Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Bráškovy "vejšplechty"
Pokud si vzpomínám, byl bráška i mistrem pøebreptù a "hlášek". A dopouštìl se jich i ve vìku ji¾ odrostlejším.
Kdy¾ byl v první tøídì, pobavil nás všechny u stolu pøi štìdroveèerní veèeøi speciálním po¾adavkem. Zatímco já v¾dy nenávidìla pokrmy, které obsahovaly maso s kostí, a sna¾ila se jim vyhnout (co¾ mi vydr¾elo dodnes), Liborek "obíral" nesmírnì rád a vrcholem blaha pro nìho bylo zakousnout se do kuøecího stehýnka. A tak, kdy¾ nám maminka na Štìdrý veèer kladla na talíøe kousky sma¾eného kapra, pøipomnìl jí Liborek nedoèkavì: "Maminko, nezapomeò! Já chci stehýnko!"
Bylo to v dobì, kdy bráška navštìvoval asi 6. nebo 7.tøídu. Veèer se ho rodièe ptali, co dìlal ten den v hodinì "pozemkù". "Ále,"odpovìdìl mezi dvìma sousty, "pracoval jsem s kombajnem..." "S kombajnem?" podivil se otec. "V¾dy» jsi, jestli se nemýlím, vèera øíkal, ¾e pùjdete sbírat brambory!" "No však sbírali!"pøitakal Libor a dodal: "S kombajnem K30." "Prosím tì, co to je za kombajn? O tom jsem jaktì¾iv neslyšel!" kroutil hlavou tatínek. "No, K30!" potvrdil znovu bráška. "To je Karásek (tak se jmenoval uèitel prací na pozemku - pozn.aut.) a 30 ¾ákù!"
Nejdéle jsme ovšem luštili jeden jeho jazykový hlavolam brzy poté, co jsme se pøestìhovali z Vysoèiny na Hanou. To bylo bráškovi asi sedm rokù. Jako správný kluk se od malièka zajímal o auta, ale v Krasnici mìl pøíle¾itostí k jejich pozorování pramálo. Vzhledem k tomu, ¾e Krasnice le¾ela na vedlejší cestì a navíc nedaleko od hranic, projí¾dìlo jí osobních aut jen nìkolik za mìsíc. Nepoèítám v to dýchavièného "tudora" pánì doktorova, "bejbinku", s ní¾ jezdil tamìjší zvìrolékaø, dokud si nepoøídil neznièitelnou "pobìdu", a koneènì "pikolku", ji¾ vlastnil pan strá¾mistr. (Pánové jistì vìdí, o èem mluvím, a dámám prozradím, ¾e tohle byla auta, je¾ by u¾ tehdy nedìlala ostudu ¾ádnému technickému muzeu.) Zato nákladních aut tam jezdilo podstatnì víc - jednak „do a z“ blízkého kamenolomu, jednak do lesa pro vytì¾ené døevo a kromì toho tudy dost èasto projely i náklaïáky vojenské, povìstné V3S-tedy "vétøiesky". Ty tedy bráška znal velmi dobøe. Kdy¾ jsme se v létì pøestìhovali na Hanou, dìlali rodièe ještì nìjaké úpravy v domì, a my s bráškou, abychom nepøeká¾eli, pobývali jsme pøes den na babièèinì velké zahradì - "záhumenka" jí øíkala. Jednou veèer zaèal Liborek vykládat, ¾e se mu moc líbí ty vétøiesky u babièky na záhumence. Rodièe zpozornìli a zaèali bratøíèka pøesvìdèovat, ¾e to si jistì plete, ¾e u babièky na zahradì ¾ádné vétøiesky být nemohou. Liborek však trval na svém. Div se nerozplakal, ¾e mu nikdo nechce vìøit! "Víš co? Tak mi je zítra ráno uká¾eš!" uzavøela jsem debatu s pøevahou toho, kdo ví svoje. "Jasnì, uká¾u! A tys musela být slepá, kdy¾ jsi je nevidìla. Je jich tam pøece tolik!" vyhodil poslední trumf bráška a odešel spát. Sotva jsme druhý den pøišli na zahradu, popadl mne za ruku a táhl mne dozadu k plotu, kde si dìdeèek zalo¾il skalku. "No tak,vidíš, co jich tu je?!" zvolal vítìznì a ukazoval mi zelené rù¾ièky s du¾natými listy. V tu chvíli jsem pochopila! V¾dy» netøesky a vétøiesky zní opravdu hodnì podobnì...
Pohled z okna 