Jan Evangelista Purkyně

* 17. 12. 1787 Libochovice
+ 28. 7. 1869 Praha

„Úkolem lékařovým je život ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udržeti... Ale chrániti a k vrcholu obdivuhodné dokonalosti a krásy přiváděti… K zachování a podporování fyzického blaha národa lékařství musí být učiněno zájmem veřejným, aby tak kladouc si za cíl zdraví a tělesnou zdatnost celého národa a přisvojujíc si autoritu i výkonnou moc veřejnou, dokázalo to, oč by se marně pokoušely rozptýlené snahy jednotlivců.“

Narodil se pouhé dva roky před pádem Bastily a zemřel zhruba dva roky před vyhlášením Pařížské komuny. Přestože od jeho narození už uplynulo více jak dvě století přece nám v mnohém připadá jako náš současník. Čím to, že se Purkyňův odkaz stále zpřítomňuje a přemáhá čas i prostor?

„Vyvedu něco znamenitého v přírodovědě“
Purkyně přesahuje svou dobu hlavně svým vědeckým dílem. Ve svém životě, z něhož prvních pětatřicet let trávil v českých zemích, dalších sedmadvacet v polské Vratislavi a posledních devatenáct opět doma, se rozmáchl do obdivuhodné šiře. Bohatě se v něm naplnilo, co Pyrkyně pocítil už na počátku své vědecké dráhy: „Ano se ve mně vzbudilo hluboké tušení, že vyvedu něco znamenitého v přírodovědě.“
Skutečně – „vyvedl“ toho víc než dost. Je až neuvěřitelné, kolika vědeckými problémy se zabýval – a prakticky všechny jeho práce přinesly také vynikající, v mnohém dodnes platné výsledky.

Postupně studoval zvukové vlny, subjektivní zrakové vjemy, kožní povrch, závrať, držení těla a rovnováhu, následky poranění mozku, účinky léků, fyziologii sluchu a řeči, skladbu tkání, řasinkový pohyb, trávení, oběh krve a dýchání, fyziologický podklad bdění a spánku a tak dále – svým pronikavým géniem zasáhl do více než dvou desítek oblastí. Právem je dne považován za „otce“ moderní fyziologie, platí i za pionýra farmakologie, morfologie a psychologie, ale také daktyloskopie, mikroskopické techniky a objektivního vyšetřování v očním lékařství. Ovlivnil i antropologii, botaniku, zoologii a další obory.

Není divu, že jeho jméno – nejčastěji v podobě Purkinje – trvale žije v četných odborných pojmech a názvech užívaných v celém světě. Existují „Purkyňovy obrázky“ vznikající odrazem na lomených plochách oka, „Purkyňův jev“ spočívající ve změně poměrné světelnosti barev při adaptaci oka na tmu. Známe „jeho“ zákon závrati a „jeho“ Zárodečný měchýřek v ptačím vejci. Výsledky mikroskopického studia tkání žijí v pojmech „Purkyňovy buňky v mozečku“, „Purkyňův osový válec“ v nervových vláknech (dříve považovaných za dutá) a „Purkyňova vlákna“ na povrchu srdce.

Snad právě v souvislosti s posledním objevem (1839) se jeho jméno vyslovuje dnes nejčastěji. Tato vlákna tvoří část tzv. převodního systému srdce, po němž putují vzruchy k rytmické srdeční činnosti. A metla současné doby, ischemická choroba srdeční, narušuje často právě tento systém, způsobuje poruchy rytmu srdce a vyžaduje jejich léčbu, včetně použití tzv. kardiostimulátorů.

Purkyně byl také průkopník nových metod ve fyziologii, zejména pozorování a pokusů. Když v roce 1913 hodnotil P. Barányi jeho práce o závrati, napsal:“Lidé ve středověku skoro úplně odvykli pozorovat. Kdo psal knihu, studoval spisy svých předchůdců a napsal s malými změnami, co už bylo řečeno před ním… První, kdo o tom provedl vlastní pozorování, byl Purkyně.“

Taková pozorování a pokusy, které prováděl i na sobě, mu často přinášely nepříjemnosti, někdy i nebezpečí. Tak třeba při zkoušení účinků kafru upadl Purkyně na půl hodiny do úplného bezvědomí. Ke studiu závratí využíval kolotočů a houpaček v zábavním parku na Štvanici a tam, kde se jiní bavili – někdy možná i na jeho účet – si sám působil nevolnost, bolesti hlavy a jiné potíže.

Když studoval vývoj a skladbu ptačího vejce, odnesla to dokonce celá rodina. Na tyto pokusy padlo dvaadvacet slepic a tři měsíce tvrdé práce. U Purkyňů během té doby hlavu rodiny skoro neviděli, zato slepičino masa měli všichni až po krk. Nicméně výsledky stály za to. Purkyně jako první spatřil na místě, kde všichni předtím viděli jen drobný otvor, křišťálově čirý zárodečný měchýřek (vesicula Purkinji). Vyčerpal tuto tematiku do té míry, že jiný autor musel o několik let později uvést svůj spis o vývoji živočichů slovy: “Podávám-li zde tak málo vlastních nálezů, není tím vinen nikdo jiný než Purkyně, který mi nechal tak malou možnost říci a nalézt něco nového.“

Jestliže s takovým úspěchem objevoval Purkyně nové věci pozorováním prostým okem či jednoduchou lupou, o to větší zázrak pro něj znamenal mikroskop. “Tím byla mně příležitost dána, ano jakás povinnost uložena, dobrým užitím tak vzácného prostředku vědě i učení prospěchu získati.“ Plně ji také využil. S ohromnou dychtivostí zkoumal vše, co mu přišlo do rukou, a skoro každý den přináší nové objevy. Svými pracemi přispěl k formulaci moderních představ o skladbě nervstva, žláz, srdce, kostí, kůže, chrupavek, zubů atd. A především – položil základní kameny buněčné teorie, jejíž myšlenky vyslovil ještě před Schwannem.

Další oblastí, v níž překlenul Purkyně dobu delší sta let je organizace vědeckého bádání. Sotva kdo jiný tak přesně pochopil v jeho době skutečný význam vědy jako on. Přišel s originální myšlenkou na zřízení akademie jako organizační a hmotné základny vědecké práce, promyslel její strukturu, organizaci i úkoly. Akademie v jeho pojetí měla mít rozsáhlou autonomii, značný vliv ve společnosti, velkou pravomoc v kultuře i politice a především – vlastní velmi dobře vybavené vědecké ústavy. Purkyně snil o akademii jako o „produktu celého národa“, o „stálém vojsku vědeckém“, bojujícím za uskutečnění všech národních ambicí. Ani jeden z těchto Purkyňových projektů se z různých příčin neuskutečnil, ale myšlenky z jeho stati Akademie uveřejněné v jim založeném časopise Živa nezapadly.

„Lékařství musí býti učiněno zájmem veřejným„
Prorocká slova uvedená v záhlaví tohoto článku napsal Purkyně v úvodu své vratislavské disertace. „Je překvapující,“ vyjádřil se o této práci jeden z Purkyňových současníků, „kolik neznámých skutečností, z nichž některé se zdají neuvěřitelné, lze nalézt v této drobné knížce.“ Patří k nim jistě i onen citát.

Co jiného tu Purkyně formuloval než program státem řízeného zdravotnictví zaměřeného na prevenci, jaký opět uskutečňuje až naše doba? Odmyslíme-li si dobový slovník a stylistiku, není k Purkyňově definici co dodat. Ačkoli se sám praktickou medicínou nezabýval (k jejímu studiu se rozhodl jen proto, že to byla v jeho době jediná cesta k hlubšímu přírodovědeckému vzdělání), viděl její možnosti a meze jasněji než kdokoli jiný. Cítil, že se lékař musí spoléhat jen na vědecké poznatky, a nikoli na tzv. nadání od přírody.
Prosazoval myšlenku, že prevence je stejně důležitá jako léčebná péče – a někdy i důležitější. A konečně správně pochopil, že ke splnění obou těchto cílů se musí zdravotnictví stát věcí celé společnosti.
On sám mohl tenkrát učinit jen o málo víc než publikovat své myšlenky. I tak přispěl k rozmachu odborné práce v lékařství svým vlastním dílem i organizátorskou prací.
Purkyně začal vědecky pracovat v době, kdy se teprve pracně obnovovaly tradice české vzdělanosti a kultury. Snahy o pěstování české vědy se tehdy podobaly pokusu o odbornou sebevraždu, o české terminologii snilo jen několik osvícených. Patřil k nim i Purkyně.
„Od prvního počátku své přírodovědecké činnosti nepřestával jsem toužit, aby někdy v mé české vlasti ta doba nastala, kdežto by i náš národ v duchovním vědeckém živobytí, ve vlastním jemu přirozených formách (míním řeč i písmo) tak daleko pokročil, aby učenec jsoucí jeho členem, čeho by vlastní zkušeností nebo důvtipem vydobyl neb čeho od jiných národů se přiučil, i svému jeho vlastní...

Jaroslav Hořejší, Přemožitelé času