Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Narodil se mi toti¾ bratøíèek....
Bratøíèek
Hned v prvním povídání jsem se zmínila o tom, ¾e brzy poté,co jsem oslavila své ètvrté narozeniny, spatøil svìtlo svìta mùj bratøíèek. Co jeho narození pøedcházelo, to také myslím stojí za zmínku...
Kdy¾ mi táhlo na ètvrtý rok, zaèala jsem být èím dál, tím èastìji bombardována dotazy, zda bych si nepøála sestøièku èi bratøíèka. A tenhle dotaz nepadal jen od mých rodièù, ale ptala se mì i babièka, kdy¾ pøijela na návštìvu, ptali se mne sousedé i pøátelé mých rodièù, kteøí k nám pøicházeli. Zpoèátku mì tato otázka nechávala v klidu. Po pravdì øeèeno, po sourozenci jsem nijak netou¾ila. Mìla jsem pøece svou milovanou Julinku a nikoho dalšího jsem nepotøebovala. A kdy¾ u¾, tak bych brala ji¾ dospìlého bratra - takového, jako mìla Julinka. Ten pøijí¾dìl obèas na návštìvu a sestøièku pak rozmazloval spoustou dáreèkù. Jen¾e èasto pokládaná otázka èasem zahlodala i v mém myšlení a já se zaèala zajímat, jak bych sourozence mohla získat. Nikdo mi sice nesliboval, ¾e to bude velký bratr, ale co kdyby?!
Maminka mne pouèila, ¾e malé dìti v naší ulici nosí vrány (¾ádní èápi, prosím!) a ¾e je zapotøebí vránu k nám pøilákat. Byla jsem ¾ena èinu. Dále jsem se u¾ neptala, vnoøila se do bedny s hraèkami, a¾ mi koukal jen zadeèek, a po chvíli se vynoøila s malou ¾lutou miskou. Miska byla souèástí kuchyòských vah v mé kuchyòce. Poprosila jsem maminku, aby mi do ní nasypala trochu máku. Nevím proè, ale byla jsem pøesvìdèena, ¾e máku ¾ádná vrána neodolá. Pak jsem plnou mistièku postavila na okenní øímsu. Druhý den, sotva jsem se probudila, bì¾ela jsem misku zkontrolovat. Byla prázdná! Hurá! Vrána zabrala! Od toho dne jsem misku plnila dennì a ka¾dé ráno ji nacházela prázdnou...
A pak pøišel ten øíjnový den, kdy mne tatínek probudil o nìco døív ne¾ obvykle. Kdy¾ jsem se ptala po mamince, øekl mi, ¾e ji bolí hlava a ¾e si šla lehnout. Sdìlil mi, ¾e se domluvil s Julinèinou maminkou, a ¾e já budu u nich skoro celý den - i na obìd! No to byla novina! Hroznì jsem se tìšila, proto¾e jsem Julinèinu maminku mìla stejnì ráda jako Julinku. A to mì èekalo ještì jedno skvìlé pøekvapení! Julinèina maminka to dopoledne dìlala domácí nudle. To znamenalo, ¾e odkrájela okraje tenouèkých plátù tìsta, rychle je opekla na rozpálené plotnì a obì nás s Julinkou podìlila. To byla dobrota! A jak krásnì køupaly! Tak mi den s Julinkou pøíjemnì utíkal. Po obìdì nás Julinèina maminka vypravila, abychom si šly hrát ven. Byly jsme v nejlepší høe, kdy¾ jsem zaslechla, ¾e mne nìkdo volá. Blí¾il se ke mnì tatínek a u¾ z dálky volal:"Pojï se honem podívat! Máš bratøíèka!" Nechala jsem Julinku jejímu osudu a bì¾ela jsem mu naproti volajíc:"A je velký?" Tatínek mì vzal za ruku, struènì mi vysvìtlil, ¾e bratøíèek je zatím malinký, ale urèitì vyroste, a vedl mì domù. Kdy¾ mì dovedl do lo¾nice, napøed jsem si pomyslela, ¾e maminku zøejmì ještì hlava bolet nepøestala, proto¾e poøád le¾í. Teprve pak jsem si všimla, ¾e dr¾í v náruèí peøinku, z ní¾ jsem nejprve uvidìla jen velký volán."Pojï se podívat na bratøíèka!" zvala mì k sobì maminka. Rozpaèitì jsem pøistoupila k posteli a natáhla krèek, abych vidìla, co se skrývá pod tím volánem. Uvidìla jsem malou hlavièku s èervenou tváøièkou. V tu chvíli se tváøièka svraštila, otevøela se pusinka a ozval se pronikavý øev. Ztuhla jsem a nebyla mocna slova. Maminka zaèala to, co vydávali za mého brášku, houpat v loktech a tatínek mì pobízel k odchodu slovy:"Pojï, pùjdeme do kuchynì na svaèinu. Bratøíèek se taky musí napapat!" Odcházela jsem z lo¾nice pomalu a poøád jsem se otáèela na maminku. V kuchyni jsem zasedla za stùl, nachystaného krajíce a mléka jsem se ani netkla a na tatínkovy dotazy, jak se mi bratøíèek líbí, jsem chvíli neodpovídala. Pak jsem si hluboce povzdechla, otoèila oèi vyèítavì na tatínka, zakousla se do chleba a s plnou pusou pronesla:"Tak TOHLE tak honem nevyroste!"
Pohled z okna 