Rozhovor s Luborem Boøkem
hudebním znalcem nejen Vamberka a organizátorem mj. soutì¾í mladých varhaníkù, o ¾ivotní anabázi pìvce Pavla Ludikara (1882-1970) 
Pane Boøek basbarytonista Pavel Ludikar proslavil naši zem doslova po celém svìtì, ale Vamberk, rodištì jeho otce, který mu byl po válce pøikázán, pro nìj mìl jen káru a pometlo. Prahu, kde se narodil, mìl zakázánu.
Ivan Ruml, redaktor Èeského rozhlasu, napsal èlánek o Ludikarovi s vyu¾itím materiálù, které jsem nasbíral s bývalou vynikající koloraturní sopranistkou Vìrou Jindøichovou, ¾aèkou Pavla Ludikara. Ta byla v úsilí o rehabilitaci tohoto umìlce neš»astná z toho mála, co mìla k dispozici. Mj. vídeòská vdova po Mistrovi stále slibovala, ale nic jí neposlala. Obrátila se tedy o pomoc na mì a v krátké dobì jsem ji doslova zahltil rozliènými podklady. Po jejím náhlém skonu loni na podzim je dostal k dispozici Ivan Ruml, s ním¾ chtìla pøipravit poøad do vysílání na Vltavì. Mám na CD originální Ludikarovy nahrávky nìkterých árií a písní v jeho podání, které jsem si pøevedl z velké vinylové desky,
Ještì prosím k Vìøe Jindøichové.
Jednoho veèera roku 2005 zavolala dr. Rumla, ¾e èetla jeho èlánek o Rolandu Villazónovi, a zeptala se, proè nepíše také o našich pìvcích, kteøí mìli svìtové renomé, a pøesto se na nì neprávem zapomnìlo. Byl tím dotazem zaskoèen a nevìdìl, kam míøí. Vysvìtlila mu, ¾e Pavel Ludikar nebyl jen velký pìvec, ale také vynikající èlovìk. Za války zachránil nìkolik èeských studentù pøed totálním nasazením. Vedl toti¾ operní oddìlení salcburského Mozartea a po uzavøení pra¾ské konzervatoøe je pozval do svých kurzù. Pak mnì vyprávìla, jak získali na Ludikarovu pøímluvu povolení z protektorátního ministerstva kultury a jak na jaøe 1941 dorazili vlakem do Salcburku, kde jim sehnal Ludikar ubytování a zaøídil pøijetí na školu.
To je zajímavé. Jaké byly hodiny zpìvu u Pavla Ludikara?
Byly vedeny ponìkud jinak, ne¾ byla zvyklá z domova. ®áci si vybrali jakoukoliv frázi z nìkteré opery a opakovali ji na rùzné vokály a pøidávali k tomu text v rùzných jazycích s peèlivou výslovností. Ona zaèala se studiem árií Královny noci z Mozartovy Kouzelné flétny s nároènou koloraturou v nìmèinì, pak i v èeštinì v pøípadì, ¾e by hostovala v Praze. K tomu pozdìji došlo. Pokud šlo o písòové recitály, kladl Ludikar dùraz na pùvodní jazyky a ¾ádné pøeklady nedovoloval. Písòové programy spolu sestavili dva, pozdìji po letech z nich èerpala a na Ludikara vdìènì vzpomínala.
Dovolte zpátky k Ludikarovi. Jedno staré èeské pøísloví øíká, ¾e na kabát se plivne snadno, s jeho oèištìním si nikdo moc práce nedá. Druhá svìtová válka pøinesla hodnì zla, období tìsnì po ní další bolest, nespravedlivá naøèení a køivdy. A tak se stalo, ¾e se zapomnìlo na øadu lidí, kteøí náš národ proslavili ve svìtì. Zemøeli ve své bolesti, opuštìni, v pohrdání a veøejném odsudku. Mezi takové kauzy patøí poslední údobí Ludikarova ¾ivota. Kdy¾ po válce musel ve Vamberku za trest jako zrádce a kolaborant zametat ulice, oprašoval koštìtem pamìtní desku svého otce Augustina Vyskoèila, místního rodáka a dirigenta pra¾ského Národního divadla. Ludikarovi kladli za vinu, ¾e za války vystupoval v Nìmecku, uèil v Salcburku a Štýrském Hradci a pro operu v Mnichovì pøelo¾il do nìmèiny dokonce Prodanou nevìstu. Taky vadilo, ¾e nosil bílé podkolenky a krátké ko¾ené kalhoty, které silnì pøipomínaly tyrolský kroj.Pavel Ludikar pocházel ze známé muzikantské rodiny. Matka Františka, rozená Ludikarová, byla neteøí a ¾aèkou Františka Pivody, který ji vyškolil na operní pìvkyni. Svou umìleckou dráhu zahájila v Plzni, pak pùsobila v cizinì, zejména ve švýcarském Luganu, v jeho¾ divadle byla anga¾ována rozmìrná èeská umìlecká kolonie. Ve sboru zpívaly její dvì sestry, dirigoval tu èeský skladatel Karel Bendl a právì na jeho pozvání se stal èlenem souboru také dvaadvacetiletý Augustin Vyskoèil. Zprvu zde zpíval, po Bendlovì odchodu do vlasti dirigoval a v roce 1880 se v Luganu o¾enil s Františkou Ludikarovou. Zakrátko se mladí man¾elé vrátili do Prahy, Augustin se stal sbormistrem, pozdìji kapelníkem Národního divadla a 3. bøezna 1882 se man¾elùm Vyskoèilovým narodil na pra¾ských Královských Vinohradech jediný syn, jemu¾ dali jméno Pavel.
