Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Vtip se musí umìt podat!
Kdy¾ jsem tak vèera vzpomínala na bráškovy "vejšplechty", najednou mi bleskla hlavou vzpomínka na jeden vlahý veèer pøed pùl stoletím, kdy jsem svým "novotvarem" pobavila posluchaèe pro zmìnu já...
Naše bydlení v Krasnici na samotì mìlo i své kladné stránky. Jednou z nich byl fakt, ¾e obyvatelé všech tøí domkù dr¾eli - a¾ na výjimky - pohromadì. Dovedli si v nouzi pomáhat, ale umìli se i spoleènì bavit. Kdy¾ nastaly vlahé veèery ke konci kvìtna, scházela se v¾dy v sobotu smíšená spoleènost z domkù za naší vilkou. Tam pánové rukou spoleènou vybudovali velké ohništì oblo¾ené kameny a jednoduché lavièky z nehoblovaných prken. ®eny pøinášely nìco dobrého na zub, pánové zase nìjakou lahvinku a nás dìti nejvíc zajímalo, kdy u¾ bude dost ¾havého popela, abychom mohli dát péct brambory. No a kdy¾ se objevily i špekáèky, na koncích naøíznuté a napíchnuté na špièatých hùlkách, naše blaho bylo úplné. Plameny šlehaly do výšky, proschlé døevo praskalo a dobrou náladu nic nenarušovalo... Ale poèkat! Nìco pøece. Jakmile se zaèalo stmívat, zaèali se vzduchem míhat chrousti, pro které v tomto kraji mìli záhadný název "kozamišky". Teï u¾ jsem spoustu let chrousta ani nezahlédla, ale tehdy jich bylo po¾ehnanì a taky jsme si s nimi u¾ili! Pro kluky byli vynikajícím prostøedkem na zlobení dìvèat. A tak paní uèitelka vìènì musela uklidòovat nìkterou dívèinu pištící, ¾e jí kluci strèili chrousta za krk nebo do vlasù. Pøi samostatné práci, kdy bylo ve tøídì ticho jako v kostele, se obèas ozval ze zadních lavic, kde sedìli kluci, zlovìstný drnèivý zvuk. A tehdy paní uèitelka nezaváhala ani chvíli. Mlèky pøistoupila k lavici, v ní¾ sedìli Honza s Jirkou, a nastavila beze slova dlaò. Hoši jí se sklopenými hlavami na ni polo¾ili krabièky od sirek, z nich¾ se podivný zvuk ozýval. No jistì! Chrousti zavøení v krabièce dovedou udìlat slušný rámus! No a právì tihle chrousti se co chvíli nìkteré z dam naší spoleènosti zapletli do vlasù. A tak se postupnì souèástí "spoleèenského veèerního odìvu" pøítomných dam stal šátek... Ale vra»me se k onomu veèeru.
Kdosi z pøítomných tehdy navrhl, ¾e se budou vyprávìt vtipy. Nastra¾ila jsem uši. Nedávno jsem toti¾ vyslechla jeden vtip, který se mi náramnì líbil, a velice ráda bych se o nìj podìlila s ostatními, a tak jsem netrpìlivì èekala, a¾ na mne dojde øada. Vtip byl jednoduchý: Velitel v letadle øíká dvìma parašutistùm - zaèáteèníkùm: "Teï vyskoèíte, budete poèítat do deseti, pak zatáhnete za tuhle šòùrku, otevøe se vám padák a vy bez problémù dopadnete na zem." Vyskoèí Franta a hned za ním vyskakuje i Lojza. Lojza zatáhne za šòùrku, krásnì plachtí, dopadne bezpeènì, avšak na hnojištì. Rozhlí¾í se po Frantovi, ale marnì - nikde ho nevidí. Kolem hnojištì teèe moèùvka a zpod její hladiny se stále ozývá šššššššš. Lojza u¾ chce prásknout do bot v obavì ze zatoulané zmije, kdy¾ tu se z moèùvky vynoøí Franta a vyrazí:"Ššššest!" Velitel pøi své instruktá¾i zapomnìl, ¾e Franta koktá...
Tak tímhle vtipem jsem chtìla posluchaèe pobavit. Celá nedoèkavá se postavím pøed publikum a spustím: "Velitel v letadle øíká dvìma parašulistùm... "Dál se nedostanu. "Komuuuuu?" zavyje smíchy Otùv tatínek. "No parašulistùm!" odpovím klidnì a chci pokraèovat. Ale není mi to dopøáno. "Komu ¾e to?" ptá se tentokrát i Otova maminka a otírá si slzící oèi. Pomyslím si: V¾dy» Ota nic neøíkal, ¾e by jejich byli hluší... Podívám se na nì pøísnì a pro jistotu zaènu znovu a hlasitìji:"V letadle øíká velitel dvìma parašulistùm..." Konec! To u¾ se øehtají všichni dospìlí. Stojím a rozpaèitì na nì koukám: Èemu se smìjí? V¾dy» jsem øekla teprve zaèátek vtipu! Po nìkolika minutách bouøe smíchu utichne, posluchaèi se uklidní a koneènì mì nechají vtip dovyprávìt. Odmìnou je mi bouølivý potlesk. Kdybych tak tehdy tušila, ¾e patøí dvìma "parašulistùm"!
Pohled z okna 