Historka o komickém úletu zamìstnané ¾eny - matky – man¾elky, která koluje po internetu... Mo¾ná se ke všem nedostala. Autor je neznámý.
Zouvám a pøezouvám domácí i návštìvy. Pøi pøedstavì, jak po ka¾dé nevyzuté návštìvì kleèím s rej¾ákem a drbu koberce, je mi zle. Proto bez milosti vyhodím ka¾dého, kdo si baganèata v chodbì nevyzuje.
Jednou, to byly dìti opravdu malé, jsem si pìknì nabìhla. Ráno mi man¾el oznámil, ¾e pøijde z práce døív, proto¾e se u nás po poledni zastaví jeho šéf.
ŠÉF???
Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v poøádku a nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, ¾e je to pedant a neodpustí ¾ádnou chybu. A taky jsem se chtìla vytáhnout. Zápolení s hadrem pøipomínalo desinfekèní maratón, na sporáku syèela voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáèci. Dìti a¾ tìsnì pøed obìdem dostaly gala obleèky a v jídelních seslièkách vypadaly jako andílci. Ovšem jen do té doby, ne¾ jim zaèala být dlouhá chvíle a ony se zaèaly hlasitým vøískotem a mlácením l¾ièek do stoleèkù do¾adovat svého papùùù…
Knedlíky potøebovaly ještì nìjakou tu minutku k dokonalosti, kdy¾ v tom se ozval u dveøí zvonek. V poklusu jsem loktem otevøela dveøe a v domnìní, ¾e je to man¾el, houkla pøes rameno: "Vyzout a uklidit boty! Já to po tobì, ty dobytku, uklízet nebudu."
Kmitala jsem po kuchyni za vydatného øevu hladových ratolestí, kdy¾ mi padl pohled na postavu stojící ve dveøích. Nebyl to man¾el, ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní, jmenuji se Dvoøák a mám zde poèkat na vašeho pana man¾ela."
Polilo mì horko a honem mì nic vtipného nenapadlo. V oblièeji rudá jako rajèe jsem se omlouvala. Pan Dvoøák jen mávl rukou a doporuèil mi nakrmit dítka, ne¾ zboøí barák. Jako správná paní domu jsem nabídla obìd i hostu, a ten se slovy, ¾e domácím ptáèkùm neodolá,pozvání ke stolu pøijal. Já byla tak vystresovaná ze šéfa i øvoucích dìtí, ¾e jsem asi úplnì vypnula mozek a dìlala vše automaticky.
A¾ po nìjaké dobì mi pøišlo divné, proè šéf tak vytøeštìnì zírá do talíøe a nejí. Já v první chvíli vùbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zøejmì opìt myšlení naskoèilo, bych byla nejradši na druhém konci svìta. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupì zírat na stùl pøed šéfa.
Pøed sebou mìl rozprostøené gumové omyvatelné prostírání s kaèenkou, na nìm místo pøíboru l¾íci a na talíøi dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé rozhòahòané v omáèce. Pøesnì jako dìti ve svých stolièkách. Kdy¾ mi stud dovolil zvednout oèi k panu "Nejvyššímu", byl v oblièeji rudý jako rak od zadr¾ovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, a¾ mu tekly slzy.
Kdy¾ jsem se mu sápala po talíøi, abych vše napravila a dala mu novou porci obìda, odmítl. Tou polévkovou l¾ící tu "šlichtu" snìdl a ještì zdvoøile podìkoval.
Kdy¾ pøišel man¾el z práce, šéf neøekl o tom, co pro¾il, ani slovo. Já mu to vyprávìla, a¾ kdy¾ návštìva odešla. Sedìl u stolu a pøemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovìdi uvedený dùvod. A já u¾ vidìla miláèka ve frontì na pracovním úøadì a mì s dìtmi ¾ebrající u kostela.
Celá historka se samozøejmì roznesla po firmì a následnì po všech stavbách v širokém okolí. Šéf prý to líèil na poradì takhle: "Zazvoním, otevøou se dveøe, a ne¾ staèím pozdravit, u¾ jsem dobytek. Øev mi drásal uši, ale vùnì obìda mì donutila zùstat a neprásknout za sebou dveømi. Kdy¾ se všechno vysvìtlilo s tím, ¾e dobytek nejsem já, ale Martin, pøijal jsem pozvání na obìd.
Chlapi, já myslel, ¾e je po mnì, kdy¾ jsem dostal dìtský prostírání - asi abych paní domu neupatlal ubrus - polívkovou l¾íci - nejspíš abych si pøíborem neublí¾il - a vrcholem všeho byl umìlý talíøek s pøedkrájeným obìdem. Fakt jsem chvíli èekal, ¾e dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a ¾e mì tou l¾ící i nakrmí. Ještì ¾e se všechno vèas vysvìtlilo, jinak bych dostal dudana a skonèil bych v posteli jako ty dìcka. Proto bacha, a¾ pùjdete k Martinovi! Vyzout u¾ pøed vchodem a nièemu se nedivit!"
Je fakt, ¾e si dlouho chlapi ze stavby - kdy¾ u nás obìdvali - neodpustili nará¾ky typu: Mù¾u jíst sám, nebo mì nakrmíš? Hele, chlapi, u¾ jsem velkej, dostal jsem pøíbor! Prostírání s kaèenkou by nebylo? A u¾ od dveøí øvali: "Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
Pøesto na vyzouvání návštìv trvám, i kdy¾ u¾ je nenazývám dobytkem.
