Být profík se vyplatí

Poprvé v historii publicistického pořadu TV Nova „112 – V ohrožení života“ byly z jeho reportáží, odvysílaných v roce 2008, slavnostně uděleny ceny neohroženým hrdinům 30. ledna 2009 v pražském Kaiserštejnském paláci. Slavnostního aktu se zúčastnili nejvyšší představitelé Hasičského záchranného sboru ČR, Policejního prezídia i zdravotnické záchranné služby. Mezi patnácti nominovanými zachránci, jejichž jména vzešla z divácké ankety, bylo pět rovnocenných vítězů. Jedním z nich se stal nadstrážmistr Zdeněk Kacálek, profesionální hasič Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje a člen Odborového svazu hasičů.

Josef Krám: Hovoříme spolu skoro po pěti letech od oné tragické události, určitě nevypadáte zničeně, přímo z Vás totiž vyzařuje optimismus. I tak prosím přijměte moje otázky s porozuměním – co se tenkrát stalo?

Zdeněk Kacálek: Ve středu 25. srpna 2004 po obědě jsem jel na své motorce do Českého ráje. Týden předtím jsem totiž dokončil v Adršpašských skalách 14denní hasičský instruktorský kurz lezení po skalách a konstrukcích. Nikam jsem nespěchal, v klidu a pohodě dorazil do Sopotnice, asi 3 km od našeho domu v Českých Libchavách na okrese Ústí nad Orlicí. Na silnici, po které jsem projížděl snad tisíckrát, v poslední zatáčce v Sopotnici u podniku Orličan vyjížděla z vedlejší komunikace liazka plná písku. Řidič si asi myslel, že ještě projede, nedal mně přednost, zkřížil moji jízdní dráhu, a i když jsem brzdil, došlo ke střetu na středové čáře.

J. K.: Říkal jste mně, že jste po nárazu necítil bolest. Je to možné?
Z. K. : Bylo tomu tak, až jsem uviděl svoji utrženou nohu dál ode mě na silnici. Od řidiče jsem si vzal zaškrcovalo a poskytl sám sobě první pomoc, abych nevykrvácel. Kolem pak projížděla jedna zdravotní sestra, hned mně taky poskytla pomoc a vyměnili jsme zaškrcovadlo. Mezitím jela náhodně kolem sanitka, její osádka hned taky pomáhala, přijeli profesionální hasiči z Ústí nad Orlicí i od nás z Rychnova nad Kněžnou, policie a pak přiletěl vrtulník. Ještě jsem jim řekl, ať mně nohu dají s sebou do vrtulníku, policistům jsem dýchl do alkotesteru – žádný alkohol jsem neměl. Záchrance jsem řekl nejzákladnější informace, které se podávají u bouraček, jako zdravotník jsem totiž často jezdil k nehodám. Pak mně dali narkózu a probudil jsem se až v Pardubicích na ortopedii po dvouhodinové operaci na jednotce intenzívní péče. Tam jsem pobyl dva dny, další dva týdny na ortopedii, aby se dohojil pahýl, a pak 14 dní doma. Mezitím ke mně chodila rodina, přítelkyně Míla, stavovali se u mě denně kamarádi a kolegové.

J. K.: Vy jste tehdy plánovali svatbu.
Z. K.: To je pravda, stalo se to v roce, na který jsme ji plánovali. S Mílou se známe od zdravotní školy, kterou jsme studovali oba v Ústí nad Orlicí, a prožili jsme i dobu, kdy jsem byl rok na vojně.

J. K.: Vy jste hasič…
Z. K.: Ano, 2. října 2000 jsem nastoupil na své první pracovní místo k profesionálním hasičům do Rychnova a prošel odbornými kurzy i kurzem chemika. Po dvou letech jsem byl zařazen jako technik chemik CHTS (chemicko-technické služby) a měl na starosti i zdravotnickou a vyprošťovací techniku. No a po havárii jsem byl v neschopnosti téměř celý rok, čtyři měsíce jsem pobyl v rehabilitačním centru Košumberk-Luže, kde mi byla kompletně dohojena operační rána a zhotovena první protéza. 15. srpna 2005 jsem nastoupil do kvasinské automobilky jako vrátný. Dělal jsem tu práci dva roky a pak byl úspěšný ve výběrovém řízení na pozici dispečer ochrany závodu. V této funkci pracuju už rok.

J. K.: Máte bionickou protézu kolenního kloubu.
Z. K.: Dík za ni, je řízená počítačem – řeknu to názorně: 60krát za vteřinu vyhodnotí polohu a rychlost nohy, jestli mám tendenci jít nebo se zastavit nebo jít z kopce či ze schodů. Musím říct, že je výborná v chůzi z kopce, po nerovném terénu a ze schodů - jdu schod ob schod. Teď se chystám na čtyři týdny do specializovaného rehabilitačně-protetického centra v pražských Malvazinkách, kde mě budou učit řádně chodit a ovládat tuto novou protézu.

J. K.: Jak vzpomínáte na pražské ocenění?
Z. K.: Samozřejmě dobře, jen mě mrzí, že v televizi nezaznělo moje poděkování - a moc mě to mrzí – hasičům, kamarádům, rodině a přítelkyni Míle, která mně zvlášť v období po havárii byla velkou oporou. Pomohl mně královéhradecký Hasičský záchranný sbor a hasičské odbory. Jsem vděčný i za sbírku, kterou zorganizovali, zvou mně na akce. Prostě mě berou.

J. K.: Zakončeme otázkou: Vám letos bude 29 a jí 28, chystá se svatba s Mílou?
Z. K.: Ano, letos v září.

J. K.: Dík za pozitivní zprávu.

P.S.: Dejme slovo předsedovi Odborového svazu hasičů Zdeňku J. Oberreiterovi: Při nehodě na motorce přišel o nohu a do příjezdu záchranné služby a svých kolegů hasičů si sám poskytl první pomoc. I v tomto okamžiku se choval naprosto profesionálně nejen proto, že k tomu měl všechny předpoklady jako absolvent střední zdravotnické školy, ale i protože patřil k těm, kteří si vždy se vším uměli při zásazích poradit. Věřte tomu, že vím, co o něm říkám. Byl jsem totiž jeho velitelem od nástupu k Hasičskému záchrannému sboru. O něm platí: Být profík se vyplatí, nevíte, kdy můžete pomoci i sami sobě.

Josef Krám