazy byly zavěšeny na sobě a podle aktuálního typu hostů se zvláštním mechanismem vyměňovaly. Původně byly majetkem vévodkyně z Alby a po její smrti je inkvizici odvezl před nosem královnin ministr Godoy. Ke slávě Goy, pro zlost církve a pro radost nám budoucím. Píše se v některých knihách o smyslném a “necudném” výrazu tváře Maji. No nevím….Tenhle Majin výraz je podle mne výrazem usmíření a štěstí. Znázorněním smíru v té krásné “válce“, která je nutná k zachování lidstva. Úsměvem před nebo po. Ale určitě ne jako odměna za něco.

Štěstí a neštěstí jsou jen dvě tváře téhož osudu. V roce 1792 je Goya najednou úplně na dně. Ohluchne. Pravděpodobně je postižen mozkovou mrtvicí. Celý svět se mu zhroutí. Skončily dny radosti a štěstí. Nemoc se z počátku prudce prohlubuje a on se cítí čím dál tím hůř. Není schopen malovat, a tak dostává od krále dovolenou. Ale také ujištění, že se s jeho malířskými službami na dvoře stále počítá. “Nemaluje se přece ušima," vzkazuje mu král. Ale Goya to přece nevzdává. On přece není mrtvý! Postupně se jeho zdravotní stav lepší, i když už se nikdy zcela neuzdraví. V roce 1798 dostává od krále zakázku na vytvoření fresek v kapli svatého Antonia de la Florida(Paduánského) v Madridu. Asi poslední jeho malba v oslavném lidovém stylu. Jen ta oslava už je jiná. Lidovost už není vyjádřením radosti. Nepostrádá sice živočišnost, kterou Goya umí namalovat po celý svůj dlouhý život, ale líbeznost se vytratila. Nastal čas pro změny. Teď si bude Francisco malovat také i jen pro sebe. Tak vznikne soubor rytin Caprichos. Jen z pouhého rozmaru. Z rozmaru?! Jedenáct rytin není ale rozhodně jen pouhým rozmarem. Jeho bolest a prožité útrapy mu ukázaly nestálost štěstí. Tyhle rytiny už nejsou pohledem z vrcholu kopce. V Caprichos vyryl právě prožitou bolestivou pravdu. Nahlédla mu smrt přes rameno a on na chvíli ztratil všechny zábrany. Nesměle, ale přesto s očekáváním ukáže rytiny nejbližším. Přes jejich prvotní šok jsou přátelé z rytin nadšení. Francisco je určitě musí vydat! Ale jak naivní byla jeho víra, že mu to u církve projde. Je po prvé ve svém životě pozván před inkvizici. Ta ho sice nesoudí, ale ukáže mu, co by ho mohlo potkat v budoucnu. A tak Caprichos raději stáhne z prodeje. Dotkl se těch, kteří jsou nedotknutelní.

Nemoc už Francisca sužuje trvale. Někdy ustoupí, jindy vítězí, ale nemá v životě trvalejšího druha. V roce 1795 je zvolen ředitelem malířství na Akademii Svatého Fernanda. Už dosáhl všeho, čeho mohl profesně dosáhnout. Může jít ještě výš? Jeho obrazy už dávno nejsou jen pompézní či milé a hýřící barvami. Pryč je posvátný stříbrný třpyt a uhlazená vznešenost. Smutné pravdy v nich přibylo. Je natolik uznávaným malířem, že se už nemusí ohlížet na vkus zákazníka. Zákazníci chtějí jeho obrazy víc než svoje představy. I inkvizice na nějaký čas polevila. Pak náhle ovdoví vévodkyně z Alby. V ne zrovna šťastnou dobu a za vhodných okolností. Ve vzduchu visí podezření, že svému muži na onen svět pomohla prostřednictvím doktora Perala. Ale Alba se za svého lékaře provokativně postaví. Před celým Španělskem mu daruje obrazy, které odmítla prodat i samotnému králi. Její vztah s královnou se tím vyostřuje a ta jí přikazuje opustit Madrid. Francisco se musí rozhodnout mezi královnou a vévodkyní. Tohoto okamžiku se dlouho bál. Musí především dokončit portrét královské rodiny. Ale pak už to déle nevydrží, omluví se na nemoc a odjíždí za Albou na venkov. Nemoc ho sice zrovna příliš netrápí, ale výmluva mu projde. Namaluje několik kouzelných obrazů vévodkyně. Kouzelných, ale je na těch obrazech cítit dvojakost vztahu. Proč jen Francisko nevidí vztahy a věci jednoduše! Proč si celý život všechno komplikuje! Ale i o tohle štěstí přichází. Ve zlém se s Albou rozchází. Poznala se na některých jeho rytinách s Caprichos. A zase ho ponižuje osud. Proč mu jeho nejbližší umírají krátce poté, co je namaluje! Jako by je tím svým namalováním odsoudil k smrti. Proč ho Bůh trestá! I Cayetana umírá! Nejdřív mu umírá dcera, potom žena a teď i Cayetana! Je prokletý. Francesco moc dobře víš, co je to bolest.

