Za Velkou lou¾í
V Torontu u¾ skoro 40 let ¾ijí man¾elé Jiøina a Mirek Lojkáskovi. Dnes jsou oba seniory, zajímají se o všechno mo¾né (samozøejmì také o své dvì dospìlé dìti i dospívající vnouèata), sportují, cestují, Jiøinka maluje a pro nás bude jistì zajímavé, 
¾e ètou náš èasopis Seniortip a navštìvují naše webové stránky stejného názvu. Dokonce Mirek èas od èasu na tyto webové stránky pøispívá svými podnìty. Letos byli opìt v Èesku a samozøejmì také v Ostravì, kde kdysi pùsobili. Pochopitelnì jsem toho vyu¾ila ke krátkému rozhovoru.
Ale kde je vlastnì váš domov?
U¾ jsme zapustili koøeny v Kanadì, v¾dy» tu ¾ijeme vìtší polovinu ¾ivota. Pøi tom jsme vlastnì emigraci neplánovali a na cestu se nepøipravovali. A¾ události roku 1968 nás pøinutily se zamyslet. Mìli jsme na výbìr, buï se k re¾imu dát a skonèit nìkde hluboko, nebo to risknout. Váhali jsme, nikoho jsme v Kanadì nemìli. Pøesto jsme nasedli o vánocích do u¾ prodaného auta a jen s taškou a jedním kufrem odjeli do Vídnì „slavit“ Silvestra. Bylo nám tøicet ètyøi let a dìtem osm a šest let.
Mluvíte i po ètyøiceti letech perfektnì èesky, do èeštiny nevkládáte anglismy, co¾ hojnì dìlají rodáci i jen po pár letech pobytu v cizinì. Jak se uchovává rodný jazyk?
Mìli byste slyšet jak mezi krajany mluvíme, hodnì vkládáme anglická slova, která jsou pohodlnìjší a nìkdy i pøesnìjší. Také stavba vìt u¾ asi není tak dobrá, ale v Èesku se sna¾íme mluvit co nejspisovnìji.
Mluví vaše dìti pøípadnì vnuci ještì èesky?
Obì dìti se èesky domluví, ale je to s pøízvukem a èasto schází nìjaké to slovo. Naší Katce se pøihodilo v Praze legraèní pøeøeknutí.. Bratranci se jí ptali, kam by chtìla na obìd. Dcera si pøelo¾ila anglickou frázi „I am easy“ – Nejsem vybíravá jako Nejsem lehká. Pochopitelnì dùvod k smíchu pøíbuzných. Vnouèata èesky umí jen pár slov a s nimi tedy mluvíme anglicky.
Zúèastòujete se krajanského ¾ivota? Konají se tam, podobnì jako tøeba ve Švýcarsku krajanské akce, tøeba plesy?
Od dob taneèních u mistra Šumovského jsme moc netancovali, a tak i krajanské plesy jsme vzdali. Naše dìti ale cvièily v Sokole, a tak jsme na jejich akce ne sice èasto, ale pøesto chodili, dokonce syn Mirek byl jistou dobu starostou Sokola. S našimi èeskými pøáteli chodíváme do restaurace v Masaryk Town a nakupujeme obèas u èeského øezníka.
Vzpomeòte alespoò krátce na vaše zaèátky v Kanadì.
Mìl jsem nìjaké ponìtí o anglické gramatice a chabou zásobu slov, a tak mne èekal 
pùlroèní kurz, který mi zkrátili na tøi mìsíce. Bydleli jsme v Kingstonu a ze spousty Èechù, kteøí tam ¾ili, jsme nìkteøí byli pøijati na univerzitu studovat „Master of Science“. Ta studia byla skvìlá tím, ¾e u¾ v rámci školy jsme dìlali pro profesora výzkum a byli za to placeni. Byli jsme chudí jako kostelní myši a dost zadlu¾ení za letenky a školné, pøesto na ty dva roky rádi vzpomínáme. V dubnu 1971 jsme se stìhovali do Toronta, najal jsem náklaïák, nalo¾il rodinu do kabiny a jeli jsme. U¾ jsem pracoval ve svém stavaøském oboru, a to nám umo¾nilo v 1975 roce koupit náš dùm, samozøejmì na hypotéku. Tu jsme splatili o dvanáct let pozdìji, pøesto¾e v nìkterých letech byly úroky 19 %. Jiøinka, pùvodnì uèitelka, to mìla slo¾itìjší. Její angliètina se zlepšila a¾ po té, co mìla kolem sebe jen anglicky mluvící lidi. Vystøídala øadu zamìstnání, uklízela, pracovala v továrnì, v galerii a nakonec v bance.
