Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Dva basisté v base

Život občas přináší zcela nepochopitelné zvraty, které neočekávaně zasáhnou do vašeho života, někdy na trvalo, jindy jen dočasně, někdy nešťastně, jindy tak podivuhodně, že smůla se po čase obrací ve výhru. Věnujme jednomu malému příběhu (mému, i mého přítele Ilji) „pohled z okna“, především ten symbolický; v této malé události však sehrává velmi podstatnou roli i pohled z okna skutečný, reálný, který podstatně ovlivnil průběh popisované události.

Ve svých studentských letech (1946 - 1950) jsem v Bratislavě navštěvoval průmyslovou školu a kromě školy mě především upoutala hudba. Díky působení v amatérských tanečních orchestrech jsem byl jednoho krásného dne angažován do pozoruhodného hudebního tělesa - Orchestru slovanské hudby. Jak název napovídá, hráli jsme především písně slovanských národů, lidové i komponované a po různých koutech republiky jsme absolvovali desítky koncertů. Úroveň orchestru byla poměrně slušná, to napovídá i připojený obrázek z koncertní síně Čs. rozhlasu v Bratislavě, který jedno z našich vystoupení přenášel.

  Koncert v síni Čs. rozhlasu

Pochlubím se ještě detailem, na němž mě najdete ve skupině tří kontrabasistů (vlevo) a v zájmu dalšího vyprávění dodávám, že uprostřed téže skupinky je u stejného nástroje můj kamarád Ilja a zcela vpravo u bicích další kamarád a spolubydlící Petr - významní aktéři mého příběhu.

  Aktéři příběhu

Ten den (roku 1950) probíhal jako každý jiný, večer nás očekával další koncert, ale bylo krásné májové počasí a tak jsme se s Iljou vypravili na malý výlet na kolech. Tentokrát jsme projeli starou Petržalkou, tehdy ještě bezvýznamnou osadou, jen tak, kamsi do neznáma. Po hodinové projížďce jsme se zastavili, abychom si chvíli odpočinuli a pak jsme se letmo orientovali, ukazovali, kde se asi nacházíme: asi tam tím směrem je Vídeň, tam Vídeňské Nové Město…

Najednou vedle nás zastavil policajt na motorce. Zběžný dotaz na důvod našeho výletu, potom občanky. Aniž se do nich podíval strčil je do kapsy a vyzval: Nasledujte ma. Odvedl nás na policejní stanici a předal dalšímu muži zákona se slovy: Boli 100 metrov od rakúskych hraníc a tam si čosi ukazovali. Dodejme, netušili jsme ani, že jsme u rakouských hranic, ani že začala kuriózní éra, v níž pouhé přiblížení k západnímu sousedovi bylo přinejmenším podezřelé.

Muž zákona chvíli datloval na klávesnici Underwoodky a zaznamenal: Boli 100 metrov od rakúskych hraníc a tam si čosi ukazovali. Následoval pochod Bratislavou s ozbrojeným policejním doprovodem s koly vedle sebe na další policejní stanici. Tentokráte už důkladnější výslech, co jsme, odkud jsme, proč jsme,… další datlování do Underwoodky: Boli 100 metrov od rakúskych hraníc a tam si čosi ukazovali, tvrdia, že boli iba na výlete, popierajú, že by mali v úmyslu ilegálne opustit republiku. Důkladná osobní prohlídka, zcela bez výsledku, v peněžence takřka prázdno, pouze kondom prokazující naše dospívání v muže, připravený pro všechny případy. Vysvětlujeme, dožadujeme se možnosti zatelefonovat někomu, kdo by potvrdil naše dobré úmysly – zbytečně, ruka zákona je neoblomná. Následuje asi hodinový „odpočinek“ na samotce o ploše 1x2 metry, potom další již důraznější výslech, napřed jednotlivě, potom v konfrontaci. Vysvětlujeme, že nás večer očekává důležitý koncert, naše účast je tam nezbytná, zbytečně, mašinérie nás pevně drží v hrsti, šance na rozumný dohovor jsou nulové.

Večer jsme měli skutečně vystoupit na dalším koncertu, ten už se odehrál bez dvou osvědčených členů orchestru. Pro nás znamenal další pochod do jakési vazební věznice uprostřed Bratislavy. Dva basisté skončili svůj krásně zahájený den nepochopitelně, leč neodvolatelně v base ve velké společné cele.

Místnost asi 5x5 metrů, kolem tří stěn dřevěné palandy s nánosem vrstvy mastné špíny. Počáteční stav osazenstva, asi 15 osob, se po celou noc zvyšoval, přibývali zlodějíčkové, hospodští rváči, ale i předseda jednoho závodního výboru (schylovalo se k divokým padesátým létům), který právě tak, jako my, nechápal, proč byl uvězněn. Stěží popíšu roje myšlenek, které se nám celou bezesnou noc honily hlavou, nejasné očekávání pokračování našeho příběhu a zdrcující vědomí, že hranice našeho světa končí u uzamčených dveří zasmrádlé špinavé cely bez jakéhokoliv vybavení. S Iljou bádáme, zda u dalšího výslechu dostaneme po hubě…?

Ráno bylo přece jen trochu jasněji, přišel jakýsi samosoudce a s ostatními novými příchozími jsme si vystáli docela dlouhou frontu, čekající na jeho verdikt. Nás dva pojal jako „balík“ a jeho první návrh zněl: Dva mesiace pracovného tábora, Nováky. Snažili jsme se ho přesvědčit, že jde o kardinální omyl, měl jsem těsně před maturitou, Ilja první rok na technice uprostřed zkušebního období. Trvalo to, ale nakonec se přece nechal obměkčit: Maximum, čo pre vás môžem urobiť je, že váš případ postúpim vyššej inštancii!

