Rozhovor Gustavem Bubníkem,

jedním z pilířů legendárního národního hokejového mužstva, před slavnostním odhalením pamětní desky 13. března 2009 ve 12 hodin na domě v Pštrosově ulici 192/24, Praha 1 (budova kliniky Santé), kde se dlouhá léta nacházel hostinec U Herclíků a kde před téměř šedesáti lety zasáhla StB proti tehdejším hokejovým reprezentantům.
V oficiální pozvánce se uvádí: Městská část Praha 1 chce tímto aktem vzdát hold sportovnímu mistrovství i hrdinství hokejistů, kterého bylo třeba pro absolvování a přežití estébáckých výslechů, zmanipulovaného procesu i nespravedlivého věznění. Pro nás, kteří máme hokej rádi, ale také pro všechny slušné lidi, byli vždy vzorem vynikajících sportovců, mistrů světa, na něž by byl každý demokratický stát hrdý. Ne tak bohužel komunistický režim. Pozváni byli Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Alena Rozinak, Ria Jirková, Jiří Macelis, Lída Stočková, Květa Němcová, Antonín Španinger, Anna Konopásková, Blanka Weissman a sestra Alena, Jiří Hajný, Tomáš Hajný a další.

Josef Krám: Pane Bubníku, loni v listopadu uplynulo 60 let od doby, kdy bylo naše národní hokejové mužstvo těžce postiženo tragickou smrtí šesti členů při leteckém neštěstí nad Lamanšským průlivem a další hráče ztratilo poúnorovou emigrací. Přes tyto ztráty jste dokázali na mistrovství světa ve Stockholmu roku 1949 završit tříletou sérii, během níž získala naše reprezentace dva tituly mistrů světa, tři evropské primáty a ze zimní olympiády stříbrné medaile. Dovolte využít Vaší návštěvy potštejnského zámku – ta beseda byla spontánní.

Gustav Bubník: Už jsem byl na mnoha přednáškách, ale na zámku jsem ještě nebyl. Viděl jsem tu společnost skoro v mé věkové kategorii nebo o trošku mladší, žádnou mládež. Je mně přes 80, ročník narození 1928, jako sportovec jsem pohyblivý nebo jak já říkám, jako veška. Nu a v tomto věku jsem byl požádán hokejovým svazem, abych dělal průvodce v Síni slávy v nové nádherné hokejové O2 aréně v Praze, kde ve 3. patře v tzv. V.I.P. boxech nebo SKY boxech, jak tomu říkají, je místnost s deseti takovými výkladními skříněmi a každá z nich je o desetiletí našeho československého, dnes už českého hokeje.

Přinesl jste nově vydanou knížku 100 let našeho hokeje, o níž jste řekl, že opravdu nádherná kniha a že je pro Vás veliká čest být zařazen mezi 40 lidmi v síni slávy českého hokeje. Ostatně právě tam jste se sešel v listopadu s předsedy celosvětového hokeje a dokonce za přítomnosti ministerského předsedy Mirka Topolánka.
Je to krásné pracovat na tomto postu, vykládat o této historii, že náš hokej začínal v roce 1908 v belgickém Lutychu, potom přes Antverpy, Chamonix a přes další a další státy a olympijské hry se dopracoval na tolik významných poct, které jsme my hokejisté získali. Já začínal s hokejem jako pětiletý, bydleli jsme v Praze-Holešovicích blízko zimního stadionu Štvanice, který byl vystavěn už v roce 1931. A tak jako šestiletý chlapec jsem se tam chodil dívat na naše velikány hokeje a pomalinku jsem začínal trénovat a začal hrát za velmi slavný klub LTC Praha, který získal mnoho titulů. Pak jsem se vypracovával ze žákovského mužstva do dorosteneckého, až v 18 letech v roce 1947 jsem byl také nominován do československého národního mužstva pro mistrovství světa v Praze.

