Kní¾ka, o které zde mluvíme se jmenuje RONNIE a napsal ji Ronnie O´Sullivan ve spolupráci se Simonem Hattenstonem, co¾ je novináø pùsobící v anglických novinách The Guardian.
Proto¾e tato kniha nebyla pøelo¾ena do èeštiny a Zdena není pøekladatelka, rozhodla se knihu RONNIE pøevyprávìt. Nìkteré citace pøelo¾ila doslova, jiné èásti zestruènila nebo vynechala. Jejím cílem bylo seznámit vás s obsahem a pøedstavit vám jednoho z nejoblíbenìjších snookerových hráèù souèasnosti.
Dále Ronnie píše o svých kamarádech, hraní fotbalu, o rvaèce, pøi které dostal ránu do nosu a od té doby ho má nakøivo.
Pokraèuje - bral jsem snooker èím dál víc vá¾nì. Poprvé jsem vyhrál peníze v jedenácti letech. Šel jsem v pondìlí do školy a øekl kamarádùm, ¾e jsem vyhrál 45O liber. Dozvìdìl se to øeditel a po¾ádal mì, abych mu donesl ukázat šek a trofej. Bì¾el jsem domù, dovolil se mámy a bì¾el zpátky do školy. Tašku jsem si nikde neodkládal, aby se mi neztratila a pak mì z jedné hodiny zavolal øeditel do kanceláøe. Mìl tam ještì svého kamaráda, který chtìl moji výhru vidìt. Nabídli mi èaj a povídali se mnou. Øeditel byl fajn, ale ostatní uèitelé øíkávali ¾ákùm: "Podívejte se na Ronnieho O´Sullivana, myslí si ¾e bude velká hvìzda, ale nebude z nìho nic" Ostatní dìti mi to samozøejmì øekly. Ale brzy došlo k situaci, kdy jsem mohl øíkat: "Já vydìlávám tolik co vy a je mi teprve 11, tak mi neøíkejte co mám dìlat."
V té dobì jsem zaèal cestovat po celé zemi se svým kamarádem Robertem Chapmanem. Vydìlané peníze jsem dával otci a on mi z toho dával na útratu. V té dobì dal pøistavìt k našemu domu další místnost, se snookerovým stolem, vlastní toaletou, televizí a gauèem. Stál ho 20 000 liber. Byl to takový mùj minidùm, kde jsme trénovali.Robert byl o 7 let starší ne¾ já a spolu se svým kamarádem mì zkoušeli dát dohromady s dívkou jménem Pippa, kdy¾ mi bylo 10 let. Byla to ú¾asná, nádherná, starší ¾ena. Bylo jí u¾ 11. Ale já nemìl odvahu se na ni podívat a utíkal jsem pryè. Jenom jsem o ní snil.
Ronnieho tágo bylo vìtší ne¾ on, byl jen o málo vìtší ne¾ stùl, proto musel pou¾ívat hrabièky, podlo¾ku a prodlou¾ení tága. Proto prý je tak dobrý s tím nyní, proto¾e je pou¾íval èasto. Prùlom pøišel, kdy¾ mu bylo 14. Poprvé se v amatérské soutì¾i dostal mezi posledních 16, a byl postaven mezi dobré hráèe.Ve ètvrtfinále hrál s Marcelem Gavreau nejlepší z pìti frejmù. On byl v té dobì 34 na svìtì. Porazil ho. Marcel byl na sebe rozzlobený a øíkal, "to je neuvìøitelné, odkud se to dítì vzalo? Ještì nikdo proti mì nehrál tak dobøe jako on."
Pak vyhrál semifinále i finále proti Anthony Hamiltonovi (nyní top 16) a vyhrál 1000 liber. V turnaji bylo 180 hráèù a Ronnie ve svých 14 letech vyhrál celý turnaj. Potom zaèal jezdit na turnaje s Chrissy Brooksem, který byl o dva roky starší ne¾ on. Ronnie trávil hodnì èasu v jeho rodinì a byli si velmi blízcí, dobøe se doplòovali. Hrávali spolu i double a vyhrávali všechno nìkolik let po sobì. Jednoho dne byli na turnaji v Birminghamu, jeli tam spoleènì, ale Chrissy byl brzy vyøazen a chystal se odjet domù. Ronnie byl stále v soutì¾i, ale domluvili se a» poèkají a¾ dohraje rozehraný zápas. Pokud prohraje, pojede s nimi domù. Vyhrál a zùstal. Chrissy s pøáteli odjeli, cestou havarovali, a Chrissy ještì s jedním chlapcem nepøe¾ili. Ronnie se to dozvìdìl a¾ pøíští den, ale vùbec si to nepøipouštìl. Jel na další turnaj, tam všichni plakali, ale on nemohl. Jenom chtìl být u stolu a hrát.A¾ na pohøbu, kde byl se svou matkou, to na nìho padlo, rozplakal se, zhroutil se a uvìdomil si, ¾e Chrisse u¾ nikdy neuvidí.
OTEC JDE DO VÌZENÍ
Školu opustil bez závìreèných zkoušek. Stejnì se v¾dy chystal na profesionální dráhu. U¾ jako amatér proti profesionálùm hrával a cestoval na turnaje po celé zemi. A také získal mana¾era. A ne ledajakého, ale Barry Hearna, který byl mana¾erem i Ronnieho velkého vzoru Steva Davise. Ronnie øíká: „Poprvé jsem se s ním setkal, kdy¾ mi bylo patnáct na Anglickém amatérském mistrovství. Tehdy jsem udìlal svých prvních 147 a stal jsem se nejmladší osobou v historii, která nahrála maximum. Pozdìji se mi povedlo nahrát nejrychlejší maximum za 5 min 20 vteøin, ale ta první 147 je stále "my favourite". Myslím, ¾e to ještì chvíli nebude pøekonané. (Bylo. Vloni.) Tehdy jsem doma trénoval a pøišel za mnou otec, ¾e mi volá Barry Hearn. Myslel jsem, ¾e si dìlá legraci, nechtìl jsem tomu vìøit, ale ozvalo se: "Tady je Barry Hearn, chci ti øíct dvì vìci. Za prvé bì¾ a vyhraj amatérský šampionát, a za druhé, chci být tvým mana¾erem“. Nezmohl jsem se na slovo, vydechl jsem jen dobøe. A byl jsem trochu smutný, proto¾e zatím mi dìlal mana¾era otec. Ale ten mi øekl, ¾e u¾ pro mì nemù¾e víc udìlat, ¾e potøebuji opravdového mana¾era, a to Barry je. Turnaj jsem nevyhrál. Ale po prohraném zápase za mnou Barry pøišel a øekl: „Hlavu vzhùru. Mù¾eš za mnou zítra pøijet do Sheffieldu?“ A podepsal se mnou tøíletý kontrakt. Hodnì lidí øíkalo, ¾e Barry se nestará dobøe o své hráèe, nedohlí¾í na nì. Ale mì to vyhovovalo. Nechtìl jsem, aby sedìl v první øadì, zatímco já se budu pokoušet vyhrát. To mohl být zbyteèný tlak. Mnohem radìji jsem byl jen se svým kamarádem Delem - pro spoleènost i podporu. Ale stále byl pro mì nejdùle¾itìjší otec. Zaèal jsem být zvaný na turnaje a exibice a on mi pomáhal získávat zkušenosti, které jsem potøeboval. Èást tìchto zkušeností obsahovalo i cestování po celém svìtì.
O pár mìsícù pozdìji jsem byl na turnaji v Thajsku, kdy¾ mi v noci telefonovala máma. Hned jsem vìdìl, ¾e se nìco vá¾ného pøihodilo. Øekla: "otec je ve vìzení. Je v policejní cele a je obvinìn z vra¾dy." Zkolaboval jsem. Nevìdìl jsem co øíci, co mám dìlat. Zaèal jsem plakat (bylo mu 16 let). John O´Brien, který tam byl se mnou a který na mì dohlí¾el, mi vzal sluchátko z ruky a mluvil s mámou. V tu chvíli jsem poznal, ¾e on o tom u¾ ví. Vzpomnìl jsem si, ¾e kdy¾ jsme hráli minulý týden v Amsterodamu, mìl záhadný telefon, o kterém mi nechtìl nic øíci. Kdy¾ jsme se potom vrátili domù, máma mi øekla, ¾e musím do Thajska døíve, prý na mì èekají novináøi a televize. Ale kdy¾ jsme dorazili, nikdo na mì samozøejmì neèekal a já trávil dny jen tréninkem. A¾ Barry pøemluvil matku, aby mì o všem informovala. Zvláštní je, ¾e jsem tam vyhrával všechno. Efekt té zprávy na mì nebyl okam¾itý. Pak jsem se zlomil. Ale stále jsem mìl pocit, ¾e musím vyhrát, musím to pro tátu udìlat, pokud vyhraju, všechno pro nìho dopadne lépe. Vìdìl jsem, jak mì miloval, jak byl na mì pyšný a co všechno pro mì udìlal. Ale prohrál jsem. Vzteky jsem mrštil tágem proti hotelové zdi a plakal jsem a telefonoval jsem mámì. "Nechal jsem ho tam, nechal jsem ho tam!“
Øekla mi: „nenechal jsi ho tam, ty za to nemù¾eš, my tì milujeme a táta bude v poøádku. Vra» se domù a pùjdeme ho navštívit“. To bylo všechno, co jsem chtìl. Vidìt tátu.
