Jenny Marxová, ¾ena ïáblova
Po sedmiletém zasnoubení si v èervnu 1843 své "ano" øekli doktor filozofie, 25letý Karel Marx, a 29letá baronka Jenny von Westphalen. Budoucí autor svìtoznámého Kapitálu pak s krásnou pruskou aristokratkou pro¾il v man¾elství 38 let a v prvních 12 letech se
jim narodilo 6 dìtí.
Pojïte s námi nahlédnout do soukromého ¾ivota rodiny Marxových
Pøíle¾itost k tomu dává ¾ivotopisná publikace francouzské autorky Giroudové s ponìkud expresívním názvem Jenny Marxová, ¾ena ïáblova. Pøibli¾uje a komentuje ¾ivotní osudy tohoto man¾elského páru. Obsahuje o Marxovì rodinì mno¾ství údajù, o nich¾ nebylo mo¾né v minulých létech hovoøit. Jenny a Karel byli sousedé a znali se od dìtství. Rodina starého pruského šlechtického rodu Westphalenù se v Trevíru øadila k místní smetánce, a pøesto¾e Marxovi (k protestantismu konvertovaní ®idé) patøili ve spoleèenské hierarchii ní¾e, udr¾ovali baron von Westphalen a vzdìlaný trevírský advokát Heinrich Marx ty nejlepší vztahy. Kdy¾ se v záøí 1835 sedmnáctiletý Karel pøišel rozlouèit pøed svým odjezdem na univerzitní studia do Bonnu s "nejkrásnìjší dívkou v Trevíru, vysokou brunetkou se zelenýma oèima, pravidelnými rysy a broskvovou pletí" (jak ji popisuje spisovatelka), neboli s Jenny, baronkou von Westphalen, ani jeden z nich urèitì netušil, co se stane pøíští léto pøi jejich prvním setkání po desetimìsíèním odlouèení. Kdy¾ Jenny znovu Karla uvidìla a promluvila s ním, rázem pochopila, ¾e vedle nìj jsou všichni trevírští mladíci jako èirý vzduch. "Byl to urèitì šok, dìti jsou ty tam, stojí tu proti sobì mu¾ a ¾ena, kteøí po sobì vzájemnì tou¾í a zjiš»ují, ¾e bez sebe nemohou být," líèí tyto okam¾iky Giroudová a dodává: "Ještì tého¾ dne dojde k tajným zásnubám." Karel se otci svìøil ihned, Jenny tomu svému a¾ po nìkolika mìsících. Byl chápavý a a¾ do své smrti (podobnì jako Marxùv otec se ani on svatby dìtí nedo¾il) bránil svou krásnou dceru proti všemu a všem, nicménì o sòatku nemohlo být øeèi, dokud nebude Karel "zavedený". Tlak na Jenny byl v pøíštích letech obrovský, v¾dy» v úvahu pøicházelo tolik movitých nápadníkù - a pøitom její láska musela ¾ít nìkolik let pouze z dopisù! Teprve v èervnu 1841 se obìma mladým lidem podaøilo tajnì padnout do náruèí, dva mìsíce poté, kdy Karel slo¾il doktorát filozofie. Za garde (snoubenci se bez nìho podle tehdejší konvence setkat nesmìli) jim poslou¾il Jennyin bratr Edgar. O tom, co pro mladou a vášnivou puritánku tehdejší noc v jednom bonnském hotelu znamenala, napsala Jenny Karlovi hned v pøíštím dopise: "Kdy¾ zavøu oèi, vidím tvùj š»astný pohled. (...) Vím pøesnì, co jsem uèinila a ¾e bych si zaslou¾ila odsouzení, vyvr¾ení ze spoleènosti. To všechno i to ostatní vím, ale i tak jsem plná radosti a lehkosti a vzpomínku na ty hodiny bych nevymìnila za ¾ádný poklad svìta. (...) Karle, jsem špatná. U¾ ve mnì není nic dobrého, kromì lásky k tobì... Konec tvé lásky by pro mne znamenal konec bytí. A po takové smrti by u¾ nebylo ¾ádné vzkøíšení." Zlomky zachované pøedman¾elské korespondence (její¾ velkou èást, bohu¾el, znièila Laura, jedna z Marxových dcer), vypovídají tøeba i o tom, jak Jenny tou¾ila jednou "zaznamenávat na papír všechny" Karlovy "krásné a skvìlé myšlenky, a tak" mu "být k nìèemu u¾iteèná". A