Druhý den se dává do pohybu úřední šiml „vyššej inštancie“ případu „Podezření z pokusu o ilegální překročení západních hranic“. Výslechy, fotografování „zločinců“, číslo xyz na rukávu na snímku z profilu, číslo xyz na prsou na snímku en face, otisky prstů. Návrat do cely. Čas se nekonečně vleče, nejhorší je, že stále nejsme schopni, nesmíme komukoliv podat zprávu o našem zmizení ze světa (ani Iljovým rodičům, ani mému kamarádovi Petrovi, tím méně mému otci ve vzdálené vesničce – a jak se později dovídáme jakýkoliv pokus o spojení z druhé strany je rovněž neúspěšný. Ze světa jsme jednoduše zmizeli beze stopy.

Dny ubíhají a jsou pouze občas zpestřeny dalším výslechem, dalšími přesuny. V mastné špíně vyrýváme šachovnici, ze střídky chleba vyrábíme bílé figurky, z kůrky černé a do nekonečna hrajeme dámu, hra nestojí za nic, ani jeden se nedovede na hru soustředit. Nekonečný čas si zkracujeme tím, že chodíme dobrovolně „na rajony“, úklid chodeb a záchodů, je to docela zábavné, o práci a životní zkušenosti se dělíme se zatčenými prostitutkami (toto nedůstojné řemeslo už bylo zakázané!).

A potom přece jen soubor šťastných náhod, neočekávaný pohled z okna. Naštěstí denně chodíme na vězeňský dvůr na dvě krátké procházky, přesně jako ve filmech z tohoto prostředí, pěkně do kolečka, jeden za druhým, vzájemná komunikace zapovězena. Naštěstí (kupodivu) vazební věznice sousedí s bratislavskou konzervatoří (!), naštěstí okna jedné z chodeb konzervatoře ve druhém patře směrují k vězeňskému dvoru, naštěstí Petrova přítelkyně Inge chodí právě na tuto školu, naštěstí o přestávce za oknem z druhého patra mezi pochodujícími vězni po několika dnech našeho zmizení rozpoznává dvě špinavé zarostlé postavy matně připomínající zmizelé.

Díky té nepochopitelné (a matematicky vzato zcela nepravděpodobné) shodě milosrdných náhod se kolotoč akcí roztáčí i z druhé strany. Iljovy rodiče mobilizují své známé, Petr pro nás získává podporu svého otce, vysoce postaveného úředníka jednoho „Povereníctva“. „Případ“ se dostává k dalším a dalším instancím, zelený anton nás denně vozí na Policejní ředitelství, nové výslechy, nové fotografování, mezi nimiž se čas nekonečně vleče; dobrovolně chodíme umývat chodby, asistujeme čerstvě zabásnutým lehkým děvám. Konečně asi po čtrnácti dnech úspěch: „případ“ se přece jen odkládá a jsme propuštěni.

Kamarád Petr naštěstí ve škole ohlásil moji „nemoc“ (jinak bych asi neodmaturoval), zbývá opatřit lékařské vysvědčení. Jedu domů a abych věc náležitě uvedl, před svým otcem si demonstrativně zapaluji cigaretu. Na jeho udivenou otázku: Ty kouříš ?, mu dávám šokující odpověď: Naučil jsem se to v base! Jeho známý lékař má naštěstí pochopení, do školy se vracím s lékařským osvědčením mého závažného čtrnáctidenního onemocnění. Diagnóza: úporný hnisavý zánět mandlí (pan doktor nemohl vědět, že mi je už před deseti lety odoperovali!)

Smůla se občas obrací ve výhru a to se konec konců stalo i v mém případě. Za prvé jsem už v mladém věku ochutnal zrůdnou moc „Moci“. Důležitější pro mne se však ukázala další skutečnost. Vojenští pánové, kteří mě povolali ke službě k obraně vlasti usoudili, že tu mají co činit s osobou ne zcela důvěryhodnou. Na rozdíl od mých spolužáků maturantů mě neposlali do ŠDZ – školy důstojníků v záloze (v naší zbrani v Novém Městě nad Váhom), seznali, že nejsem hoden stát se oficírem čs. lidové armády a ponechali v Brně v obyčejné škole poddůstojnické. Díky tomu jsem se tu seznámil se svoji ženou a vlastně bych měl kádrové oddělení mého útvaru celý život chválit, žijeme spolu v pohodě padesátý šestý rok.

Už jen dodatek, ale po mém soudu důležitý. Zrůdná moc „Moci“ není charakteristická jen pro minulý režim, příležitost k jejímu uplatnění poskytuje jakýkoliv… – ismus. V našem dnešku došlo k její úspěšné dislokaci. Jsou známy desítky dobře známých případů, stačí povedený exekutor, majitel nájemního domu, hrabivý novodobý zbohatlík, lichvář, insolvenční správce nebo dokonce soudce. Jednotlivec, drobný občan, právo – neprávo je dehonestován, nemilosrdně zbaven majetku, práce, příjmů, životních jistot, perspektiv, stává se z něho štvanec, ocitá se na okraji společnosti. Aniž bych chtěl generalizovat, budu parafrázovat Françoise Villona: Moc (peníze) z lidí lotry činí…

Imrich Lenz

Další články autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na břehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci