Kastrace.
To slovo mi vždy nahánělo hrůzu a vyvolávalo nepříjemné asociace.
Harém.
Eunuch.
Zmrzačený, méněcenný člověk.
Jenže - my, lidé, jsme s příchodem zvířátek do svých obydlí přijali jakási pravidla. Chceš bydlet a žít s námi? Potlačíme tvé přirozené pudy, omezíme tvé přírodní instinkty. Když jsme to museli udělat my, lidé, "civilizace" nám omezila projevovat se pudově, uplatníme totéž své domácí mazlíčky.
Já vím.
Přemnožení koček, nechtěná "těhotenství", kdy se páří šlechtici s plebsem - tak to ne!
Také jsem mnohokrát navštívila útulek a viděla opuštěné a nechtěné psy i kočky. Velmi smutný pohled a kdyby mne nedrželi násilím, měla bych doma pobočku útulku.
Takže přirozeně s přibytím zvířete v bytě vyvstala i tato kontroverzní otázka.
Když jsem měla pejska, prožili jsme kastraci celkem bez problémů.
I když to byl malý a domácí typ (pudl), od puberty se projevoval tak aktivně a sexuálně neudržitelně, že jsem z každé návštěvy měla hrůzu. Že se společensky znemožním.
Návštěva, dala-li si třeba neprozřetelně nohu přes nohu (většinou dámy), okamžitě se nastartoval hororový scénář: pejsek skočil na tuto nechtěnou nabídku s takovou vervou, že návštěva ječela, já se červenala, pejsek si dělal dobře.
Nechápal, že toto chování mezi lidmi je přísně tajné, tabu, že to jsou intimní projevy, které vzbuzují rozpaky i u osvícených a otrlých jedinců.
Když jeho chování bylo natolik neúnosné, že musel být zavírán při zazvonění každého zvonku, musela jsem pokrýt křesla dekami a bylo téměř rozhodnuto.
Proslulá třešnička na dortu či poslední kapka ve sklenici vody ale chyběla.
Neustále jsem zastávala názor, že příroda je příroda a lidi jsou krutí, když dokáží zasahovat do přirozených pudů jiných tvorů.
Neviděla jsem ještě ani kočku ani psa, kteří by vedli své páníčky na "člověčinu"( synonymum k veterině, pozn. autora), aby jim zamezili v tomto obtěžujícím chování. A navíc, lidé nemají ani říji, ani své dny, mají roky. A někdy sakra dlouhé roky!
Naše zvířátka nám to ale tolerují, chápou a většinou někde zalezou a v klidu počkají. Tedy, většinou!
MÁ zvířátka byla vždy v těchto lidských choulostivých situacích beze zbytku zvědavá, vlezlá a hravá.
Jako vždy, když se má něco přihodit, přihodí se to v nejméně vhodný den i hodinu.
Sobota večer. Zima. Tma.
V dětském pokoji si hrál syn s pejskem. Najednou bylo divné ticho - předtucha a hups!
"Mamííííí!!!", zařval zoufale synek.
"Pocééém!".
Běžela jsem a tušila, že něco se stalo. Něco.
Jenže při pohledu na zem se mi udělalo nevolno.
Můj syn stál s hrůzou v očích, s vytřeštěným zrakem a bezradným výrazem.
Náš pes stál také s hrůzou v očích, s ještě více vytřeštěným zrakem a zoufale bezradným výrazem!
Popis:
Malý, černý a chlupatý pudlík. Zvíře roztomilé.
Stál uprostřed pokoje, všechny čtyři nohy od sebe a jeho "mužství" sahalo až na zem. Letmá asociace - v dětství na venkově jsem jednou viděla koně v podobné pozici. Pár týdnů jsem nemohla spát.
Kůň je kůň, pes je pes.
Bylo "to" veliké, hóóódně veliké, nepřirozeně veliké a neesteticky zbarvené.
Někdo z nás musel něco udělat.
Jelikož od syna jsem nic čekat nemohla a pudlík se také k ničemu neměl, převzala jsem velení.