skuteènì, byla pak v¾dy nejen jeho první ètenáøkou, ale souèasnì i nejvìrnìjší a nejpozornìjší sekretáøkou, nebo» jen ona byla schopna rozluštit Marxùv rukopis psaný neproniknutelným švabachem. Právì ona opisovala rukopis stranu po stranì døív, ne¾ šel do sazby. Krátce po vydání své knihy (v rozhovoru pro francouzský týdeník L ´ Evénement du Jeudi) odmítla Franæoise Giroudová názor, ¾e by v jejich vztahu existovala z její strany podøízenost: "Tyto chvíle spoleèné práce byly nejkrásnìjšími momenty jejího ¾ivota. Kdy¾ Jenny pøepisovala to, co Marx napsal, o èem pøemýšlel, byla š»astná. Co tehdy vlastnì mohla Jenny dìlat? Byla inteligentní, ale v tìch dobách nemìla ¾ena ¾ádnou mo¾nost seberealizace. Proto si radìji zvolila ¾ivot po boku génia, ne¾ aby ¾ila s prostøedním èlovìkem. Velká postava jejího mu¾e ji sice s postupem doby zastínila, ale za jejího ¾ivota tomu tak vùbec nebylo. Aktivnì a intenzívnì se na jeho práci podílela. Pochopila tohoto filozofa lépe ne¾ kdy kterýkoliv z jeho kritikù."
Stala se marxistkou
Mezi Jenny a Karlem existovala opravdová shoda názorù a z její strany naprosté intelektuální pochopení toho, co Marx psal. Stala se marxistkou dávno pøed tím, ne¾ se tento pojem ujal. Tehdy si nemohla pøedstavit, ¾e ve jménu jejího man¾ela budou jednou vytvoøeny nehumánní systémy, o nich¾ ani on nic nevìdìl. Jenny byla pøesvìdèena, ¾e její mu¾ je neobyèejnì intelektuálnì schopný a ¾e tuto svou sílu dává do slu¾eb tomu, kdo si to v jeho oèích nejvíc zaslou¾í - proletariátu.
Nelehké man¾elství
I kdy¾ se Jenny a Karel Marxovi skuteènì milovali, pøitahovali se fyzicky i intelektuálnì, dobøe se znali a vzájemnì obdivovali, jejich dlouhé man¾elství zdaleka nebylo nìjakou procházkou rù¾ovým sadem. Co jim od zaèátku nejvíce chybìlo, byly peníze. Novoman¾elka nedostala výbavu ani vìno, zato pøinesla do man¾elství rodinné støíbro s erbem hrabat z Argyllu. Jeho postupné rozprodávání jim naèas umo¾nilo solidnì ¾ít. Potom ale nastal "nekonèící hon za neustále prchající koøistí, kterou jsou peníze", píše Giroudová. By» byla v nìkterých obdobích u nich doma sebevìtší bída - zvláštì v prvních letech ¾ivota v Londýnì, kdy¾ jich ¾ilo sedm v jedné špinavé místnosti a po celou dobu jim hrozilo, ¾e je nelítostný domácí vy¾ene, a nemohli ani dát poøádnì najíst svým dìtem tøesoucím se zimou - nikdy Marx nepøijal ¾ádné trvalé nebo i jen doèasné zamìstnání (s výjimkou šéfredaktorství revoluèních novin, je¾ však obvykle dlouho nevydr¾elo).
Sponzor Engels
®ili z darù, podpor, obèasných dìdictví, sbírek a pùjèek (vìtšinou nesplácených), ale hlavnì z penìz svého sponzora Bedøicha Engelse, který po pøedchozích nepravidelných nenávratných pùjèkách zaèal po smrti svého otce (1860) z dìdictví vyplácet Marxovým do¾ivotnì pravidelnou rentu. Jak ale dokumentuje autorka na stránkách své knihy, "Jeny ani v tìch nejtragiètìjších chvílích ¾ivota nevyèetla mu¾i, ¾e není schopen u¾ivit rodinu, a v¾dycky, i kdy¾ s nechutí, akceptovala, kdy¾ ho ostatní finanènì podporovali, proto¾e je pøece samozøejmé, ¾e mu lidstvo dlu¾í to, co potøebuje". Pøitom toho všeho ale obèas mívala po krk. Køièívala, ¾e by radìji umøela, ne¾ aby takto ¾ila dále. Nejednou se provzlykala a¾ k nervovému záchvatu a èasto svùj nelehký ¾ivot proklínala.
Giroudová:"Nikdy však nevinila svého mu¾e, a pokud ano, tak snad jen v nejtajnìjším koutku srdce. Mezi tìmi dvìma byla opravdová láska." Marxovi shánìli peníze všude a skoro poøád, peníze byly v centru jejich existence i všemo¾né korespondence. Èastokrát to Karel zkoušel i u své matky. Ta pøitom musela myslet na svých pìt dcer, pro nì¾ chtìla pøipravit vìno. Karlovi prý nejednou øíkávala: "Místo psaní Kapitálu bys mìl radìji nìjaký vytvoøit."
Smíøení s bídou
Kolikrát se od svatby stìhovali? Jenny to u¾ ani nepoèítala. Poka¾dé prodávali nábytek, prádlo zastavovali vìøitelùm, knihy odkládali u pøátel a vìci za sebou zanechávali rozptýlené po rùzných místech. A v¾dy museli znovu zaèínat. Po kvìtnovém zákazu Marxových novin Neue Rheinische Zeitung odchází rodina nucenì z Kolína nad Rýnem do Paøí¾e, ale za úèast v èervnovém povstání je Marx povinen opustit mìsto, a tak se na podzim 1849 tehdy sedmièlenná rodina rázem ocitla v Londýnì. Tam poznali Marxovi opravdovou bídu. Zatímco anglické úøady nechávaly Marxe na pokoji, z pruského Ministerstva vnitra vyrazil do anglické metropole agent Wilhelm Stieber, aby pro svého nadøízeného vypátral, jak tam Marx ¾ije. Tento budoucí šéf tajných slu¾eb u Bismarcka se bez velkých problémù vetøel do Marxovy rodiny (bydlící právì prvním rokem z pøíštích šesti let na Dean Street 28, v jedné z nejhorších a nejchudších ètvrtí) a ve zprávì, kterou zaèíná konstatováním, ¾e Marx je na první pohled mu¾ mimoøádného nadání a svou intelektuální nadøazeností neodolatelnì pùsobí na lidi kolem sebe, mimo jiné napsal: "Marxùv soukromý ¾ivot je naprosto neuspoøádaný, ¾ije jako bohém a ke svému okolí má pøezíravý vztah. Málokdy se myje, nestará se o sebe, ani si nemìní prádlo. Èasto je opilý nebo celé dny profláká. Kdy¾ ale musí udìlat nìjakou práci, nezastaví se ve dne ani v noci. Nechodí pravidelnì spát ani pravidelnì nevstává, èasto zùstane celou noc vzhùru, a¾ v poledne se obleèený natáhne na pohovku a spí a¾ do veèera, neteèný k tomu, co se dìje kolem. Jeho vzdìlaná a pùvabná ¾ena si na bohémský ¾ivot zvykla a vypadá, ¾e se se svou bídou smíøila. Marxovy dìti jsou nádherné, mají po otci inteligentní oèi. Marx je navzdory své divoké povaze ten nejnì¾nìjší a nejchápavìjší man¾el a otec." V další pasá¾i líèí pruský agent nuzné vybavení místností dvoupokojového bytu, i to, jak je všechno špinavé a pokryté prachem. "Vyzvou vás, abyste si sedl, ale ¾idli nikdo neotøel, a tak dáváte v sázku svoje kalhoty," píše také a pokraèuje: "Nic z toho nepøivádí Marxe ani jeho ¾enu do rozpakù. Pøijmou vás co nejvlídnìji, srdeènì vám nabídnou dýmku, cigaretu, nebo co kde najdou. Díky kouzlu brilantní konverzace jim odpustíte nedostatky v domácnosti a jste ochotni tolerovat nepohodlí." V závìru ještì Stieber poznamenává, ¾e kdy¾ si èlovìk na prostøedí jednou zvykne, zjistí, ¾e konverzace s Marxem je natolik zajímavá a originální, ¾e by v ní chtìl pokraèovat dál a dál. Svou zprávu ministrovi vnitra (kterým není nikdo jiný ne¾ Marxùv švagr Ferdinand von Westphalen!) konèí slovy: "Toto je vìrný obrázek rodinného ¾ivota komunistického vùdce Marxe."