V roce 1807 je Španělsko napadeno Napoleonem. Další ztráta iluzí pro již i tak unaveného a nemocného Goyu. On, který se cítil předurčen stát na straně svobody, poznává její odvrácenou tvář. Rovnost, svoboda a bratrství jde za ruku se smrtí, ničením a bohapustým lhaním. Víra jako víra, král jako král. Jak se s tímhle, Francisco, srovnáš?! Jak tohle ovlivní tvůj svět? Dobu ani nepřítele si nevolíš. Tohle se nemělo stát. Jak věřil tomu, že se ve Francii narodilo něco velkolepého. Zatím se jen střílí, popravuje a znásilňuje stejně ve jménu temnoty i světla. Ano, jsem přece Španěl. A jsem přece malíř. Jeho král Karel abdikuje ve prospěch svého syna Ferdinanda. Ale ani to Napoleonovi nestačí a dosadí na španělský trůn svého bratra Josefa. Král jako král a ty jsi jejich malíř! Tak jako jejich šašek musí šaškovat, tak jejich malíř musí malovat. Ale Goya je i malířem svým! Hlavně svým. Všechny ty hrůzy války se mu přetvoří v sérii grafiky, která dostanou název “Hrůzy války”. V této tvorbě je Francesco sám za sebe. Tady není královským malířem. Očisťuje si duši tak jako v Caprichos, i když ví, že tyto rytiny vydat nemůže. Jsou konečně vydány až třicet pět let po jeho smrti. K čemu je čas? K tomu, aby počkal. Čas může. My ne, Francisco.

Za pomoci Angličanů se Španělsko osvobodí. I velký Napoleon je porazitelný. Bůh může být nepřekonatelným vítězem, ale ne jeho děti. Na španělský trůn dosedl opět Španěl. Španěl, i když jeho dávní předkové byli Francouzi. Bláznivá historie. Ale Ferdinad VII. není ani trochu jako jeho otec Karel. Něco se v té výchově nepovedlo. Už v mládí byl Ferdinand neobyčejně pyšný a teď je z něj despota. Skončila doba i té nepatrné svobody. Opět co chvíli zasedá inkviziční tribunál a jednu hrůzu vystřídá druhá. Garota nebo gilotina? Výsledek tentýž. Kat nemusí mít strach o práci. Francesco se na svém jezdeckém portrétu skvěle trefil do Ferdinandovy pýchy. Jeho kůň je jediné živé stvoření na tomto obrazu. Z Ferdinada vyzařuje nenávist, pýcha a zloba. Je celý napěchovaný jedem, strnulý rozhodností a neúprosný jako právě padající gilotina. O co radši má Francesco jeho koně. Král jako král. Doopravdy? Goya je pojednou dvorem zapomenutý. Je rok 1815 a vypadá to na malířův konec. Je sám, chudý a nemocný. Konec! Bože, kde jsi, když tě tolik potřebuji?!

