Pøedvánoèní pastorale
Trojanovské chalupy, a» u¾ byly døevìné nebo zdìné, mìly velkou ètvercovou jizbu s dominantou kachlových kamen. U naší staøenky byla kamna z tmavohnìdých kachlí, plasticky vroubkovaných. Kamna oddìloval od stìny úzký mezuch a z druhé strany pec, na ní¾ se nemohlo spávat. Prý bychom se proboøili. Pec obepínala rohová lavice – øíkalo se jí „lava“. Byla z mìkkého døeva, do nìho¾ se dalo dìtskými nehtíky vyrývat rùzné ornamenty.
Jizba mìla tøi okna, jedno na jih a dvì k západu, tak¾e tam bývalo po celý den veselo. Nad postelemi visely fotografie staøíèka a staøenky za mlada. K postelím byl pøira¾en stùl a nìho byly stolky. Vedle dveøí do sínì stála almara. V jejích útrobách byly na hácích zavìšeny rùzné háby. Nikdy jich tam moc nebylo. Staøenèiny leknice a nìjaké jupky, staøíèkùv listrák a prou¾kované kalhoty na nedìli.
Mezi okny trùnil nejvzácnìjší kus nábytku – kostn – øíkalo se „koseò“ se ètyømi šuplaty. Pokrývala ho plátìná deèka, na ní nìkolik hrnéèkù z pouti a fotografie v døevìných rámeècích. Uprostøed mìla nejèestnìjší místo porcelánová Panenka Maria Lurdská.
„Nejèistší Blahoslavená Panno Maria, pøijmi tuto naši devítidenní pobo¾nost za všechny urá¾ky a køivdy páchané na tobì a tvém milém synu Chceme tuto pobo¾nost obìtovati za všechny høíšníky a zbloudilé, kteøí se od tvého svatého oblièeje odvracejí.“
Devìt veèerù pøed Štìdrým dnem se konala pobo¾nost k Pannì Marii a hledání noclehu. Do mé, asi pìtileté pamìti se zapsalo to, jak se pro první veèer chystala Panna Maria na zaèátek své devítidenní pouti. Soška se poøádnì umyla a postavila do rámu upleteného z myrty, z nìho¾ vykukovaly papírové rù¾ièky. Po stranách se postavily svícny s hromnièkami.
Jakmile bylo veèer podojeno a poklizen dobytek, zmìnila se velká jizba v modlitebnu. Sousedky z nejbli¾šího okolí posedaly na lavice kolem kamen a na chlévské dojaèky a my dìcka jsme mezi nì poklekla. Jizba se promìnila na kaplièku.
„Nejblahoslavenìjší Panno Maria, my nehodné dìti padáme pøed tvým obrazem. Litujeme, ¾e jsme tolikrát tvému nejsvìtìjšímu srdci bolest zpùsobily. Ale odpus» nám pro Je¾íše Krista, kterého do Betléma neseš, abys ho tam za naše høíchy svìta polo¾ila…Já otevírám tobì pøíbytek svùj a zvu tebe pod støechu svoji. Pøijmi jej jako náhradu za onu bezuzdnost lidskou, kterou jsi zakusila v Betlémì. Vejdi v pøíbytek mùj, pøijmi moje pozvání.“
Pøeøíkaly se ještì další motlitby. Potom Panenku Marii zabalili do loktušek a za zpìvu mariánských písní se prùvod vydal do další chalupy. Symbolizoval tak cestu Panny Marie z Nazaretu do Betléma.
Chalupy v Trojanovicích byly roztroušené od hor a¾ k Frenštátu. V zimním èase se od jedné ke druhé vinuly spojnice – v hlubokém snìhu vyšlapané cestièky. Jenom takové uzouèké pro jednoho poutníka. A do ní se veèer øadil prùvod. V èele ogar s lucernou. Za ním hospodynì – sodálka, která Panenku Marii vyprovázela. Nesla ji zabalenou v bílé loktušce. Sodálka, u ní¾ mìla soška pøeèkat další noc, ji následovala. A potom další roby a nakonec dìcka. Chlévské lucerny osvìtlovaly široké leknice, komíhající se ze strany na stranu. Velebným tichem se nesla mariánská písnièka. Odrazila se od hradby hor a cestou k Frenštátu se nìkde rozplynula. Vrzání komoní na umrzlém snìhu ty mìkké tóny rytmicky pøitvrzovalo. Zcela nerytmicky nìkde zaštìkal pes, ale jen nesmìle, jako by se i na nìho pøenesla posvátnost prùvodu. Kdy¾ prùvod docházel k další chalupì, lucerna za Pannou Marii ho pøedbìhla,aby se pøipravila k jejímu uvítání. Teplo velké jizby pøijalo vzácného hosta i s promrzlým doprovodem.
„Pøijmi, sestro drahá, Pannu Marii pod støechu svoji v tento veèer. Prosí tebe o nocleh…Pøijmu s láskou Matièku…Buï vítána Panno Maria do domova svého. Zùstaò u mne po celý ¾ivot a¾ do smrti.“
Panenka Maria mìla zajištìn další nocleh. A tak putovala po celých devìt veèerù. Zaèátkem války byl tento rituál pochopitelnì v rámci zatemnìní a zákazu shroma¾ïování zakázán. Po skonèení války u¾ ho nikdo neobnovil.
Zato v naší rodinné tradici se udr¾ovalo vyprávìní o tom, jak starší sestra Jindra si místo mocné Panny Marie zabalila do hadøíku døevìné prkénko. Polo¾ila ho na špalek, na nìm¾ se štípalo døevo. Pøed špalek uctivì poklekla do døevìných pilin a modlila se:“Panno nemocná, oroduj za nás!“
Kdy¾ se mi ve vzpomínkách obøad nošení Panenky Marie objevil, myslela jsem, ¾e u¾ nenajdu nikoho, kdo by si tento pøedvánoèní rituál pamatoval. A našla jsem paní Marii Bilovou, která nejen ¾e opatrovala velkou sošku Panny Marie, ale i ušmudlaný starý sešitek, v nìm¾ byly všechny motlitby tohoto obøadu. Právì z nìho jsem vybrala nìkolik citátù.
Hana Juraèáková
Zobrazit všechny èlánky autorky