„Nikdy jsem žádný podpis nekoupil za peníze“

říká sběratel autogramů Jiří Hanibal

Síla osobnosti – to Vás napadne při prvním setkání s člověkem, který dokáže poutavě vyprávět, váží každé slovo i pozorně naslouchá názorům přátel a kamarádů. Takový člověk je Jiří Hanibal  (1. září 1934), Libeňák křtěný Vltavou, ale už od roku 1955 žijící v Ostravě. V 55-ti letech odešel do důchodu, ale to pro něj znamenalo jen jakýsi time-out. Zhluboka se nadechl a šel dál. Našel si zajímavé zaměstnání a „vedlejšáků“ má hned několik:cestování, dálkové pochody a většinu času mu zabere sbírání autogramů zajímavých lidí z celého světa. Ostatně ať se představí sám:

„Cestování a příroda, to bylo moje hobby. Stal jsem se vyznavačem skautingu, jenomže v komunistické době to bylo vyloučené. Tak jsem pod rouškou pionýrskou vedl turistický oddíl, měli jsme i svůj každoroční tábor – Klokočůvek v Oderských vrších. Měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil s panen Foglarem už v roce 1945 a naše přátelství trvalo vlastně až do jeho smrti. Teď už nejezdím tábořit, věnuji se dálkovým pochodům. Prčice nesmím nikdy vynechat. S manželkou cestujeme, dovolenou jsme i za totality prožívali v exotických zemích, jako jsou Egypt, Tunisko, Čína, Mongolsko atd.“

Sběratelská vášeň v moderním světě zachvátila milióny lidí, ale většinou je v dospělejším věku zase opustila. Vytrvalců už ani zdaleka není tolik.

„ Se sbíráním autogramů jsem začal až v roce 1969. Do té doby jsem sbíral poštovní známky, převážně s leteckou tématikou, později hotelové nálepky a znaky měst  Velké Británie. Sbírání autogram světových osobností ze všech oborů lidské činnosti později zahnalo do ústraní všechno ostatní a já najednou měl volný čas jen a jen pro korespondenci napřed s celou Československou republikou, později s Evropou a nakonec s celým světem. Stal jsem se členem Klubu sběratelů kuriozit v Praze a sbírka se rozrůstala navzdory mým přísným kritériím, která jsem si stanovil: místo v mých sběratelských albech nacházejí jen lidí, které si sám vyberu, seženu o nich dostupné informace a životopisy, především takoví, kteří si to zaslouží. A víte, že už mám takovou zkušenost, čím bývá člověk slavnější, může to být i filmová nebo divadelní hvězda, sportovec, politik, kosmonaut, tím bývá skromnější a autogram přijde bez zaváhání. Častokrát mám opačné zkušenosti , kdo toho ještě moc nedokázal, ten si o sobě myslí nejvíc a většinou ani nemá pro sběratele autogramů žádné pochopení“, připomíná své letité zkušenosti.

Jiří Hanibal je všemi deseti pro rozvíjení takové ušlechtilé činnosti, jakou je sbírání autogramů slavných. Je členem Klubu sběratelů autogramů  v Ostravě-Porubě, kde se se sběrateli schází každých  čtrnáct dnů. Pan Hanibal vede zájmový kroužek chlapců a děvčat. Takových ochotných lidí je pro rozvíjení činnosti potřeba daleko více.

Mezi sběrateli – odborníky se neměří sbírky podle množství, ale podle kvality získaných autogramů, a pan Hanibal se vždycky trochu zamračí, když se ho neodborník první otázkou zeptá, kolik těch autogramů vlastně má.

„ Víte setkal jsem se s různými sběrateli, dokonce i s takovými, kteří měli autogramy ve větším množství od jedné osoby a nabízeli mi, abych si autogram koupil. To pokládám za ránu pod pás, tohle sbírání neuznávám. Já mám ke každému získanému autogramu celou dokumentaci, cizokrajnou obálku vonící exotickými zeměmi, případně dopis nebo pozdrav psaný rukou onoho muže nebo ženy. Nikdy jsem žádný podpis nekoupil ze peníze, ani bych žádný neprodal. Některé jsem si vyměnil na burze, většinou těch slavných, kteří už mezi námi nejsou. Ale jinak se snažím sehnat adresu a píši jednomu třeba i třikrát, až ho dopis zastihne.“

Jeho koníček mu přináší každý den nečekané radovánky. Na poště v Ostravě-Porubě má poštovní schránku, která ho dokáže rozjásat takřka vždy novým dopisem z daleké ciziny, někdy až z konce světa. Vzorně uspořádané alba dosvědčují, že tahle důsledná práce zabírá obrovskou spoustu času. K tomu psaní dopisů, žádajících i děkujících, sám nezapomene nikdy zaslat gratulaci k narozeninám, takže i v tomto směru má přesnou kartotéku s daty narození. Není to činnost samoúčelná, alespoň v jeho případě, neboť si to neschovává sám pro sebe. Naopak má velkou radost, když může na svých výstavách nabídnout tuto neobvyklou pokladnici slavných jmen dávné i nedávné minulosti i současnosti. Sám kdysi dávno obdivoval sbírku herce Lubomíra Lipského, ve které si prohlédl i Einsteinův autogram!

Na prohlédnutí celé sbírky by člověk potřeboval možná dva, tři dny. Každý autogram je něčím poutavý, ke každému se váže nějaká historka. Jiří Hanibal tak žije vlastně ve dvou světech vedle toho vlastního se vždycky na kus dne ponoří do širého světa životů a osudů tisíců nejslavnějších lidí.

Je někdo z osobností, jehož podpisu si ve své sbírce zajímavých lidí vážíte nejvíce?

Mnoho lidí se mne ptá na tuto otázku. Vždy jsem si vážil lidí, kteří něco dokázali, a dokázali to úplně sami. Patří mezi ně určitě Richard Konkolski, slavný mořeplavec z Bohumína. Ale vedle něho by mohli být například Reinhold Messner, Edmund Percival Hillary nebo Junko Tabei, všichni světoví horolezci, o kterých ví celý svět, co dokázali.

S Richardem Konkolskim jsem se seznámil v době, kdy se chystal na plavbu kolem světa, ve své sbírce mám dodnes korespondenční lístek s logem Richard Konkolski to radio OK4 BRT/MM, s mojí adresou a připsáno bylo AIR MAIL, POSTED ON THE HIGH SEA. Ano, to jsou ty vzpomínky na velkého člověka, kamaráda a mořeplavce. Velké zázemí mu dělala jeho manželka Mirka, také obětavá osobnost, bez které  by asi nikdy nedosáhl  svého úspěchu. Vzpomínky zůstaly, mnoho fotografií, článků z novin a časopisů, dopisy od Richarda, jak z jeho cest, tak potom z jeho dalšího působení v americkém Newportu. Před pěti lety jsem se díval na večerní zprávy v televizi a nevěřím svým očím, Richard na letišti v Praze-Ruzyni… Po tolika letech opět doma! Okamžitě volám dalšímu kamarádovi Pepovi Mikolášovi, aby ověřil, kdy se Richard dostane do Ostravy. Ano, stalo se, za pár dní byl tady mezi námi, první setkání bylo na kurtech Baníku v Komenského sadech. Říkal jsem si jestlipak mne pozná po těch dlouhých letech, čekal jsem a přijely dvě auta. V jednom byl Richard, otevřel za jízdy okénko auta a zavolal „Jirka Hanibal“, byl jsem tak trochu naměkko, poznal mne…

Byl to opravdu velký zážitek nejenom pro mne, viděl jsem to na všech přítomných. Ano, byl to velký návrat  člověka, sportovce a kamaráda, takže už každý ví, proč říkám tohle jméno, když se mne lidé ptají koho si nejvíce vážím ve své sbírce. Richard odletěl domů do Newportu v Americe, za manželkou Mirkou a synem Ríšou, čas letí, Ríša už má 34 let a Richard je šedesátník.  Možná někdo nepochopí, ale na předním místě ve sbírce stojí korespondenční lístek s textem: Jirko, hodně zdravím z Indického oceánu, 9:28 N-63; 25 E.

Víte již proč jej obdivuji?

Myslím, že mnoho lidí mne chápe…

Jiří Muladi