Bůh spravedlivý je! A nebo alespoň natolik rozmařilý, že si jeho zoufalství všimne. Možná si král uvědomil jeho zásluhy… Či snad to zavinila králova slabá chvilka….Nebo snad nějaká dávná vzpomínka na toho směšného a obtloustlého malíře… Co se mihlo ve Ferdinandově hlavě, že mu zaplatil dávný královský dluh? Jak různé jsou cesty osudu. Goya se v té době také seznamuje s Leocondiou Zorillou. Nebyla tak krásná jako jeho dávné ženy z jeho dávných portrétů. Nebyla ani tak chytrá a oslňující. Ale byla ve svém jednání a myšlení natolik svobodná, že je až s podivem, že neskončila pod rukou kata. A pak se stane zázrak. Goya má se svou hospodyní dceru. Malá Rosaria byla Goyovou jedinou, zato milovanou žačkou. Asi ne dost talentovanou a rozhodnou, ale jedinou, kterou Francesco učil s láskou. Nestala se malířkou. Ale byla jedinou, která mohla od Goy chtít úplně všechno a dostala by to. Královský dvůr už sice jeho obrazy nechce, ale Goya zákazníky má. Namaluje velice slavnou sérii býčích zápasů. Ne v jejich nablýskanosti a jásotu, ale v jejich syrovosti a pachu krve. Na obrazech je smrt a malíř fandí býkovi. Přesto je veřejnost opět nadšená. Jen to zdraví ho poráží! Musí pryč z toho nepřátelského Madridu. Pryč od krále a pryč od inkvizice. Musí pryč od všech. Chce být sám!

V roce 1819 získává na předměstí Madridu dům, který se od pradávna nazývá La Quinta del Sordo(dům hluchého). Úmysl či náhoda? Kdo to ví. Ale chtěl být sám a konečně je. Možná v té době kamarádil se smrtí. Možná s šílenstvím. Ale určitě s genialitou. Nevím, zda se u ošklivosti dá mluvit zároveň i o kráse. Ale určitě se dá u krásy mluvit o ošklivosti. Mnoho toho krásného se vytrvalým a nesmyslným opakováním stává kýčem. Mladý Goya začal kariéru malíře zpodobněnou krásou. Ale jak stárnul, nejdůležitější se pro něho stala pravda. Je pravda krásná? Někdy, snad. Ale hlavně musí být pravda pravdivá. Jinak by to nebyla pravda! A krása je přece tak nebetyčně proměnlivá. Obrazy, které namaloval na stěny hlavních místností zcela hluchý a nemocný malíř, jsou obrazem té temné strany pravdy. Kruté, ale jim zažité. Jsou ponuré, zdánlivě technicky nedokonalé a vypadají jakoby odbyté. Ale brní vás z nich v zátylku. Tak jako když vás znenadání přepadne strach, tak jako když tušíte, že jste prohrál všechno. Ano, ještě to nevíte jistě, ale o to větší je ten váš strach. Kde je vaše důstojnost, kde je vaše tak často proklamovaná statečnost, kde je váš tolik opěvovaný rozum? Krčí se tam někde hluboko u podlahy, nemá vás rád a chce vám už navždy utéct.

Obrazy z tohoto domu předznamenávají období obrazů z daleké budoucnosti. Ano jsou to obrazy expresionistické. Jsou jejich budoucí inspirací. Ale Goya neinspiroval jenom expresionisty. Odvolávali se na něj i impresionisté. Ačkoliv Goya neměl žáky, měl nekonečně mnoho následovníků. Byl první skutečně moderní malíř a zachytil svou dobu v takové šíři malířského spektra, že se může směle postavit do jedné řady s Michelangelem, Leonardem da Vinci a třeba také s Rembrantem. V roce 1824 je mu povoleno samotným králem i jako královskému malíři odejít do exilu v Bordeaux. Oficiálně ze zdravotních důvodů. Bylo už pro něj příliš nebezpečno v tom temném a inkvizičním království. Unavený a nemocný Francesco odjíždí do Francie i s Leocondiou a Rosarií. Není v Bordeaux sám. I tady si nachází přátele. Maluje, chodí na dlouhé procházky a do kaváren. Tolik už toho prožil. Dobré i to zlé. Chce malovat ještě dlouho. Jen zdraví kdyby bylo. Chce, ale osud už mu to nedopřeje. Umírá v roce 1828 na záchvat mrtvice. Uprostřed svých nejbližších. Ten, který tolik miloval život a který se nebál malovat ani smrt. A hlavně nikdy se nebál malovat pravdu. A to je výsadou jen těch největších z velkých…..

Jiří Suchánek

Další články autora