Jak ¾ijí v Kanadì senioøi, tedy aspoò jejich vìtšina, kterou znáte. Také se nadává na výši dùchodù, na slu¾by atp.
Na výši dùchodù si nikdo stì¾ovat nemù¾e, jedinì tak na sebe. Zále¾í na ka¾dém jak se na stáøí pøipraví. Kanada je hodnì „sociální"“a pro ty nepoøádné existuje jakási záchranná sí». V našem okruhu se dùchodcùm daøí velmi dobøe, spousta jich jezdí na zimu na Floridu. Tam je mají rádi, øíkají jim „snì¾ní ptáci“.
Jak øeší kanadští senioøi situaci, kdy¾ u¾ se nemohou starat o své domy?
Ještì jsme o tom nepøemýšleli, ale obyèejnì dùm, na který senioøi nestaèí svými silami, prodají a koupí si byt nebo menší domek, kde mají zajištìny slu¾by (tøeba 
kosení trávy, èi úklid snìhu). Prodejem získají jakousi finanèní injekci. Vlastnì poprvé vìtší dùm prodávají ve chvíli, kdy¾ vyprazdòují hnízdo dìti. Samozøejmì existují ve velmi široké nabídce domy seniorù od Floridy po Kanadu.
Jen pro zajímavost - musí mít senioøi v Kanadì ka¾dé dva roky od svého lékaøe papír na to, aby mohli šoférovat své auto. Tedy potvrzení, ¾e jsou zdraví?
Nevím, ale podle toho jak vidíme nìkteré staøešiny na cestách, tak myslím, ¾e ne. Po nás ¾ádný policista nikdy nic nechtìl.
Teï obra»me list. Do Èeska jezdíte témìø ka¾dý rok od revoluce. Na rozdíl od nás, kteøí u¾ moc zmìny nevnímáme, vy byste je vidìt mìli.
Poprvé v roce 1989 nám bylo k pláèi. Teï se radujeme z ka¾dé zmìny k lepšímu a divíme se tìm, kteøí to nevidí. Ostravu máme rádi, i kdy¾ po letošku máme mezi s sebou takový malý spor. Jednomu se líbí opravené Masarykovo námìstí a druhému ne. Stejnì tak se „hádáme“ o podobu ostravské ètvrti - Poruby. Poøád se nám zdá trochu šedivá (bývalo to kdysi naše bydlištì). Naše dìti jsou pobytem v Èesku nadšeny, dokonce tady stanovaly.
Zkuste popsat ty nejvìtší rozdíly mezi ¾ivotem bì¾ného seniora kanadského a èeského i s tím, ¾e logicky musíte zobecòovat.
Nìjak si myslíme, ¾e víme, jak to pro èeské seniory zaèalo. Nebudu to øíkat, pustili by se do nás. Díváme se na vrstevníky a je nám èasto smutno. Bojí se tøeba o støechu nad hlavou, proto¾e se zvyšuje nájemné. To roste všude na svìtì. Napø. nám by státní penze nestaèila na nájemné bytu, který jsem mìli pøed koupí domu. K èemu je velký byt, kdy¾ jsem zùstal sám, sama, nebo jen dva? Hlavnì však si myslíme, ¾e èeským seniorùm chybí touha po ¾ivotì, po jeho smysluplném u¾ívání i ta trocha samostatnosti a optimismus.
S man¾eli Lojkáskovými si povídala Pavla Pešatová