Po zdárnì dokonèené obecné škole studoval na gymnáziu. Ludikarùv otec chtìl, aby chlapec šel na práva, a proto uzavøeli jakousi pøátelskou dohodu: Pro otce se nechal zapsat na právnickou fakultu, pro sebe na klavírní a kompozièní oddìlení pra¾ské konzervatoøe, ale hudba nakonec pøevá¾ila. U¾ po roèním studiu na pra¾ské konzervatoøi debutoval 1904 v Národním divadle jako Sarastro v Kouzelné flétnì. Stojí za zmínku, ¾e pøi pøijímací zkoušce do pìveckého oddìlení konzervatoøe mladý pìvec zpíval i Dvoøákovy Biblické písnì, naèe¾ pøítomný skladatel poznamenal: „On je nezpíval, on se je modlil; tak to má být!" To pak v jejich pøednesu pìvci zùstalo pro celý ¾ivot.
Zakrátko pùsobil u dvorní opery v Drá¾ïanech, na další rok odešel ještì studovat zpìv do Paøí¾e u Jeana-Louise Lassalla a 1906 pøijal anga¾má ve vídeòské Volksoper. V sezónì 1909/1910 byl znovu u drá¾ïanské opery, v další pak debutoval v milánské Scale, kde ztvárnil roli barona Ochse v italské premiéøe Straussova Rù¾ového kavalíra. V dalších letech hostoval v Buenos Aires a v Riu de Janeiro, nakrátko pobyl u bostonské opery, kde ztìlesnil Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pìvcích norimberských. Za první svìtové války úèinkoval vìtšinou ve Švýcarsku, sérii koncertù dával s Arturem Toscaninim. Dvì sezóny pùsobil u opery v Turínu, kde zpíval Dona Giovanniho a Wotana. Následovaly Paøí¾, Londýn a rùzná mìsta ve Spojených státech amerických. V letech 1926 a¾ 1932 vyvrcholila jeho kariéra èlenstvím v newyorské Metropolitní opeøe. Pak se vrátil do vlasti, kde však anga¾má nezískal. Poøádal turné písòových koncertù, pøekládal èeská operní libreta a písnì do nìmèiny a jiných jazykù. Byl to inteligentní a vzdìlaný pìvec s vynikajícími hereckými dispozicemi, mj. hrál ve filmech Píseò lásky a Tatranská romance, zpíval operní repertoár ve ètyøech a písòový dokonce ve dvanácti jazycích. Vynikl jako Mozartùv i Rossiniho Figaro, pøi svìtové premiéøe zpìvohry Ernsta Køenka Karel V. v pra¾ském Novém nìmeckém divadle 22. èervna 1938 podal vynikající výkon v titulní roli.
Jeho pùsobení kromì vynikajících interpretaèních vystoupení zanechalo stopy i v kompozici, s ní¾ pùvodnì na konzervatoøi zaèal a tak vzniklo nìkolik sbírek upravených písní, ale i vlastní skladby, z nich¾ stoj za zmínku sbírka „Z mého repertoáru“.
Pak u¾ následovala slo¾itá léta. Ludikar se o politiku nestaral, byl svým zalo¾ením kosmopolita a jako ka¾dý výkonný umìlec chtìl pøedevším vystupovat.
Jak to bylo s Ludikarem po 2. svìtové válce? Vím nìco o Kopeckém, tehdejším komunistickém ministru…
Jak u¾ víme, po válce se stal Ludikar terèem poni¾ování i útlaku a po únorovém vítìzství pracujícího lidu byl navíc oznaèen za bur¾oazního ¾ivla. Rozhodl se proto na konci roku 1945 po¾ádat o povolení k vystìhování do Vídnì, kde se dokonce ještì v devìtasedmdesáti letech o¾enil se spisovatelkou a básníøkou Lucy. Neustále udr¾oval kontakt s rodnou zemí prostøednictvím návštìv u mno¾ství jeho pøátel. Odmítl jediné pozvání, a to jako èestného hosta pøi oslavách výroèí 700 let Vamberka v roce 1965. Jednoho dne u jeho dveøí zaklepal èeskoslovenský kulturní atašé. Pøedal mu pozvání do Prahy od ministra informací Václava Kopeckého. Po ujištìní o svobodném návratu Ludikar pozvání pøijal a v dohodnutém termínu odcestoval vlakem do Bratislavy a odtud ministerským autem do Prahy. Kopecký uvítal Ludikara okázale a nabídl mu, aby se vrátil do vlasti. Nemohl mu však zajistit pas s trvalou výjezdní dolo¾kou, a tak rozhovor u kávy ukonèil pouze zdvoøilým stiskem ruky. Pavel Ludikar zemøel ve Vídni 20. února 1970.
Dìkuji za rozhovor a závìrem pozoruhodná drobnost: V podání Pavla Ludikara natoèil v roce 1930 tehdejší Ultraphon Kde domov mùj.
Josef Krám
