tentokrát s hudebním vìdcem, etnografem a jubilantem PhDr. Ivo Stolaøíkem, CSc.
Pane doktore, blahopøáli Vám pøátelé, kolegové, obdivovatelé a samozøejmì rodina. Teï Vás prosíme o pár vzpomínek. Poznala jsem Vás jako dvanáctiletá ¹kolaèka dìtského èinoherního souboru ostravského rozhlasu. Ale jak jste se dostal do rádia Vy?
Velmi podrobnì to popisuji ve svých vloni vydaných pamìtech "®ivot není fráze", ale chcete-li struènì, pak tedy v¹e zaèalo krásným dìtstvím s rodièi a star¹í sestøièkou Vìrkou, nadanou literátkou, která nás ve velmi mladém vìku opustila. Formovala mne ¹kola, obecná, pak gymnázium ,nejdøív Matièní, ale v kvintì, v 38.roce, jsem pøe¹el do Pøívozu. Tam jsem poznal kantora Josefa Koláøe, øeèeného Koldu, který ovlivnil mùj profesní ¾ivot. Uèil nás pøírodovìdu a zároveò pùsobil v tehdy prosperujícím rozhlase, kde vedl vysílání pro ¹koly a kde zalo¾il studentský èinoherní soubor. Pro mne a dal¹í spolu¾áky znamenalo úèinkování nejen "ulejvání" ze ¹koly, ale i poznávání osobností jakými byli Jiøí Myron, Marie Vá¹ová, Eduard Dubský a mnozí dal¹í. Maturita v roce 1942 v¹ak znamenala totální nasazení na dole Franti¹ek "ve funkci" vozaèe.
Kdy se objevila ve Va¹em ¾ivotì hudba?
U¾ nìkdy v osmi letech jsem zaèal brát hodiny klavíru u
prof.J. Schreibra, který pøidával i lekce nauky o harmonii. U¾ od mládí jsem
také pùsobil v Husovì sboru v Pøívoze, kde jsem hrál na harmonium a pozdìji za
okupace, kdy se jen na pùdì církve dalo jaksi svobodnì scházet, jsem pùsobil
jako sbormistr a dirigent, samozøejmì amatérský. A dokonce jsem v mládí
zhudebnil nìkteré básnì Petra Bezruèe, Karla Jaromíra Erbena a psal hudbu k
cvièením, nad¹enì jsem toti¾ sokoloval.
Vra»me se k Va¹í nedobrovolné havíøské profesi.
Profesor Koláø se sna¾il mne vyreklamovat pro rozhlas,
jen¾e to u¾ ne¹lo. Byl jsem zapojen do ilegální práce. S kamarády jsme psali
letáky k povzbuzení nálady obyvatel mìsta, shánìli vitamíny pro vìznì v
Osvìtimi, èi peníze a jídlo pro rodiny zatèených.
Posléze jsem se s tøemi kolegy havíøi stal èlenem
organizace "Jan ®i¾ka moravskoslezský". Na¹í prací bylo shánìní a vyná¹ení
dynamitu a palníkù pro sabotá¾e, které se brzy zaèaly uskuteèòovat. Vyhazovaly
se vlaky a zejména sto¾áry vysokého napìtí, aby byly podniky váleèného prùmyslu
vyøazeny z provozu. Bylo by to dlouhé technické vyprávìní jak nás gestapo
objevilo, faktem je, ¾e nejdøív pøi¹li pro bývalého vojáka Ichnovského a nakonec
i pro mne. Sedìl jsem v Ostravì a posléze v Brnì v neblaze proslulých
Kounicových kolejích, kde byli popravováni spoluvìzni i ve dnech, kdy
osvobozující armáda stála témìø v Brnì. Mìl jsem ¹tìstí, pøe¾il jsem, a domù se
vrátil v polovinì kvìtna.
Tak to bylo Va¹e první opu¹tìní Ostravy?
První, ale rozhodnì ne poslední.. Nejdøív mne èekalo
setkání s dr.Koláøem, který u¾ vìdìl , proè jsem prve odmítl jeho velkorysou
nabídku, pak trocha rekreace v podobì brigády na rekreaèních táborech válkou
oslabených dìtí a koneènì konkurz na rozhlasového hlasatele. Uspìl jsem, jen¾e
mì opìt èekala vojna, tenkrát ta klasická - dvouletá. Vlastnì tak bì¾ná nebyla,
proto¾e jsme byli nasazeni na Slovensko, kde jsme honili Banderovce.
Závìr vojanèení byl pøíjemný, stal jsem se jedním ze
tøíèlenné redakce Armádního vysílání v Praze. Tam jsem pøi autorské, speakerské
i re¾isérské èinnosti poznal takové osobnosti, jakými byli Jan Masaryk, Emil
Zátopek, Franti¹ek Gel (komentoval Norimberský proces), mnohé slavné generály,
ale také Zdeòka Nejedlého. Teï u¾ s úsmìvem vzpomínám jak jsme s Jirkou ©rámkem,
také Ostravákem, prolétávali s tehdej¹ím mistrem republiky v akrobacii pod
pra¾skými mosty a tuto eskamotérskou èinnost jsme komentovali do vysílání.
