Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
No a ?
Šesté narozeniny jsem sice mìla oslavit a¾ na samém konci záøí, ale proto¾e v té dobì se zásada, ¾e dítì nastupující 1.záøí do školy by u¾ mìlo mít šesté narozeniny za sebou, nebrala tak vá¾nì, mìlo s koncem letních prázdnin skonèit i mé bezstarostné dìtství. Nu co¾! Do školy jsem se naprosto nerozumnì tìšila, tak¾e odtud nebezpeèí nehrozilo. Jen¾e mne, a vlastnì celou naši rodinu,èekala ještì jedna vá¾ná zmìna - stìhování. Otec byl od 1.záøí povìøen vedením školy v jedné spádové obci na rakouských hranicích, a tak jsme se museli stìhovat. Pøedstava, ¾e se musím rozlouèit se svou milovanou Julinkou, byla pro mne hrozná a dohánìla mne k slzám nìkolikrát za den. Vìc však mìla ještì jeden háèek: vilka, do ní¾ jsme se mìli nastìhovat, nebyla do konce prázdnin volná, a proto otec odjel zatím sám a maminka s námi, dìtmi ho mìla následovat a¾ za mìsíc. A tak se stalo, ¾e jsem do 1. tøídy nastoupila ve starém bydlišti, a sotva jsem si na školu trochu zvykla, stìhovali jsme se do – øeknìme - Krasnice.
O prázdninách se rodièe jeli do nového pùsobištì podívat a mne vzali s sebou. A pøi té pøíle¾itosti jsem se v Krasnici dopustila svého prvního faux-pas. Rodièe stáli pøed školou a rozmlouvali s nìjakou, mnì neznámou paní. Já jsem mezitím navazovala dru¾bu se školníkovým psem, který se mne sna¾il mezi plaòkami plotu olíznout. Tu zaznìl tatínkùv hlas:"Mili,pojï sem!" Opustila jsem tedy nerada pøátelského hafušu a pøibìhla k rodièùm. Neznámá paní na mne upøela zvìdavý pohled, tatínek mne uchopil za ramena a øekl:"Tak to je naše Mila!" Vzpomnìla jsem si na dobré vychování a pozdravila jsem. Vtom se do hovoru vmísila maminka:"Mili, tohle je paní uèitelka, která tì bude po prázdninách uèit!" Jakou reakci ode mne rodièové i paní uèitelka oèekávali, to ví bùh, ale urèitì ne to, co ze mne vzápìtí vypadlo. Podívala jsem se na nì s výrazem, který jasnì øíkal: No a kvùli tomu mne sem voláte?! a prohlásila jsem jen: "No a ?"
Pohled z okna 
Jen¾e mne, a vlastnì celou naši rodinu,èekala ještì jedna vá¾ná zmìna - stìhování. Otec byl od 1.záøí povìøen vedením školy v jedné spádové obci na rakouských hranicích, a tak jsme se museli stìhovat. Pøedstava, ¾e se musím rozlouèit se svou milovanou Julinkou, byla pro mne hrozná a dohánìla mne k slzám nìkolikrát za den. Vìc však mìla ještì jeden háèek: vilka, do ní¾ jsme se mìli nastìhovat, nebyla do konce prázdnin volná, a proto otec odjel zatím sám a maminka s námi, dìtmi ho mìla následovat a¾ za mìsíc. A tak se stalo, ¾e jsem do 1. tøídy nastoupila ve starém bydlišti, a sotva jsem si na školu trochu zvykla, stìhovali jsme se do – øeknìme - Krasnice.