To bylo veliké, slavné mistrovství světa, na kterém jsme poprvé v historii získali titul mistrů světa. Pamatuju se na ně.
My ten titul máme, ale říkám - nebýt určitých okolností, tak jsme mistry nebyli. Měli jsme tehdy veliké mužstvo, mysleli jsme, že porazíme všechny, ale najednou jsme dostali nátěr od Švédů a celý národ nás zatratil, protože si každý myslel, že jsme neomezení vládci ledu. Ale co čert nechtěl - v sobotu ráno se hrálo utkání Švédsko-Rakousko, no a protože – jak říkám – v Praze máme hezké holky, hodně alkoholu, no a tím pádem Švédové, kteří už byli mistry světa, král Gustaf už jim poslal blahopřání, no tak se šli trošku obveselit. Táhli to do rána, no a v sobotu ráno najednou nastoupili proti úplnémi outsiderovi Rakušanům a ti Rakušané vyhráli 2:1. Na začátku tam bylo pár stovek lidí, ale jakmile Rakušané vyhrávali 1:0, 2:1, tak nejenom v rádiu, ale po celé Praze a všude ampliony křičely, aby lidé přišli na Štvanici a Štvanice byla plná. A věřte tomu, že když to utkání končilo, lidi v té euforii vtrhli na led, rakouské hráče vzali na ramena a nesli je možná kilometr do jejich hotelu na Poříčí. Tak jak byli, v dresech, to bylo něco nádherného. Celý národ nám díky Rakušanům připravil obrovské ovace a dary.

V roce 1947 na tom bylo Rakousko dost špatně.
To je pravda, celý národ Rakušanům přinesl před ten hotel mnoho a mnoho darů – mouku, uhlí, cukr, pytle všeho možného, takže odjížděli z Prahy nejenom hráči v v jednom vagonu, ale s nimi mnoho vagonů potravin. Odváželi si je do Rakouska a byli nám za to strašně a strašně moc vděční.

Končil rok 1947 a pak přišel rok 1948, Únor.
V té době byly v lednu ve švýcarském Svatém Mořici olympijské hry a na nich naše národní mužstvo hrálo poprvé proti Kanaďanům nerozhodně 0:0. To bylo slavné utkání, hrál jsem v něm, v roce 1947 jsem byl jen náhradníkem. Kanaďané nás do té doby poráželi obrovskými výsledky – v prvním utkání 1909 v Lutychu 30:0. Dát třicet gólů za zápas, to je velký umění, to je skoro každou druhou minutu dát gól. Takže jsme to utkání sehráli 0:0, Kanaďané nepříčetní, jak to bylo možné - my ale měli vynikající výkon, inženýr Modrý v brance, obránci Trousílek, Šťovík , Němec, v útoku Roziňák, Zábrodský, Konopásek, já, Bouzek, hráči, kteří jsem se jim opravdu vyrovnali. Hlavní strůjce tohoto utkání byl náš brankář inženýr Modrý, který prováděl takové kousky, že Kanaďané kroutili hlavou, jestli ten puk měl v rukavici, nebo ho měl na sobě, tak to utkání vychytal. Když skončila olympiáda, tak jsme se nejen radovali, ale radostí brečeli.

Naše družstvo bylo stříbrné.
Ano, na té olympiádě jsme měli stejně bodů jako Kanaďané, ale bohužel jsme měli mnohem a mnohem horší bodový rozdíl, protože jsme nepočítali, že s Kanadou můžeme vyhrát nebo hrát nerozhodně. My počítali, že prohrajeme. Tudíž nám bylo úplně jedno, jestli jsme hráli s Rakušany a ti dám dali tři góly, jestli jsme hráli proti Italům ti nám dali čtyři. Prostě jsme měli víc branek a tím pádem jsme dostali jen stříbrnou medaili.

A měli jste jet do Kanady.
Ihned po této olympiádě nás pozvali do Kanady, protože tam tehdy nehrálo tolik profesionálních mužstev jako dnes, tenkrát jen šest. Ta mužstva chtěla mermomocí dokázat, že Kanaďané jsou Kanaďané, zakladatelé hokeje, protože v Kanadě se začínalo s hokejem roku 1890. No ale bohužel přišel Únor, v našem mužstvu byl vedoucí veliký komunista pan Vodička, jeho bratr byl dokonce členem ÚV KSČ, takže ten vstupní vízum do Kanady nedostal a my do Kanady nejeli.