Konec r. 1948 znamená Vá¹ návrat do Ostravy a troufám si øíci, ¾e toto Va¹e období trochu znám i kdy¾ z pohledu dítìte. Opìt tedy rozhlas, ji¾ zmiòovaný èinoherní soubor, zalo¾ení Dìtského pìveckého sboru, dospìlácký sbor, dirigent rozhlasového orchestru, hlasatel, reportér, autor, objevovatel talentù - tøeba Jarmily ©ulákové. Jen nevím, kdy a kde jste stihl vystudovat a také se o¾enit.
První semestry hudební vìdy a etnografie jsem absolvoval je¹tì za vojákování v Praze. Jen¾e po Únoru vyhodili ty nejvìt¹í odborníky z univerzity, mnohé dokonce zavøeli, a tak jsem rád pøe¹el na brnìnskou ¹kolu, kde jsem na¹el spolu¾áky, kteøí jsou stále mými kolegy a kamarády, tøeba Ivan Mìrka a Otakar Trhlík. Má závìreèná práce se pak zabývala Hrèavou, obcí, která je na hranici tøí státù a je tedy etnograficky velmi zajímavá. A ta svatba? Konala se brzy po promoci v roce 1952 a Dagmar, dìtská lékaøka je se mnou dodnes.
Zdálo by se, ¾e Va¹emu profesnímu i rodinnému ¹tìstí
(brzy jste se stal po prvé tátou) nic nebránilo nebo se mýlím?
Byla padesátá léta a já jsem nikdy nesouhlasil a díky
zku¹enostem jsem ani nemohl souhlasit s ¾ádnou diktaturou, tou nacistickou ani
proletariátu. Jsem celo¾ivotní nestraník, jen¾e v tìch dobách a místì, kde jsem
pùsobil to jaksi ne¹lo. Vzpomínám, ¾e jeden z tehdej¹ích øeditelù zaèínal
ka¾dodenní porady oslovením "Soudruzi a pane Stolaøíku". Dlouho to trvat nemohlo
a já putoval nedobrovolnì do Opavy, Slezského studijního ústavu. Dnes si u¾
nestì¾uji, byla to pro mne plodná léta, naplnìná vìdeckou i publikaèní èinností,
poznáváním dal¹ích zajímavých lidí, tøeba Petra Bezruèe, Jaroslava Køièky.dlouho
bych vyjmenovával i osobnosti zahranièní. A to jsem stíhal i TV re¾ie mnohých
programù, vyzdvihuji zejména balet K. Kupky Piccasiáda. Snad si ètenáøi
vzpomenou.
Zmínil jste, ¾e se Vá¹ pracovní ¾ivot pohyboval v
jakýchsi devítiletkách. To platilo i nadále?
Jistì, zmìnila se struktura ústavu, vìda hudební byla
vystøídána vìdou o dìjinách dìlnického hnutí a já byl volný. Na¹tìstí se tak
stalo a¾ v r.1963, kdy se bezpartijní Stolaøík mohl vrátit domù, a to dokonce na
post øeditele Janáèkovy filharmonie, tenkrát se v¹ak tak nejmenovala.
Tady si opìt dovolím za Vás pøipomenout rozkvìt tìlesa,
èetná úspì¹ná zahranièní turné, mnoho hostù orchestru (vzpomínám tøeba na R.
Frimla), snahu o prosazení stavby kvalitní koncertní sínì, (dodnes marnou), ale
také nadìjný rok 1968 a následnou beznadìj, která Vás v roce 1973 sesadila na
místo dramaturga J.F.O. Va¹e devítiletka Vás donutila o dva roky pozdìji opìt
opustit Ostravu a vzít místo dramaturga v pra¾ském Supraphonu.
K tomuto tøíletému období jen krátce. Zajímavá práce,
vesmìs pøíjemní kolegové, ale kru¹né pendlování vlakem mezi domovem a Prahou. A
tak jsem s úlevou pøijal nabídku dr. ©tiky, øeditele Vala¹ského muzea v pøírodì
v Ro¾novì p. R., abych se stal ve svém posledním oficiálním zamìstnání
samostatným vìdeckým pracovníkem tamté¾, i kdy¾ díky slu¹nosti pana øeditele
jsem mohl mít pracovní stùl i v Ostravì. Dokonce jsem tam pracoval v polovièním
úvazku i po té, kdy jsem se v 60ti letech stal nechtìnì dùchodcem.
Pane doktore, Vá¹ ¾ivot je bohatý, plodný a z toho, co o Vás v¹ichni víme, také navýsost slu¹ný. Moc Vám z na¹í redakce pøejeme, abyste se i nadále tì¹il svými láskami, tìmi rodinnými i hudebními, aby pøibývalo podobných ocenìní, jakými je napø. loòské srpnové èestné èlenství v celosvìtové organizaci lidového umìní a aby Vám zdravíèko trochu lépe slou¾ilo.
Pavla Pe¹atová
Nav¹tívenku Pavly Pe¹atové naleznete zde.