Na samém dnu
V roce 1852 se Marxovi dostali na samé dno. Nemìli ani peníze na to, aby mohli pohøbít svou nìkolikamìsíèní dceru Františku, která zemøela na brontichidu. "I kdy¾ mám hroší kù¾i," psal tehdy Marx Engelsovi, "tentokrát se mì celý ten svrab velice dotkl." Jenny pøi jiné pøíle¾itosti vìci pojmenovala jinak: "Františka nemìla kolébku, kdy¾ pøišla na svìt, a dlouho jí bylo odpíráno i místo posledního odpoèinku." To ovšem tehdy nebyla u Marxù první ani poslední smrt. V Londýnì ji¾ pochovali malièkého Guida (1850), ale nejvìtším utrpením byla pomalá smrt prvorozeného syna (na støevní tuberkulózu), devítiletého Edgara, mazlíèka rodiny. Bylo to v roce 1855 a Jenny ve stejném èase ve svých 41 letech porodila šesté dítì. Tím potomkem byla Eleanora (pøezdívaná Tussy) a doplnila sbírku krásných a inteligentních dcer man¾elù Marxových (po Jennychen a Lauøe), které bláznivì milovaly svého otce. A on je. Byly pro nìj v¾dycky stejnì dùle¾ité jako revoluce. Miloval je, vzdìlával a hýèkal. Ka¾dá z této trojice mìla dlouhou øadu pøezdívek, na nì¾ si u Marxù velice potrpìli. Dìdictví po jednom z poèetných Jennyiných strýcù, ale hlavnì to po její matce Karolínì umo¾nilo Marxùm v roce 1856 opustit prokletou díru v Dean Street. V novém bytì Jenny v èervenci pøíštího roku naposledy porodila, ale dítì nepøe¾ilo. Po deseti letech od tìchto smutných událostí - to u¾ mìli Marxovi trochu více penìz - byla jejich situace natolik jiná a lepší, ¾e poøádali pro své dospìlé dcery plesy. Aby mìly styky a mohly se dobøe provdat.
Druhá Marxova ¾ena
Giroudovou velice zaujala postava Bedøicha Engelse. Právem, nebo» v ¾ivotì Marxových skuteènì mimoøádné postavení mìl a byl to on, kdo na sklonku ¾ivota ¾ivil jejich rodinu. Posledních 15 let bydleli oba mu¾i v Londýnì blízko sebe a dennì se navštìvovali. Seznámili se v roce 1842 v Kolínì, kdy¾ o dva roky mladší Engels pøinesl do redakce Rheinische Zeitung své dva èlánky. Ale to bylo jen v bìhu. Teprve o nìkolik mìsícù pozdìji na schùzce v kavárnì Régence bìhem intenzívní konverzace jeden druhého doslova okouzlil a navázali celo¾ivotní pøátelství, jaké se nevidí. Kdy¾ právì nebyli spolu, psali si nìmecky s pár slovy v angliètinì takøka ka¾dý den. Korespondence mezi nimi zabírá pìt knih. "Citlivost jejich svazku byla tak silná," konstatuje Giroudová, "¾e kdy¾ Engelse navštìvovali pøátelé, tropil mu Marx ¾árlivé scény." Souèasnì se na Engelse sna¾í podívat i oèima Marxovy man¾elky. Giroudová vyslovuje názor - by» pøiznává, ¾e se v tomto pøípadì neopírá o historická fakta, ale spíše o svou ¾enskou intuici - ¾e Jenny na tohoto mu¾e, který jí vzal èást Marxovy lásky, prostì ¾árlila. Pøi jejich prvním vzájemném setkání v roce 1845 vkládá Giroudová do úst Jenny otázku: "Pochopila, kdy¾ tohoto elegantního a usmìvavého mladého mu¾e uvidìla, ¾e napøíštì bude Marxovou ¾enou i on?" A pro pøekvapeného ètenáøe má takovou odpovìï: "Tento výraz pochopitelnì nenaznaèuje nic, co by se týkalo homosexuality, k ní¾ nemìl sklony ani jeden z nich. Ale ¾enská slo¾ka Engelsovy osobnosti musela být dost silná, kdy¾ celá léta jednal s Marxem tak, jak by to èlovìk èekal jen od zamilované ¾eny. Je nepøedstavitelné, nakolik se dokázal obìtovat."
Dítì se slu¾kou
Marxovi ¾ivotopisci mìli po celá léta pøed oèima vìtu, kterou napsala Jenny Marxová ve svých krátkých autobiografických poznámkách: "Zaèátkem léta 1851 se stala událost, o které se šíøit nebudu, i kdy¾ velmi zhoršila naše veøejné i soukromé potí¾e." Nikdo však tìmto slovùm nepøikládal sebemenší dùle¾itost, byla chápána jako ¾enské bìdování a nikdo nepátral, co to bylo za neštìstí, o kterém se Jenny nechce šíøit. V rodinì, kde se tolik psalo, nezùstala ani stopa po jistém obrovském tajemství, které se zachovávalo i dlouho po smrti tøí ústøedních postav. A¾ poslední pøe¾ivší, Engels, tajemství krátce pøed svou smrtí prozradil. Mìl rakovinu hrtanu a nemohl mluvit. Pøed oèima Tussy napsal na tabulku to, co u¾ svìøil døíve advokátu Samu Moorovi: "Frederick Demuth je synem Marxe." Zprávu o tom pøinesl dlouhý dopis, který pozdìji napsala Engelsova sekretáøka Louisa Freybergerová Augustu Bebelovi (jednomu z dìdicù korespondence mezi Marxem a Engelsem). Dopis ale le¾el pøes pùl století ukryt v archívech a byl nalezen a¾ v roce 1962 v amsterodamském Institutu spoleèenských dìjin. Poslou¾il jako základ výzkumu, který se potom ve vìci Frederika Demutha vedl a jeho¾ výsledek Giroudová v knize prezentuje: "Pravda, všemi aktéry tohoto pøíbìhu starostlivì skrývaná, je tato: Karel Marx mìl dítì se slu¾kou." Slu¾ka se jmenovala Helena Demuthová a øíkalo se jí Lenchen. K Marxovým pøišla v roce 1845 jako svì¾í a pùvabná dvaadvacetiletá blondýnka. Pøedtím dìlala pokojskou u samotné paní von Westphalen. V èervnu 1851 porodila doma syna, dala mu jméno Heinrich Frederick, nechala ho zapsat pod svým jménem a dala ke kojné. Pro Jenny a pro všechny, kteøí dùm v hojném poètu navštìvovali, pøivedl Lenchen oficiálnì do jiného stavu Engels. Sama Lenchen o Frederikovì otci bìhem svého ¾ivota nikdy nic neøekla. Podle Giroudové byla rozehrána komedie, v ní¾ tøi hlavní aktéøi - Jenny, Karel i Lenchen - mlèeli, aby se jim nezhroutil jejich svìt. A mlèeli tak dalece, ¾e jsou všichni tøi pochováni ve stejném hrobì. Nìkde v onìch pìti svazcích vzájemné korespondence Marxe a Engelse je i dopis z 31. bøezna 1851, na jeho¾ konci Marx píše: "A aby situace získala pikantní tragikomièno, zamíchalo se do toho tajemství, které ti odhalím nìkolika slovy trochu pozdìji ... Tak¾e pøíštì víc o té zále¾itosti, ve které i ty hraješ svou roli." A v jiném dopise o dva dny pozdìji zase poznamenává: "O tom tajemství ti nepíšu ani slovo, proto¾e tì za ka¾dou cenu musím vidìt koncem dubna." Engels mu odpovídá: "Dej mi vìdìt, kdy pøijedeš a jak. To ostatní vyøídíme ústnì." O prùbìhu konverzace, pøi ní¾ Marx svého pøítele prosil, aby na sebe vzal otcovství dítìte, které Lenchen èeká, nevíme nic. Ale v ka¾dém pøípadì to Engels udìlal. Podle Giroudové "pøijal roli bídáka z lásky k Marxovi, ze strachu z Jenny a pro èest komunismu" a dodává: "Nedá však dítìti jméno a odmítne ho vidìt. V tom u¾ Marx nenaléhá. Staèí, ¾e mu Engels zachránil èest a ¾e Jenny nic netuší."
U¾ nemám sílu
Od té doby uplynulo 30 let a v ¾ivotì rodiny Marxových se odehrály spousty dalších událostí. Jenny i Karel jsou tì¾ce nemocní, kdy¾ spolu 2. prosince 1881 mluví u man¾elèina lù¾ka. Jenny však má neèekanì sílu se smát a dlouze spolu ¾ertují. Podle Tussy "spíš ne¾ starého mu¾e znièeného nemocí a umírající ¾enu, která se s ním louèí, pøipomínají mladou zamilovanou dvojici". Jenny, která má rakovinu jater, náhle øekne, kupodivu anglicky: "Karl, my strenght is broken ..." - "U¾ nemám sílu." A v klidu umøe. Tehdy prohlásil Engels: "Teï je i po nìm." A stalo se to brzy, 14. bøezna 1883.
Vybrala Ludmila Holubová