Ale ihned vzápětí v únoru 1948 přišla pozvánka do Ruska.
To jsme nevěděli, co tam budeme dělat. Nejen že jsme tam jeli my hokejisté, ale také tenisté – Jaroslav Drobný, naše nejlepší tenistka paní Štraubeová. Zkrátka my jeli učit Sověty hrát hokej. Oni nehráli, hokej, ale tak zvaný bandy hokej – s tím se začínalo všude, ať se podíváte na Kanadu, Ameriku, Skandinávii i k nám - všude se začínalo bandy hokejem. Tedy hokej s malou hokejčičkou na trávě, kdy se honil takový míček, a potom se přešlo na led, kdy se stavěly umělé plochy a zimní stadiony. A taky Rusové začali hrát tento bandy hokej. Když jsme přijeli, tak jsme se na ně dívali, hráli to na velkém fotbalovém hřišti a byli strašně rychlí. My jim předváděli, jak střílíme, jak si s pukem dovedeme pohrát. Tak jsme jim to v Moskvě začali ukazovat, pak je dali mezi nás, aby s námi trénovali. Přišli v takových helmách – jestli pamatujete tanky v 68. roce, tak takové – to jsme koukali, co to mají na hlavách, tehdy se hrálo bez helem. Sehráli jsme utkání Moskva-Praha a vyhráli, druhé Lvíčata prohráli a třetí hráli nerozhodně. Tehdy to bohužel pískali dva kluci ruští a ti nás pořad vylučovali, a i když to byly regulérní bodyčeky, tak jsme hráli pořád o jednoho či o dva míň. Chtěli jsme odejít ze hřiště, nechtěli jsme dál hrát, ala pak náš velvyslanec Laštovička nás přemluvil, abychom utkání dohráli.Tak jsme to dohráli.

A jeli jste do hotelu Nacional naproti Kremlu.
Když jsme přijeli na pokoj, tak Jarda Drobný volal: Kluci, pojďte nahoru na pokoj. Tak jsme přišli, sedli si kolem dokola, v prostředku byl malý tranzistor a tam jsme slyšeli Gottwalda: Právě jsem se vrátil z Hradu. Padla vláda, padlo všechno. Z nás mladých si staří hráči dělali velikou legraci, že se domů nedostaneme, že pojedeme do gulagu. Já nevěděl, co to je, teprve potom nám to vysvětlili. No ale po několika dnech nás naložili do starého letadla, do dakoty, přiletěli jsme do Prahy a všecko bylo v pořádku.

Přišel další rok, kdy jezdilo národní mužstvo před sezónou v září říjnu do Anglie.
V Anglii jsme hráli několik utkání proti anglicko-kanadským profesionálům a při jednom takovém zájezdu v říjnu jsme přijeli do Paříže, kde jsme hráli utkání s Francií – vyhráli jsme 4:3, pamatuju na to dobře, proto v tom mužstvu hráli dva černoši. To víte, 19letý kluk a černoši - jak můžou umět bruslit? Koukali jsme na ně jako na objev. Ale když už jsme odlétali z Prahy, tak dva naši hráči museli zůstat v Praze, protože s námi letěl tehdejší ministr Clementis s pobočníkem na zasedání UNESCO do Paříže, a protože neměli žádné jiné spojení, tak je dali k nám do letadla. Takže dva hráči zůstali v Praze. Druhý den – byli jsme mladí kluci – jsme se těšili na Paříž, když vyprávěli ti starší hráči, jak je tam Folies Bergère, že tam budou holky a všelijaký podniky, tak jsme byli auf, že to uvidíme. Odletět jsme měli do Londýna až v pondělí, kde začínalo mistrovství světa. V neděli ráno nás ale vzbudili, že máme špatné letenky, že musíme odletět v neděli, tak nás naložili do autobusu, projeli jsme se po Paříži a odpoledne odletěli do Londýna. V Londýně obrovská mlha, nic nejezdilo, na ulici jste na pár metrů neviděli.

Večer utkání proti Anglii.
Naši dva vedoucí odjeli na letiště a čekali na výpravu, která se měla dostavit z Paříže – to byli čtyři hráči, kteří tam museli zůstat, protože neměli vyřízená vstupní víza do Anglie – úřadovalo se až v pondělí ráno. A dva přiletěli z Prahy. Takže tam ve Francii bylo 6 vynikajících hráčů, mistrů světa. A jelikož byla taková mlha, tak nelétaly žádné spoje, tak jsme nastoupili v osmi k tomu utkání, proti nám 14 Angličanů, po první třetině najednou koukáme, co se děje, hrálo taky jen 8 Angličanů jako my, říkali jsme - jsou to gentlemani. Nejhorší pro nás bylo, když po utkání, které skončilo 4:3 pro nás, Angličané přišli k nám, a protože jsem dovedl anglicky, tak mě překvapilo, že mi jeden z Angličanů neblahopřeje, ale kondoluje. On říká: Spadlo letadlo. Teprve po tom utkání jsme přišli do kabiny, tam nás zavřeli, přišli pánové ze Scotland Yardu a řekli nám, že to letadlo, s kterým letělo těch šest hráčů, spadlo do kanálu La Manche. Nedovedli jsme tomu uvěřit, že je to možné, jak se to stalo. Dál jsme nehráli, nikam nejeli, naložili nás do letadla.

V Praze na vás nikdo nečekal.
Co horší, nikdo ani z vedení hokejového svazu, ani z vedení ministerstva informací nešel za těmi pozůstalými ženami hráčů říct, jak to bylo. Tak jsme se sebrali, každý jsme ty pozůstalé navštívili. A představte si, že těchto šest hráčů bylo několik let prohlášeno za utečence. Komunisti stále tvrdili, že ti hráči nespadli, ale že emigrovali do Ameriky, do Kanady, do Španělska, všude možně. Ale my, protože jsme mezitím už byli venku několikrát, jsme se nikdy nedozvěděli nejmenší zprávičku o tom, že by některý z těch hráčů žil. Takže naše národní mužstvo ztratilo pět vynikajících hráčů – Zdeňka Jarkovského, Miloslava Pokorného, Vilibalda Šťovíka, Karla Stibora, Ladislava Trojáka a Zdeňka Švarce - pět z nich bylo mistry světa z roku 1947 a držitelé stříbra z OH 1948, kteří předtím vybojovali titul mistrů světa.

Připravovalo se další mistrovství světa v roce 1949 ve Švédsku, na které jste byli nominováni. Jenže ..
Na Vánoce 1948 hrálo mužstvo LTC Praha Spenglerův pohár ve švýcarském Davosu a tam došlo k prvému oficiálnímu setkání s emigrací. Bývalý předseda, místopředseda LTC Praha a vynikající předválečný hráč Josef Maleček, který hrál na mistrovství světa v roce 1938 a v poválečné době už nehrál, vyzvali naše mužstvo k jednání a pokusili se vyjednat naši emigraci a hrát po hlavičkou československého národního mužstva v exilu. Došlo tam dokonce až na hlasování, kteří hráči chtějí emigrovat a kteří ne. 8 hráčů bylo pro návrat a 6 pro emigraci. Hlavními mluvčími celé této akce byl Vladimír Zábrodský, jeho bratr Oldřich Zábrodský a hráč dr. Sláma. Když Vladimír Zábrodský, který hrál i jako tenista s Drobným v Davisově poháru 1946 nebo 19 48, nedostal tolik peněz, kolik požadoval, byl taky pro návrat do ČSR. Doktor Sláma a Oldřich Zábrodský emigrovali a s mužstvem se zpět do ČSR nevrátili. Celý tento případ byl při příjezdu diskutován u předsedy vlády Zápotockého a dokonce vláda jednala, zda mužstvo pustí na mistrovství světa 1949 do Švédska. Zápotocký řekl, já nám věří a že nás pustí. Po tomto mistrovství světa emigroval z našeho mužstva jen jeden hráč - náhradník Marek. Ostatní jsme se vraceli tímto vlakem do republiky.

To jsme ale předběhli. Mužstvo bylo doplněno o čtyři hráče z Budějovic a dva z Moravy a odjelo do Švédska na mistrovství světa. …
Všecko tam šlo v pořádku, ale najednou jsme prohráli s Amerikou 2:0 a už to vypadlo, že na medaili nedosáhneme. No ale potom Švédové prohráli taky, Kanada taky, poprvé v tomto mistrovství svět jsme vyhráli s Kanadou 3:2 a vyhráli mistrovství světa. Pamatuji na to jako dnes, protože jsem dával druhý gól. Kanaďané mě potom honili po hřišti, chtěli, abych šel za rozhodčími a řekl, že ten gól neplatí, že jsem ho bral nad výší ramen. Rozhodčí gól uznali, večer Kanaďané podávali protest proti výsledku, jury to schválila, takže jsme Kanadu porazili 3:2. Ale pak jsme prohráli 2:0 s Amerikou a vypadalo to špatně, ale když jsme hráli finálové utkání proti Švédům, vyhráli jsme 3:0 a stali se mistry světa.

Ale už jste po tom leteckém neštěstí neodjížděli letadlem, ale cestovali lodí a vlakem.
Pamatuji se jak dneska, když jsme se vraceli vlakem přes Polsko, to si nedovedete představit – vlak do Prahy měl snad 8 hodin zpoždění. Skoro na každé stanici vlak zastavil, aby nás mohli lidi přivítat. Oni věděli, že jedeme, no a my jsme dostali jídla, koláčů, květin a já nevím čeho. V Praze nás čekala celá vláda, hlavně předseda vlády Zápotocký, protože po jakémkoliv mistrovství světa, ať to bylo roky 1947, 1948 nebo 1949, vždycky jsme byli pozváni k ministru informací Kopeckému, což byl náš šéf, a na předsednictvo vlády k Tondovi Zápotockému. To byl takovej lidumil, dobrej člověk, kterej kdyby měl harmoniku, tak by nám i zazpíval. Takže my jsme byli obdarováni všelijakými věcmi, dostali jsme tři metry estébácký látky, rádio, i známky od ministra pošt a různé takovéto věci. Za každé utkání jsme dostali 200 Kč, čistého 180 Kč, takže když jsme šestkrát vyhráli, tak to bylo dohromady 1200 Kč. No, byly to peníze, ale žádné obrovské dary. My nebyli profesionálové, protože profesionalismus byl v té době absolutně zašlapaný. V roce 1949, když nastal přerod tady, tak všechny kluby, které existovaly, byly ihned likvidovány, dostaly jiná jména a všechny ty tzv. kluby z dřívějška byly buďto zlikvidované, nebo přejmenované.

Připravovali jste se na další mistrovství světa1950 a přišel šok…
V té době byli připravováni hráči tzv. dělnického původu, byli vybíráni různí úderníci ze všech různých závodů. Ale přece do toho mužstva se z nich skoro nikdo nedostal, byli to stejní hráči předtím. Když už jsme byli připraveni na letišti a měli odletět a když už v letadle byly všecky věci, my mysleli, že už půjdeme do letadla, tak najednou se tam přiřítilo asi pět pánů v takových kožených kabátech a řekli, že se let na dvě hodiny odkládá. Mysleli jsme si, že je špatné počasí. Po dvou hodinách nás zavolali do takové velké místnosti a tam nám řekli, že celé národní mužstvo se má vzdát reprezentace na mistrovství světa, protože dva rozhlasoví reportéři pan Laufer a pan Procházka neobdrželi vstupní víza do Anglie. Náš kapitán Vladimír Zábrodský dostal takový papír, kdy on měl prohlásit jako hlava mužstva, že se toho mužstvo vzdává. Pak s tím papírem obcházel všecky hráče, ale nikdo to nepodepsal, protože my jsme chtěli odletět a vyhrát titul mistrů světa. Víte, my v té době předběhli celý svět v pojetí hokeje, v taktice, ve všem. My jsme udělali něco, co tehdy bylo nevídané – dva útočníci jsme začali hrát v obraně, takže já a Kobranov, kteří jsme celý život hráli v útoku, jsme najednou hráli obránce. A my najednou dávali víc branek než ti útočníci, protože jsme věděli, že když jsme puk chytili, tak jsme ho nikomu nedali. Tak jsme dali branku nebo ji připravili pro druhého. Takže jsme poráželi všecka mužstva rozdílem deseti gólů.

Vraťme se k odletu.

Když toto sklaplo, nikdo to neudělal, tak prohlásili, že let se - to bylo v sobotu 11. března - odkládá na pondělí. Předtím nás drželi na Kladně, kde bylo soustředění, kde jsme si ze zimního stadionu nemohli koupit pomaličku ani pastu na zuby a kartáček. Byli jsme tam internovaní, nemohli se ani pohnout, abychom neměli kontakt s lidmi. Tehdy jsme jako sportovci měli možnost vycestovat všude, vozili jsme různé dopisy, různé věci emigrantům, když za námi přišli třeba rodiče. Je pravda, ty věci jsme brali v domnění, že to nikomu neškodí a že to není žádná špionáž. Když jsme se sešli v pondělí ráno, ta nám opětně začali říkat něco podobného. Jenže my jsme už měli fotokopie dokumentů těchto dvou rozhlasových reportérů, kteří už v pátek ráno měli tato víza udělená. Takže to byla lež, byl to na nás dělaný podfuk. Následovaly veliké debaty, diskuse a pak řekli, že když je to takhle, tak že se na žádné mistrovství světa. Vzali pohár, který byl u nás, poslali ho letadlem do Londýna, protože večer mistrovství světa začínalo.

A vy jste si řekli, že když nikam nejedete, tak to půjdete oslavit.
Zrovna asi čtyři dny předtím se narodil Vaškovi Roziňákovi kluk, Jirkovi Macelisovi taky, tak jsme si řekli: Sejdeme se v hospodě a oslavíme to. K večeru jsme se sešli v jedné hospůdce za Národním divadlem, kam jsme chodívali na obědy a večeře – ta hospoda patřila bratru Zdeňka Ulčíka, hokejisty Sparty, kam jsme právě my šest vojáků, kteří hráli za ATK, chodívali se stravovat. Tak jsme tam přišli – bohužel – alkohol, byl tam harmonikář. Začali jsme zpívat různé písničky, obměňovali jsme jméno – místo Vlasta Kopeckej jsme zpívali Venca Kopeckej, to byl náš ministr, začali řvát a vybíhat na ulici, křičeli jsme Smrt komunismu a že si nenecháme přistřihnout křídla a že chceme svobodu. Blázniví dvacetiletí kluci, mysleli jsme, že to všecko zvrátíme. Když ta merenda – jak já říkám - byla v nejlepším, tak jeden z těch pánů, co seděli v rohu, vstal, chytil mě a Roziňáka a říkal půjdete s námi. Jenomže když to viděl náš třetí kamarád Zlatko Červený, vlítl na něj – on se nelegitimoval, mysleli jsme, že je to nějaký člověk, který fandí komunismu, tak ten mu dal ránu, spadl pod kamna, ten druhý vzal pistoli, písknul a v tom okamžiku tam vlítlo 40 policistů. Na tom náměstíčku dvě hodiny předtím čekal anton s rychlým policejním komandem a začali nás všecky sbírat, zatýkat a šli jsme hned do civilního vězení, odtud do vojenského na Hradčany do tzv. domečku.

Vzpomínal jste na jednoho z bachařů.
Tam byl člověk, největší hyena, který pomáhal vyšetřovatelům k likvidování, připravoval lidi na výslechy. On vládl v tom domečku, v tom garňáku – vojenském vězení, nedostali jsme jídlo, nenechali nás tam vyspat, v noci jsme museli dělat kliky, dávali nám různé věci do kafe. Odtamtud jsme jezdili k výslechu na „kulaté náměstí“, kde bylo 5. oddělení vyšetřování, tak kdykoli on šel, držel pistoli a říkal: Udělej krok a našiju to do tebe. Nikdy jste nevěděl, kdy vás zastřelí. To byl tyran – my jsme byli sportovci, ledacos jsme vydrželi, ale ti chudáci, ti staří páni, které on tam dostal do rukou. To byl likvidátor, že ty lidi připravil, aby byli ochotní – už ani nevěděli. Představte si, že když byl proces se Slánským, on spadl do té skupiny Slánského – zavřeli ho také.

A mistrovství se hrálo bez Československa.
Pomalu se nad námi začaly stahovat mraky.a nakonec chtěli s národním mužstvem udělat totéž co s doktorkou Horákovou. Pro výstrahu všem sportovcům, protože v té době už sportovci utíkali, pro výstrahu všem otesat nás. Jenomže měli obrovský strach, co říct dělnické třídě, chtěli taky podpisy. Ale když šli do Sokolova, tak věděli, že dělníci by nad tím kroutili hlavou, že to není pravda, že najednou se ztratilo národní mužstvo. A tak udělali vojenský, tajný soud, kde nebyl přítomen nikdo, no a byla to velezrada, špionáž, rozvracení státního zřízení, hanobení vládních činitelů, zkrátka tolik paragrafů, že inženýr Modrý jako nejstarší, který do Švédska neměl jet, protože se vzdal reprezentace, tak byl dán jako hlavička mužstva, já jako druhý nejmladší jako druhý organizátor a dostali jsme paragrafy na trest smrti. V říjnu u přelíčení, které trvalo dva dny, soud vynesl rozsudky – Modrý 15 let, já 14, Konopásek 12, Roziňák a Kobranov 10, ti další 8, 6, 3, 2, 1 atd. Odvezli nás na Bory a my, kteří jsme měli nad 10 let, jsme se odvolali k Nejvyššímu soudu. K němu nás převezli 22. prosince, Nejvyšší soud tyto rozsudky potvrdil, že to bylo spravedlivě odsouzené, a už jsme věděli, že nám není pomoci. Samozřejmě jsme stále a stále spoléhali, že se něco stane, že není možné, aby na nás národ zapomněl. Zapomněl na nás, úplně nás vygumovali. Takže ani nikdo nevěděl, kde jsme, co jsme.

Vy jste v Jáchymově těžil uranovou rudu.
My ji vytěženou nosili, nesměla se dávat do vozíku, na to byly speciální bedničky, vystlané olovem. Byla to strašně těžká práce, ani ta děvčata, co tam chodila měřit radioaktivitu – byly hezký, my jim říkaly hokejistky, protože měly takovou bedýnku a hokejku - neměly žádné ochranné oděvy. Od nás se to vozilo na měřicí třídírnu a všecko se pak sváželo do Jáchymova na tak zvaný tábor L, nejhroznější tábor s věží smrti. Tam se svážela uranová ruda z dvaceti táborů, vytáhla do drtírny až nahoru a propadávala rošty dolů, kde byly kameny na drcení. Dole vycházely jemné hranolky nebo prach, ten ti vězni bez jakýchkoliv ochranných pomůcek nakládali do olověných barelů a dávali do vagonů. Každý týden odjížděl celý vlak do SSSR. Těch táborů bylo mnoho a mnoho, ale nejhorší byla tato drtírna L, protože tam šli lidé, kteří byli určeni na smrt. Na táborech to bylo kruté, jak jste nesplnil normu, byla vražedná, dostal jste poloviční stravu.

Přišel rok 1953, začátkem března zemřel Stalin, hned po něm Gottwald a k moci přišel Zápotocký.
Teprve tehdy, na veliké intervence našich rodičů a manželek pěti hráčů jsme dostali milost prezidenta republiky. Po pěti letech, kdy jsme fárali v jáchymovských dolech a těžili uranovou rudu. A chtěli jsme hrát dál – já a Roziňák, hned jsme naskočili na brusle, ale bohužel jsme nesměli reprezentovat náš národ, naše Československo.

S tím souvisí památné utkání na Štvanici.
To ano, my byli v Brně a měli jsme hrát proti Spartě na staré Štvanici. Byla nabitá, a když jsme nastoupili, lidé provolávali různá krásné hesla, slogany, a po rozbruslení nás z kabiny – mě a Roziňáka Státní bezpečnost vyvedla a dala do taxíku – takže jsme se neobjevili. Lidi volali všelijaká hesla – ani bych vám je tu neměl říkat – třeba Uděláme z toho mrdník, proč tu není Gustav Bubník nebo Dostanete na frňák, kdepak je ten Roziňák, Nepustíte-li je na hřiště, pochčijem vám kluziště! Ti lidi byli obrovsky dobří, naházeli všecko, co měli v rukou, na led. I židle. Takže se utkání nehrálo. A víte, jak to dopadlo? My dva jsme dostali zákaz dva roky hrát první a druhou ligu, protože by docházelo k těmto všelijakým Štvanicím. Bohužel jsme se dva roky potulovali, já hrál za Mariánské Údolí. Život šel dál a já jsem se potom vrátil zpátky do Prahy, protože jsem Pražák a jsem rád v Praze, chvilinku jsem pracoval v Praze v Závodě Jana Švermy – to víte, deset let ztráta občanských práv, jen jako pomocný dělník.

Pak jste na čtyři roky zmizel do Slovanu Bratislava.
No a v roce1962 při utkání v Plzni, když jsem vstřelil branku, jsem koukal - puk z druhé strany a já vletěl po hlavě do mantinelu. Konec, prasklá páteř a už jsem se na nohy jenom díval. Po roce po operacích jsem to znova zkusil, ale zase další zranění, a už jsem toho nechal. Tak v 62. roce jsem začal dělat vysokou školu – Karlovu univerzitu - coby hokejový trenér, vystudoval jsem první třídu a pomalu začal trénovat, ať už to byla Karviná, a už to bylo Brno. Ale protože jsem si chtěl vydělat taky nějaké peníze, tak jsem stále žádal, aby mě pustili trénovat venku. Od roku 1962 jsem působil jako trenér a v letech 1966 - 1969 dokonce jako trenér reprezentačního týmu Finska. Tenkrát se mi smáli, že jdu trénovat do Finska, které nikdo neznal. O Finech se vědělo, že jsou to sice dobří sportovci, tvrdí sami k sobě a houževnatí, ale že v kolektivních sportech nejsou moc dobří. Pod mým vedením se jim ale podařilo za dva roky nad Čechy vyhrát. Ale to jsem si u nás v Čechách užil... Vymlácená okna, rozbité auto, věčné nadávky mé ženě, která se potom už bála chodit nakupovat, a spousta anonymních dopisů, ve kterých mi nadávali, že jsem zrádce českého hokeje a podobně. To víte, česká zloba.

Děkuji za rozhovor.

Josef Krám

Odsouzeni byli:
Bohumil Modrý - mistr světa 1947 a 1949, držitel stříbra z olympijských her 1948. V roce 1948 pozván oficiálně hrát do NHL, ale odmítl. Odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Zemřel předčasně v roce 1963 (ve 46 letech) na následky práce v uranových dolech.
Augustin Bubník - mistr světa 1949, odsouzen ke 14 letům odnětí svobody.
Stanislav Konopásek - mistr světa 1947 a 1949, držitel stříbra z olympijských her 1948. Považován za jednoho z nejlepších útočníků Evropy. V 50 mezistátních zápasech nastřílel 69 gólů. Odsouzen ke 12 letům odnětí svobody.
Václav Roziňák - mistr světa 1947 a 1949, držitel stříbra z olympijských her 1948. Odsouzen k 10 letům odnětí svobody.
Vladimír Kobranov - mistr světa 1949, odsouzen k 10 letům odnětí svobody.
Josef Jirka - mistr světa 1949, odsouzen k 6 letům odnětí svobody.
Zlatomír Červený - odsouzen ke 3 letům odnětí svobody.
Jiří Macelis - mistr světa 1949, odsouzen ke 2 letům odnětí svobody.
Antonín Španinger - odsouzen k 1 roku odnětí svobody.
Přemysl Hajný - mistr světa 1949, odsouzen k 1 roku odnětí svobody.
Josef Stock - odsouzen k 8 měsícům odnětí svobody.