Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli a tak je namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Pohled z okna je jedním ze zpùsobù, jak se pøedstavujeme. Nápad vznikl z diskuse o koncepci tìchto stánek. Dal¹ím pohledùm se meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek. Pokud se chcete také zapojit je to jednoduché, po¹lete fotku (fotky) i text na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.
Jeden ze zaslaných pohledù je opìt zde. Tentokrát se dívala odbornice na slovo vzatá. V¹ak se dívejte a takové pohledy z okna bych si také nechala líbit! (pozn. Ludmila - dále Magdalena)
Po v¹echny roèní doby mám po ránu zvyk...
...vstanu z postele, jdu k oknu, rozhlédnu se po zahradì a potì¹ím oko florou i faunou. Obvykle bývá i v zimì èím se pokochat. Sýkorkami houpajícími se na zavì¹ených lojových kulièkách, kosáky co v budce kolem sebe rozhazují nakrájená jablíèka a rozinky, a koèkami co je zdálky okukují. Okukují, ale neublí¾í. Dílem vìdí, ¾e v tìch závìjích nemají ¹anci, dílem jsou trvale pøecpané mými dobrotami, tak¾e u¾ ani neloví. Nevím, co by udìlaly, kdyby do nich vrazila my¹, asi by si jí odnesly na pelí¹ek, coby zatoulané kotì.
I dneska ráno jsem vstala a ¹la k oknu. "Já chci jaro!!! Zimu u¾ ne!!!" A vìdìla jsem, ¾e u¾ to pøi¹lo. Toto je ten bod zlomu, kdy nejdu od okna pro ¾upan a s ¾upanem do koupelny a pak dál do kuchynì vaøit snídani. Ne, toto je ten okam¾ik, kdy sahám do knihovny pro Èapkùv Zahradníkùv rok a znova vklouzávám pod peøinu. Je to ka¾doroènì se opakující rituál. A¾ pøeètu kní¾ku, vytáhnu fotografie a budu se utì¹ovat pohledem na rozkvetlou zahradu. Pak pøijde na øadu otevøení odborných zahradnických knih a vypracování podrobného plánu jarních prací. No a to u¾ je èas vyrazit do terénu.
.a hle, je tu obleva, a zahradník se vyøítí na zahradu, by zpracovával pùdu. Po chvíli ji v¹echnu odnese domù nalepenou na botách, nicménì tváøí se bla¾enì a tvrdí, ¾e u¾ se zemì otvírá.
( Zahradníkùv rok )
Miluji svoji zahrádku, je rozlohou neveliká, ale plynule pøechází do volné pøírody, tak¾e není stísnìná. Nachází se na úplném konci chránìné oblasti Kokoøínského dolu. Nahoøe ze vsi je vidìt hrad Bezdìz, ale zde v údolí se kolem nás tyèí dvì velké lesní stìny.
Miluji svojí zahrádku tak, ¾e jsem opustila Prahu, kde jsem se narodila a pro¾ila více ne¾ 40 let ¾ivota. Odstìhovali jsme se s man¾elem sem a zaèínali znova v polorozpadlé chalupì témìø z nièeho. Proè? Právì pro tu pøírodu, zpìv ptákù a èistý sníh, vùni praskajícího døíví v kamnech a houf koèek dupajících po pùdì. Nechtìli jsme les vidìt jen o víkendech, chtìli jsme se ho dotýkat ka¾dý den. Miluji svojí zahrádku natolik, ¾e jsem jí pøinesla obì» nejvy¹¹í. Jehlové podpatky jsem vymìnila za tenisky, lak na nehty hodila do popelnice a zlaté náramky a prstýnky odpoèívají na dnì dózièky jako v urnièce. Jako cosi pohøbeného, co u¾ se nikdy nevrátí. Asi bych u¾ neumìla jet metrem, nejspí¹e bych v Praze zabloudila. Taky jsem zapomnìla jaké to je, vypravit se do divadla, a nákupy jsem omezila na páteèní náv¹tìvu vesnice, kde v bývalé Jednotì mají jen ty základní potraviny, mýdlo a toaletní papír. Ale zato vím, jak krásné je svítání na mé zahrádce a tichý podveèer u lesní studánky, kam si mohu dojít kdykoliv se mi zlíbí. Jsem tady spokojená a ¹»astná.
Magdalena Vlachová
Dal¹í fotografie v klubové galerii