Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Doktorky Bolíto a jejich pacienti
Ale ani kariéra doktorky Bolíto mi nevydr¾ela dlouho. Nedostávalo se toti¾ pacientù. Berunka zøejmì varovala všechny kolegynì v okolí, a tak pokud jsme vùbec nìjaké slunéèko s Julinkou spatøily, mašírovalo v¾dy jako o závod a všemi zpùsoby dávalo najevo, ¾e jeho fyzická kondièka je skvìlá. Zamìøily jsme tedy svou pozornost na ponìkud vìtší zvíøátka ve svém okolí. Nejprve jsem se sna¾ila navázat kontakt se slepicemi našeho pana domácího, avšak setkala jsem se s naprostým nezájmem. Buï se popelily a víøily prach v koutì dvorku, nebo na chvíli zmizely v kurníku a vzápìtí spustily alarm,¾e snesly vajíèko. Já jsem však "mìla ¾ízeò" hlavnì na kohouta - vznosného krasavce s mohutným, ocelovì modrým ocasem, zlatavì pestrým peøím a rudým høebínkem. Vykraèoval si po dvoøe, tváøil se majetnicky a všechno se mu klidilo z cesty. Nikdo nestál o klovanec jeho ostrého zobanu. A právì tento kokrháè si to u mne minulé léto rozlil!Byl nádherný letní den, sluníèko pra¾ilo od rána, a tak maminka rozhodla, ¾e odpoledne strávíme na dvoøe. Mnì maminka nalila do dìtské vanièky vodu a vysvlékla mì na naháèka, abych se mohla cábrat. Sama se ulo¾ila s kní¾kou na deku na trávníku ve stínu velké hrušky. Pohoda trvala asi pùl hodiny, ne¾ jsem pocítila hlad. Maminka se tedy vydala pro krajíc chleba s máslem a š»ávu, proto¾e nám obìma vyprahlo. Za chvíli se vrátila, polo¾ila na deku talíøek s krajícem , postavila d¾bánek se š»ávou a vracela se ještì pro sklenièky. Já vylezla z vanièky, usadila se na dece a s chutí se zakousla do chleba. V tu chvíli jsem se ocitla v zorném poli kohouta. Pøikráèel asi na metr ode mne, natoèil hlavu a pozoroval mne jedním okem. Nic zlého netušíc odlomila jsem kousíèek chleba a hodila mu ho. Mrštnì ho sezobl a koukal dál. Jen¾e najednou si to asi rozmyslel, zamával køídly, a ne¾ jsem se staèila vzpamatovat, vyrval mi krajíc z ruky a za doprovodu zbìsile kdákajících slepic s ním uhánìl na druhý konec dvora. Mùj úpìnlivý náøek pøivolal maminku. Ta kohoutovi vyèinila a mnì pøinesla krajíc nový. Ten u¾ jsem jedla skryta mamince za zády a s oèima upøenýma na kohouta.
Tak právì tento kohout mì nejvíc odrazoval od toho, abych na jeho dru¾kách zkoušela své léèitelské umìní - i kdy¾ jsem byla hluboce pøesvìdèena, ¾e všechny chraptí...
Další vhodné objekty se nacházely na sousedovì dvorku, ale ani tam jsme neuspìly. Julinèin tatínek, vášnivý chovatel králíkù, nám pøísnì zakázal dávat jeho miláèkùm cokoliv jiného ne¾ provìøené listy pampelišek. Kocour se zase ulo¾il na pro nás nedosa¾itelné místo a odtud nás výsmìšnì pozoroval. A kdy¾ jsme ho pøece jen jednou lapily, bránil se odbornému vyšetøení všemi drápy, a od té doby, kdy¾ jsme se k nìmu blí¾ily, výhrù¾nì syèel a prskal. Ještì nejdéle a nejtrpìlivìji snášel naši péèi støapatý voøíšek Reèek. Nechal se ukládat do postýlky pro panenky, mìøit si teplotu, dovolil dokonce, abychom mu zkontrolovaly mandle, ale kdy¾ došlo na obvazovou techniku, byla i jeho trpìlivost u konce. To bylo tehdy, kdy¾ jsme mu obvázaly ocásek a zapomnìly mu obvaz posléze sundat. Obvaz se sice uvolnil, rozmotal, ale jeho k ocásku pøivázaný konec dr¾el pevnì. A tak nebohý Reèek, úplnì zdivoèelý neúspìšným soubojem se záludným bílým nepøítelem, lítal po dvoøe jako torpédo, dlouhý fáè za ním vlál a teprve asi po ètvrthodinì se zachytil o plot a Reèek byl svobodný. Na nás dvì s Julinkou však ještì do veèera temnì vrèel, zavile loupal oèima a pro jistotu se pøed námi soukal pod nejbli¾ší kus nábytku.
Pohled z okna 
Byl nádherný letní den, sluníèko pra¾ilo od rána, a tak maminka rozhodla, ¾e odpoledne strávíme na dvoøe. Mnì maminka nalila do dìtské vanièky vodu a vysvlékla mì na naháèka, abych se mohla cábrat. Sama se ulo¾ila s kní¾kou na deku na trávníku ve stínu velké hrušky. Pohoda trvala asi pùl hodiny, ne¾ jsem pocítila hlad. Maminka se tedy vydala pro krajíc chleba s máslem a š»ávu, proto¾e nám obìma vyprahlo. Za chvíli se vrátila, polo¾ila na deku talíøek s krajícem , postavila d¾bánek se š»ávou a vracela se ještì pro sklenièky. Já vylezla z vanièky, usadila se na dece a s chutí se zakousla do chleba. V tu chvíli jsem se ocitla v zorném poli kohouta. Pøikráèel asi na metr ode mne, natoèil hlavu a pozoroval mne jedním okem. Nic zlého netušíc odlomila jsem kousíèek chleba a hodila mu ho. Mrštnì ho sezobl a koukal dál. Jen¾e najednou si to asi rozmyslel, zamával køídly, a ne¾ jsem se staèila vzpamatovat, vyrval mi krajíc z ruky a za doprovodu zbìsile kdákajících slepic s ním uhánìl na druhý konec dvora. Mùj úpìnlivý náøek pøivolal maminku. Ta kohoutovi vyèinila a mnì pøinesla krajíc nový. Ten u¾ jsem jedla skryta mamince za zády a s oèima upøenýma na kohouta.