Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Alkohol dezinfikuje
Moje další vzpomínka není ani lingvistická, ani neøeší ¾ádný geometrický problém, ale je z oblasti...no, øeknìme hygieny.
Kdy¾ jsme asi pøed dvìma desítkami let zaèali s man¾elem pravidelnìji jezdit na víkendové "výšlapy" do Hostýnských a Vizovických vrchù, hledali jsme takové trasy, na jejich¾ konci by èekal cílový bonus v podobì kvalitní hospody.(Tady se ovšem bez muèení pøiznám, ¾e tuhle cílovou odmìnu jsem vyhledávala pøedevším já, ale na druhé stranì je nutno dodat, ¾e ani mùj partner se jí nijak vehementnì nebránil.) Naše cesty pravidelnì zaèínaly na Tesáku nebo na Hostýnì a odtud jsme v¾dy došli "nìkam"... Tehdy mi ještì nohy slou¾ily bez reklamací, a tak jsme vìtšinou ušli 12-15 km, nìkdy i více. Brzy jsme zjistili, ¾e malebná trasa -vlastnì ètyøi trasy, lišící se jen délkou- vedou na Rusavu. Zjistili jsme také to, ¾e nedaleko autobusové zastávky, z ní¾ jsme odjí¾dívali k domovu, nebo aspoò na nádra¾í do Hlinska p.H., je restaurace Ráztoka, kde se velmi dobøe vaøí, je tam èisto a všestrannì útulnì. Toto poznání však nebylo to jediné, co z nás posléze udìlalalo pravidelné hosty této restaurace.V restauraci byl kouzelný perzonál, jeho¾ jádro tvoøili èlenové rodiny Volkovy. V kuchyni bdìla nad pøípravou jídel, po nich¾ jsme se olizovali a¾ za ušima, paní Volková, "vrchním" (èi chcete-li vedoucím) byl starý pan Volek . Ale jakýpak starý! Tehdy to byl pán snad kolem padesátky. No a tøetím z rodinného klanu byl tehdy mladík sotva nìco nad dvacet - Karel. Sotva tam èlovìk pøekroèil práh, ocitl se v jiném svìtì. Èíšníci v záøivì bílých košilích s kravatou se jen míhali, zákazníkovi dávali jasnì najevo, ¾e on je pro nì v tuto chvíli pánem, lámali se pøed ním v pase a slùvky "dìkuji" a "prosím"vùbec nešetøili. Co mne však uvádìlo v¾dy znovu do vytr¾ení, byl fakt, ¾e ka¾dá ¾ena se na pùdì tohoto podniku stávala dámou! Èlovìk tam pøicházel po dlouhé túøe unavený, uprášený èi zablácený, v létì i upocený, tak¾e do dámy mìl v tu chvíli hodnì daleko. Ovšem jen do chvíle, ne¾ se u stolu objevil pan Volek nebo pan Karel. "Co si bude dáma pøát k pití?"zahlaholili a u¾ pokraèovali:" Madame, jestli mohu doporuèit, máme dnes..." A u¾ následoval výèet specialit. Po obìdì pøišel dotaz:"Mám pøinést milostivé nìco sladkého nebo kávu?" No a ta "dáma","madame","milostivá", to všechno jsem byla já - rozje¾ená turistka v bavlnìném trièku, kra»asech a botaskách! A to se prosím psal zaèátek osmdesátých let minulého století! Nechodili jsme se tam však pobavit jen uvedenými slovními obraty, je¾ urèitì pomáhaly zvyšovat tr¾bu, ale také se s chutí zachechtat bonmotùm "starého" pána. Vìtšinou se nenápadnì (ale nìkdy i nápadnì) otíraly o vládnoucí re¾im a fantasticky "sedìly". No a právì v tomto prostøedí, které-a to musím zdùraznit- bylo v¾dy naprosto èis»ouèké, jsem za¾ila následující "školení z oblasti hygieny".
Sedìli jsme s man¾elem po dobrém pozdním obìdì, já si popíjela svou oblíbenou kávu a pøed námi stály "štamprle" od becherovky, které jsme si dali na završení pøíjemného dne. Pøesnìji: man¾elova sklenièka byla "od" becherovky, moje však byla "s"-já si svùj poslední hlt šetøila. Vtom se pøihnal jako vítr pan Karel - obsluha tam byla v¾dy velmi rychlá - popadl mezi palec a ukazováèek obì sklenièky a se slovy : "Madame dovolí!" se jal prchat. "Nedovolíííííí!" zavyla madame."Já tam ještì trochu mám!"Pan Karel se zarazil, ale jen na zlomek sekundy. Postavil sklenièku na stùl a pronesl památnou vìtu:"Pardon,madame! Ale alkohol dezinfikuje!" A odfrèel. Nutno øíci, ¾e tento slogan u nás zdomácnìl.
