Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Létající kruh
Dnes vzpomínky na svoje sportovní trápení uzavøu a pøíštì se u¾ zase budu vìnovat pøíjemnìjším vzpomínkám. Ale nejprve ještì vzpomenu na svou "spartakiádní exhibici" a také na osobu, která byla pøíèinou toho, ¾e jsem na sportování zanevøela nav¾dy.
Zaèal nový školní rok, na jeho¾ konci se mìla konat tehdejší nejvìtší celostátní sportovní slavnost - spartakiáda. Mnì bylo tehdy 15 let, za poslední dva roky jsem hodnì vyrostla, byla jsem samá ruka samá noha - taková ¾irafovitá (jak øíká moje kamarádka), a tak se k mé normální neohrabanosti pøidaly ještì problémy s koordinací pohybù... Prostì byla jsem ideálnì pøipravená na nácvik spartakiády! A nacvièovat jsem musela. V hodinách tìlocviku na to èas nebyl, a tak jsme se povinnì musely pøihlásit v místech svého bydlištì do "cvièení" a tam pøíslušnou skladbu nacvièit. Já musela nacvièovat skladbu dorostenek. Nu, blankytnì modrý cvièební úbor s bílým páskem byl slušivý, a kdy¾ jsem ještì uchopila do ruky velký bílý kruh, vypadala jsem docela sportovnì. To ovšem jenom do chvíle, ne¾ jsme musely zaèít s tímto kruhem provádìt rùzné "hejble"- roztáèet ho na ruce pravé i levé, ba i kolem pasu a já nevím,co ještì. Pokud byla zapojena ruka pravá, ještì to šlo, ale kdy¾ došlo na ruku levou, padla kosa na kámen. Nemám sice ani ruku pravou pøíliš pravou, ale levou, tu mám superlevou! Zkrátka kruh mì neposlouchal ani v nejmenším a lítal si, kam chtìl. No a tehdy zaèalo moje velké trápení. Naší cvièitelkou byla stará sokolka s chováním vojenského zupáka z doby Rakouska -Uherska. Kdo byl obratný, mìl to u ní dobré. Jen¾e to já nebyla... A tak jsem se stále èastìji stávala oblíbeným terèem jejího "ostrovtipu". Zesmìšòovala mì, kde jen mohla. A ostatní cvièenky? Dìti dovedou být velmi kruté, a tak se smály...Jedny proto, ¾e jsem jim smìšná pøipadala, jiné jen proto, aby se zavdìèily. A mnì bylo strašnì. Èím víc jsem se sna¾ila, tím byly moje pohyby køeèovitìjší. Stále jsem na sobì cítila posmìšné oèi. A navíc ten neš»astný kruh! Mou levou ruku neposlouchal a neposlouchal! A termín okrskové spartakiády, kde jsme mìly vystupovat, se nezadr¾itelnì blí¾il. Bála jsem se, ¾e vystoupení zkazím, strachy jsem nespala, ka¾dou volnou chvilku jsem na dvorku toèila kruhem. A tehdy mi pomohly dvì kamarádky. Studovaly v jiném mìstì a spartakiádu také nacvièovaly - jen¾e jinde. Kdy¾ vidìly, jak se trápím, obìtavì mi pomáhaly a radily rùzné "grify", jak tvrdohlavý kruh zkrotit. A jen díky jim jsem aspoò pøi ka¾dém druhém pokusu udr¾ela roztoèený kruh i levou rukou.
A pak pøišel ten májový den, kdy se na našem høišti konala okrsková spartakiáda. Odcvièili ti nejmenší i ¾áci a ¾ákynì a u¾ nastupujeme na trávník my. Ve mnì je malá dušièka. Ve tøetí øadì zahlédnu rodièe, na okraji cvièištì naši cvièitelku. Radìji se tam nedívám. A u¾ zaznìly první tóny naší skladby. Zaèínáme cvièit. Jde to výbornì. Blí¾íme se ke kritickému místu. Toèím kruhem doprava - pohoda. A teï levá ruka. Jo,jo! V¾dy» jsem øíkala, ¾e se mi ho levou rukou podaøí udr¾et pøi ka¾dém druhém pokusu. Ale tento byl zøejmì ten první. Roztoèený kruh opouští mou ruku a svobodnì letí. Co teï? Mám se zhroutit? Ani mne nenapadne! Naštìstí stojím na kraji útvaru, a tak se smíchem rychle klušu pro uprchlíka, zaøazuji se na své místo a skladbu u¾ docvièím v naprosté pohodì. Zní potlesk a my odcházíme z cvièištì s kruhy vztyèenými nad hlavou. Cvièitelka u¾ èeká a samozøejmì si neodpouští vtipný proslov. Jen¾e ve mnì se cosi zlomilo. Otáèím se k ní zády, sbírám si svoje vìci a odcházím za rodièi.
Odcvièila jsem ještì na okresní spartakiádì, tentokrát bez létajícího kruhu, ale od té chvíle mì u¾ nikdo ve cvièení nevidìl a nedostal mì tam ani tatínek, kterého jsem jinak na slovo poslouchala... Ale kdy¾ jsem mu po nìkolika týdnech vylíèila, co jsem ve cvièení za¾ívala, pøestal mì nutit. No a proto¾e moje obratnost se nijak výraznì nezlepšila ani po pubertì, netroufla jsem si u¾ nikdy do ¾ádného sportovního oddílu chodit, abych se zase nestala terèem posmìchu... A byla bych cvièení potøebovala jako sùl.
Pohled z okna 