Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Nesušte se u sloupu!
Další dùkaz svého "technického myšlení" jsem podala, kdy¾ mi byly ètyøi roky. Zima toho roku byla na sníh bohatá, a tak kdy¾ pøišlo pøedjaøí, našlo sluníèko obì strany naší ulice lemované barikádami snìhu, které tam nahrnul snì¾ný pluh. (Podotýkám, ¾e to byl ještì ten klasický, døevìný, ta¾ený poctivým valachem, který kráèel rozvá¾nì, rozhodnì se spìchem nepøetrhl a ještì staèil sledovat, zda není nablízku nìkterý jeho pøíznivec s kostkou cukru na dlani...)
Hromady snìhu odtávaly jen pomalu, pùvodnì bìlouèký sníh pomalu chytal patinu a na jeho místì se tvoøily veliké lou¾e naplnìné nevábnou bøeèkou. A co víc! Na jejich dnì se skrývaly kousky ledu, které ú¾asnì klouzaly, a udr¾et se na nich - to bylo pravé dobrodru¾ství! Pro naši tlupu to byl ráj na zemi.
Maminka vìdìla svoje, proto mì vystrojila pro jistotu do dvojích teplákù, na baèkùrky navlékla gumové pøezùvky a dr¾ela ke mnì delší pøednášku o tom, jak mne nesmí ani napadnout do tìch velkých kalu¾í lézt! Poslouchala jsem jedním uchem, proto¾e z ulice u¾ jsem slyšela povyk svých komplicù, a všechno poslušnì odkývala. Kdy¾ jsem vybìhla na ulici, hned jsem vidìla, ¾e na souši není v tu chvíli nikdo, zato ta nejvìtší a nejhlubší lou¾e je plnì obsazena. Chvíli jsem nerozhodnì pøešlapovala na chodníku - slib daný mamince mì pøece jen trochu brzdil - ale pak jsem pohlédla k oknùm naší kuchynì, odkud jsem mohla být spatøena... V oknì nikdo nebyl, a tak hurá! Lou¾e jen zašplouchala a pøijala další nájemnici. V m¾iku jsem pochopila, ¾e v klubku kamarádù právì probíhá nelítostný boj o obsazení malé kry, je¾ se skrývá na dnì lou¾e. No pøi tom pøece nemohu chybìt! A u¾ jsem byla souèástí funícího a strkajícího se klubka i já. Chvíli jsme se drcali, síly byly celkem vyrovnané, a tak se nic moc nedìlo...Jen¾e! Ludìk, který z nás byl nejvìtší, najednou zabral a rozhrnul naše klubko. Vìtšina to ustála. Ne tak já! Nohy mi podjely a já sedìla jak široká, tak dlouhá uprostøed kalu¾e... Všichni ztuhli a poulili na mne oèi. Pak kdosi z nich ucítil v povìtøí výprask a v tu chvíli bylo v ulici liduprázdno.
Vyhrabala jsem se z lou¾e. Oboje tepláky byly nacucnuté vodou, stejnì jako baèkùrky v pøezùvkách, v nich¾ to zlovìstnì pøi ka¾dém kroku èvachtalo... Co teï? Takhle mamince na oèi nemohu, musím se nìkde usušit! Takové myšlenky mi táhly hlavou. Jen¾e venku byly tak 3°C a to na rychlé schnutí nevypadalo... Najednou se mi v hlavì "rozsvítilo"! Sušit se pøece nemusím jen u sporáku nebo kamen, v nich¾ topíme uhlím. Teplomet, kterým nám rodièe v¾dy v zimì veèer pøitápìli v lo¾nici, je napájený elektrickým proudem a pálí pøece pìknì... No a tyhle sloupy, vysvìtloval mi jednou tatínek, jsou sloupy elektrického vedení... No to by v tom byl èert, aby mne taky neusušily! Ukonèila jsem svou brilantní úvahu a poøádnì se pøitiskla mokrým pozadím a zády k tomu sloupu, na který nebylo vidìt z kuchyòského okna. Co kdyby! Stojím, stojím, ale ký¾ené teplo, nato¾ prosychání, se jaksi nedostavuje... Ba právì naopak! No¾ièky zebou, mokré tepláky studí a navíc se pomalièku zaèíná stmívat a to znaèí, ¾e mne maminka zaène ka¾dou chvíli hledat! Nedá se nic dìlat, musím domù... Podívala jsem se vyèítavì na sloup, který mne tak zklamal, a vklouzla do našeho domu. Po døevìném schodišti jsem se do prvního patra, kde jsme bydleli, plí¾ila jako duch bokem, mokrý zadeèek pøitisknutý k zábradlí, zanechávajíc za sebou mokrou stopu... A tady, pøede dveømi do pøedsínì, mne odchytil tatínek, který se právì vracel ze školy. Staèil mu jediný pohled a u¾ jsem byla pøehnutá pøes koleno. Plác! "Aby sis pamatovala, ¾e máš poslouchat maminku!" Dál v exekuci nepokraèoval, jeden plácanec na nacucanou, ledovì studenou houbu mu staèil. Vnesl mì do kuchynì, kde jsme k smrti vydìsili maminku, spojenými silami ze mne stáhli promáèené obleèení, strèili mì do vanièky s teplou vodou, maminka do mne lila teplý èaj a já pomalu rozmrzala... A pak u¾ jen velká peøina v maminèinì posteli a sladký spánek. A víte, ¾e jsem to neodnesla snad ani rýmou? Jen jsem mìla do konce týdne "zaracha" a ven jsem chodila jen s rodièi za ruèièku...
Jo, jo! I znalosti z fyziky se musí v praxi aplikovat odbornì, nikoliv diletantsky!
Pohled z okna 