Kde je psí pohotovost?
Pochopitelně, na druhé straně města.
Auto nemám.
Známého veterináře také ne.
Musela jsem absolvovat hovor se zcela neznámým zvířecím doktorem. Děkovala jsem bohu, že ještě není v běžném provozu videotelefon. Tedy - na jednu stranu. Že neviděl jak rudnu, stydím se. Koktání slyšel.
Na druhou stranu - kdyby byl videotelefon, nemusela bych trapně popisovat situaci.
Zoufale jsem hledala adekvátní výrazy.
"Máme pejska, trpasličího pudla, je mu rok a něco - a stalo se mu, sta - sta- stalo se mu.", Vašek z Prodané nevěsty kolem mne kroužil jako přízrak a smál se.
"Tak co se stalo? Úraz? Otrava?", naléhal veterinář.
Sakra, jak mu říci, že mi v pokoji stojí malý pejsek s velkým přirozením?
A nemůže se hýbat a já nevím, co s ním?
Vzhledem k mé absolutní neschopnosti se vyjádřit lékař začal pálit těžší kalibry. Byl asi zkušený, určitě byl zkušený. Za necelých dvacet minut ze mne vytáhl co se stalo.
"Okamžitě ho přivezte, hrozí vyhřeznutí, bude to asi na operaci!", diagnostikoval situaci na dálku lékař.
Ono se to lehce řekne.
Při pohledu na psa, který stále stál a zíral jako šaman při rituálním tanci, oči v sloup, jazyk ven - jsem přemítala, jak ho proboha převezu v hromadné městské dopravě přes celé město? Jak ukryji tu jeho "nepříjemnost"?
Když je zle i blbec zapne mozek.
Vytáhla jsem plachtu z výbavy, prostřela na zem.
"No nic", chlácholila jsem již tak vyděšené zvíře i syna.
"Zavážeme ho jako ra
nec buchet a
poneseme oba - každý na jedné straně."
Můj syn se zatvářil ještě vyděšeněji.
Při představě, že v této potupné pozici potká takto navečer nějakou kamarádku, zbledl ještě víc.
Jako tvrdý velitel, který rozhodne a pak trvá na vyplnění příkazu, jsem se šla se sveřepým odhodláním obléknout. Sotva jsem zapadla do své ložnice, taky se mi rozklepala kolena.
No to bude úkaz! To bude show! Kdyby tak byly sanitky i pro psy! Záchranná služba! Že bych zavolala hasiče? Ti nedávno přijeli k úplné prkotině, k malému požáru velkého domu a že jich bylo! Co je požár sídliště proti takovému neštěstí!
Volat taxíka? Určitě by přijel nějaký nerudný a zvířata nemilující tvor, který by odmítl toto nadělení vpustit do svého vozu.
Nasadila jsem opět výraz absolutního zvládnutí situace (musela jsem je oba přece psychicky podržet) a s téměř veselým výrazem šla "balit". Psa do plachty.
Snad těžká a tíživá atmosféra, snad intuice, příroda, každopádně obrovská úleva!
Bylo naštěstí zimní období, takže než jsem navrstvila oblečení, uběhlo pár dlouhých a jak se vzápětí ukázalo vysvobozujících minut.
Jak "TO" přišlo, tak "TO" odešlo.
Pes se smál, a začal kolem mne pobíhat.
Syn si vyčerpaně sedl na zem, a hleděl na mne očima raněného zvířete.
Tak tohle už zažít nechci.
Bylo rozhodnuto.
Asi jsem při výběru štěněte vybrala nějakého sexuálního přeborníka, snad měl nějakou genetickou poruchu nebo byl prostě normální dospívající samec. Nevím.
Ale během následující noci jsem se při zvažování - má dáti (výhody), dal (nevýhody) přiklonila k řešení drastickému, pro psa!
Kůň je kůň, pes je pes a kočka je kočka.
Co u psa proběhlo jako nepříjemná, denervující, ale přece jenom k přežití možná situace u kočky proběhlo mnohem mnohem dramatičtěji!
Dagmar Jarošová