Po roce 1989 se o restauraci pøihlásil v restituci nový majitel, budovu se jal nekoneènì dlouho rekonstruovat a rodina Volkova nám k našemu zármutku zmizela z oèí. O to vìtší bylo naše potìšení, kdy¾ jsme pøed pár roky došli po túøe na druhý konec od Rusavy - do Chvalèova a stavili se na pozdní obìd v hotelu Øíka. Ještì jsme ani nebyli uvnitø, a u¾ jsem slyšela známý hlas:" Dáma si pøála platit? Nebude si pøát nìco sladkého? Nebo mám nìco zabalit s sebou?" Jistì! Pan Karel v bílé košili s kravatou,s pìšinkou ve vlasech jako kdy¾ støelí, se stálým úsmìvem... A tak mùj pøíbìh konèí dobøe. Na hotelu Øíka se dnes u¾ skví nápis Rodina Volkova , pan Karel se stal hlavou podniku a je ho stále všude plno, paní vládne kuchyni stále stejnì výbornì a starý pán je dnes u¾ opravdu starý, a tak alespoò sedí u rohového stoleèku s pivkem a zdraví staré známé. Chodíme tam èasto,já se tam na hodinku stávám dámou, ale kdykoliv spatøím pana Karla, zazní mi ve vzpomínce :"Madame, alkohol dezinfikuje..."
Pohled z okna 
Rusavu. Zjistili jsme také to, ¾e nedaleko autobusové zastávky, z ní¾ jsme odjí¾dívali k domovu, nebo aspoò na nádra¾í do Hlinska p.H., je restaurace Ráztoka, kde se velmi dobøe vaøí, je tam èisto a všestrannì útulnì. Toto poznání však nebylo to jediné, co z nás posléze udìlalalo pravidelné hosty této restaurace.V restauraci byl kouzelný perzonál, jeho¾ jádro tvoøili èlenové rodiny Volkovy. V kuchyni bdìla nad pøípravou jídel, po nich¾ jsme se olizovali a¾ za ušima, paní Volková, "vrchním" (èi chcete-li vedoucím) byl starý pan Volek . Ale jakýpak starý! Tehdy to byl pán snad kolem padesátky. No a tøetím z rodinného klanu byl tehdy mladík sotva nìco nad dvacet - Karel. Sotva tam èlovìk pøekroèil práh, ocitl se v jiném svìtì. Èíšníci v záøivì bílých košilích s kravatou se jen míhali, zákazníkovi dávali jasnì najevo, ¾e on je pro nì v tuto chvíli pánem, lámali se pøed ním v pase a slùvky "dìkuji" a "prosím"vùbec nešetøili. Co mne však uvádìlo v¾dy znovu do vytr¾ení, byl fakt, ¾e ka¾dá ¾ena se na pùdì tohoto podniku stávala dámou! Èlovìk tam pøicházel po dlouhé túøe unavený, uprášený èi zablácený, v létì i upocený, tak¾e do dámy mìl v tu chvíli hodnì daleko. Ovšem jen do chvíle, ne¾ se u stolu objevil pan Volek nebo pan Karel. "Co si bude dáma pøát k pití?"zahlaholili a u¾ pokraèovali:" Madame, jestli mohu doporuèit, máme dnes..." A u¾ následoval výèet specialit. Po obìdì pøišel dotaz:"Mám pøinést milostivé nìco sladkého nebo kávu?" No a ta "dáma","madame","milostivá", to všechno jsem byla já - rozje¾ená turistka v bavlnìném trièku, kra»asech a botaskách! A to se prosím psal zaèátek osmdesátých let minulého století! Nechodili jsme se tam však pobavit jen uvedenými slovními obraty, je¾ urèitì pomáhaly zvyšovat tr¾bu, ale také se s chutí zachechtat bonmotùm "starého" pána. Vìtšinou se nenápadnì (ale nìkdy i nápadnì) otíraly o vládnoucí re¾im a fantasticky "sedìly". No a právì v tomto prostøedí, které-a to musím zdùraznit- bylo v¾dy naprosto èis»ouèké, jsem za¾ila následující "školení z oblasti hygieny".