letech. Šel jsem v pondìlí do školy a øekl kamarádùm, ¾e jsem vyhrál 45O liber. Dozvìdìl se to øeditel a po¾ádal mì, abych mu donesl ukázat šek a trofej. Bì¾el jsem domù, dovolil se mámy a bì¾el zpátky do školy. Tašku jsem si nikde neodkládal, aby se mi neztratila a pak mì z jedné hodiny zavolal øeditel do kanceláøe. Mìl tam ještì svého kamaráda, který chtìl moji výhru vidìt. Nabídli mi èaj a povídali se mnou. Øeditel byl fajn, ale ostatní uèitelé øíkávali ¾ákùm: "Podívejte se na Ronnieho O´Sullivana, myslí si ¾e bude velká hvìzda, ale nebude z nìho nic" Ostatní dìti mi to samozøejmì øekly. Ale brzy došlo k situaci, kdy jsem mohl øíkat: "Já vydìlávám tolik co vy a je mi teprve 11, tak mi neøíkejte co mám dìlat." 
hrabièky, podlo¾ku a prodlou¾ení tága. Proto prý je tak dobrý s tím nyní, proto¾e je pou¾íval èasto. Prùlom pøišel, kdy¾ mu bylo 14. Poprvé se v amatérské soutì¾i dostal mezi posledních 16, a byl postaven mezi dobré hráèe.Ve ètvrtfinále hrál s Marcelem Gavreau nejlepší z pìti frejmù. On byl v té dobì 34 na svìtì. Porazil ho. Marcel byl na sebe rozzlobený a øíkal, "to je neuvìøitelné, odkud se to dítì vzalo? Ještì nikdo proti mì nehrál tak dobøe jako on." 
O pár mìsícù pozdìji jsem byl na turnaji v Thajsku, kdy¾ mi v noci telefonovala máma. Hned jsem vìdìl, ¾e se nìco vá¾ného pøihodilo. Øekla: "otec je ve vìzení. Je v policejní cele a je obvinìn z vra¾dy." Zkolaboval jsem. Nevìdìl jsem co øíci, co mám dìlat. Zaèal jsem plakat (bylo mu 16 let). John O´Brien, který tam byl se mnou a který na mì dohlí¾el, mi vzal sluchátko z ruky a mluvil s mámou. V tu chvíli jsem poznal, ¾e on o tom u¾ ví. Vzpomnìl jsem si, ¾e kdy¾ jsme hráli minulý týden v Amsterodamu, mìl záhadný telefon, o kterém mi nechtìl nic øíci. Kdy¾ jsme se potom vrátili domù, máma mi øekla, ¾e musím do Thajska døíve, prý na mì èekají novináøi a televize. Ale kdy¾ jsme dorazili, nikdo na mì samozøejmì neèekal a já trávil dny jen tréninkem. A¾ Barry pøemluvil matku, aby mì o všem informovala. Zvláštní je, ¾e jsem tam vyhrával všechno. Efekt té zprávy na mì nebyl okam¾itý. Pak jsem se zlomil. Ale stále jsem mìl pocit, ¾e musím vyhrát, musím to pro tátu udìlat, pokud vyhraju, všechno pro nìho dopadne lépe. Vìdìl jsem, jak mì miloval, jak byl na mì pyšný a co všechno pro mì udìlal. Ale prohrál jsem. Vzteky jsem mrštil tágem proti hotelové zdi a plakal jsem a telefonoval jsem mámì. "Nechal jsem ho tam, nechal jsem ho tam!“