Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Koupejte se jen na místech k tomu vyhrazených!
Pøece jen se budu muset znovu vrátit do doby, kdy byl mùj bratøíèek ještì malý chlapeèek. Vzpomnìla jsem si ještì na jednu pøíhodu, která by mohla být dùkazem, ¾e máme spoleèné geny.
Ka¾dé prázdniny jsme s maminkou jezdívali k její velmi staré tetì do jedné vesnice nedaleko Hustopeèí u Brna. Teta byla sama a ¾ila na statku. Vpøedu, smìrem do ulice, stál pøízemní domek s kuchyní, svìtnicí a komorou. Tam pøes rok nebydlel nikdo, jen tetièka si tam chodila pro obleèení. Teprve o prázdninách stavení o¾ilo, proto¾e tam pøijí¾dìla maminka s námi, dìtmi. Nìkdy pøijela i nìkterá její mladší sestra s dìtmi - a to pak pøišly ke cti i matrace rozlo¾ené na zemi. Tetièka bydlela po celý rok v horním stavení, které le¾elo na opaèném konci rozlehlého zatravnìného dvora. Byla to chalupa ji¾ tehdy historická, krytá došky, s udusanou hlínou místo podlahy a s rozlehlou pecí.
A právì na tomto dvoøe jsme se coby dìti mohly poøádnì vyøádit! Nesmìly jsme se pøiblí¾it pouze ke dvìma místùm. Vlevo to byla studna s vysokou skru¾í, pokrytá døevìným poklopem, z ní¾ se voda vytahovala ve vìdru zavìšeném na dlouhém bidle. A byla to ta nejchutnìjší voda, co pamatuji. Nu a v pravé pùlce dvora byly chlévy, pøed nimi¾ nesmìlo chybìt poøádné hnojištì. A proto¾e èást tohoto hnojištì tvoøil nechránìný plytký hnojùvkový "rybníèek", mìli jsme zakázaný pøístup i sem. Tento zákaz byl námi, staršími dìtmi èasto porušován, proto¾e v tìsné blízkosti hnojištì rostla košatá moruše, její¾ sladké plody právì o prázdninách dozrávaly. Avšak náš andìl strá¾ný odvádìl dobrou práci, proto¾e z nás - mlsounù se nevykoupal ani jeden. A¾ jednou...
Bylo to v jedno slunné nedìlní odpoledne, kdy¾ jsme se vypravovali na návštìvu k jedné z dalších nesèetných tetièek. Na vesnici se tehdy nedìlní den nále¾itì svìtil, a tak nedìlní odpolední návštìva byla takovým malým svátkem. Dìti byly vymydleny, nastrojeny do sváteèních šatièek a na dobu, ne¾ se vypraví maminky, vystrèeny na dvùr s dùtklivým upozornìním:"Ne, abyste se umazali!"
Liborek byl jako z cukru: bílé trièko, bledì modré šortky, v bílých sandálcích bílé pono¾eèky a na hlavì bílou èepièku proti slunci. Byl velký parádník, a tak se po dvoøe patøiènì nosil a nechal se obdivovat. V rohu dvora byla ohrádka, v ní¾ tetièka chovala asi ètyøi husy. Jeden z nich byl bohu¾el houser a tomu se nic netušící Liborek nìjak znelíbil. A jako naschvál dvíøka od ohrádky nìkdo jen ledabyle pøivøel. Znenadání houser natáhl krk, zasyèel a u¾ se hnal po Liborkovi. Já jsem se v tu chvíli leknutím ani nemohla pohnout. Bráška se rozkøièel a pádil tam, kde tušil maminèinu spásnou náruè. Bohu¾el si vybral trasu kolem hnojištì. No¾ka mu ujela a u¾ sedìl na kraji vonné láznì... V tu chvíli houser zabrzdil, pøešlápl z nohy na nohu, zakejhal a s výrazem "já nic, já muzikant" dùstojnì odkráèel ke svým dru¾kám.
Kdo z vás se domnívá, ¾e na návštìvu k tetièce odešla jen naše teta se svými dìtmi, ten se domnívá správnì. My s maminkou jsme høály hrnce vody, proto¾e zbavit Liborka, a zvláštì pak jeho svršky pronikavého odéru byl úkol velmi nároèný.
Pohled z okna 