Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
"Zloèin" a trest
Èas bì¾el dál, pøekulilo se i moje první školní pololetí v Krasnici. Chodila jsem do málotøídky, která mìla tøi tøídy. Do té první chodilo nás pìt prvòáèkù (ano, takhle slabý byl ten poslední váleèný roèník) a asi 15 tøe»ákù. Uèila nás paní øídící. Ve druhé tøídì krotil druháky a ètvr»áky pan øídící. Tyto dvì tøídy byly "putovní", proto¾e kapacita budovy školy nestaèila na všechny tøídy, a tak hostila jen ètyøi tøídy "mìš»anky" a pá»áky ze školy obecné. Dvì ni¾ší tøídy tehdy našly útoèištì v jednom køídle místního pustnoucího zámku.
Byla jsem sice dítì bystré a zvídavé, tak¾e o Vánocích v 1. tøídì jsem u¾ louskala Malého Bobše, ale s psacími nástroji jsem svádìla dnes a dennì nesmiøitelný boj. O co lépe jsem kreslila a èetla, o to hùøe jsem psala... Písmenka mìla do ladnosti hodnì daleko a úplná pohroma nastala, kdy¾ jsem zaèala psát klasickým perem. Nebylo snad stránky, kterou by nezdobil poøádný "kaòour", a o rozmazaných øádcích u¾ radìji ani nemluvím! Psaní mi také vyneslo mùj první pobyt "poškole"... Hodina krasopisu byla odpoledne a probíhala klasicky. To znamenalo, ¾e prvòáci opisovali zadaný text (tehdy to byla ideová pohádka o tom, jak se ze zlého cara jedním mávnutím pera stal obyèejný cár), tøe»áci mìli samostatné ètení a paní uèitelka za stolkem pletla svetr. Já jsem matlala jako obvykle a navíc jsem u¾ byla duchem bùhvíkde, a tak jsem místo psaní byla vìtšinou otoèená ke kamarádovi v lavici za mnou. Nic nepomáhalo, ¾e si mne paní uèitelka posadila do první lavice pøed stolek a ka¾dou chvíli mì pøivolávala k pozornosti poklepáním pletací jehlicí po hlavì. Samozøejmì, ¾e zatímco ostatní písaøi se u¾ úspìšnì blí¾ili ke konci èláneèku, já se smolila nìkde u tøetího øádku. Najednou paní uèitelka zavolala: "Tak, první tøída bude konèit!" V tu chvíli mi zatrnulo a já zaèala psát jako o závod. ®e jsem pøidala i nìjakou kaòku, to jistì nemusím dodávat, ale hlavní bylo, ¾e jsem najednou dopisovala poslední vìtu. Ani jsem si svoje dílo neprohlédla a šla sešit odevzdat. Ostatní u¾ si balili aktovky a chystali se odejít domù. I já jsem zaèala shledávat své vìci, kdy¾ tu mne zarazil uèitelèin pøísný hlas: "Milko!" Podívala jsem se na ni a v její tváøi jsem neèetla ¾ádnou pøíznivou zprávu..."Pojï se podívat!" pokraèovala. Pøišourala jsem se k ní a ona mi strèila pod nos mùj sešit a text, který jsme opisovali. "Èti!" pøikázala pøísnì. Pøeèetla jsem napøed nahlas text originálu a pak jsem se pustila do své mazanice. Ale u¾ po tøetí vìtì mi nìco "nehrálo"... No jistì! Pøi své nepozornosti jsem klidnì vypustila celý prostøední odstavec. Proto jsem na konci hodiny byla najednou tak rychle hotová!
Upøela jsem na paní uèitelku zoufalý pohled, ale nebylo mi to nic platné. Èervenou tu¾kou pøeškrtla moje "dílo", beze slova ukázala na místo v první lavici, polo¾ila pøede mne neš»astnou pohádku økouc:"A¾ to napíšeš poøádnì, pùjdeš domù!" a odešla odvést ostatní spolu¾áky pøed budovu. Psala jsem tak rychle, jako snad nikdy pøedtím, a doufala jsem, ¾e si doma mého pozdìjšího pøíchodu nikdo nevšimne. Leè opak byl pravdou. Všimli si všichni, dokonce byl doma i tatínek, který se normálnì vracel ze školy a¾ kolem šesté hodiny. Nechal si vysvìtlit pøíèinu mého zdr¾ení, bystøe si domyslel i to, co jsem z vrozené skromnosti zamlèela, a rozsudek vyhlásil okam¾itì:"Dobøe! Ve škole jsi roztìkaná a nepozorná, zøejmì ti chybí spánek. Tak¾e celý tento týden ¾ádné ètení v posteli pøed spaním! Jasné?" Jen jsem pøikývla a tiše polykala slzièky. V¾dy» ètení pøed spaním patøilo k mým nejvìtším radostem...
Kvalita a úhlednost mého psaní se sice od té chvíle moc nezlepšila, ale pøestala jsem patøit k nepozorným loudalùm a jehlice paní uèitelky mohla zase slou¾it jen k pletení.
Pohled z okna 