Šťastné a veselé,
aneb "Chcete mě?"
Z kuchyně se už valí zápach spáleného cukroví. Nestíhám!
Peču už naštěstí poslední várku, a na zbytek úkonů mám dva dny.
Skáču urychleně z třetí šprušle žebříku s hadrou v ruce jedné, s okenou v ruce druhé, oboje pouštím do prostoru, a skokem hodným geparda jsem rázem v rohu, kde se právě nabíjí mobil.
Do háje! Není to můj miláček, ani dítko, ani kamarádka, která by mně rozesmála či pozvala někde na drink. Telefonuje mně tchyně, že přes původní domluvu, že zůstanou doma, přijdou na Štědrý den k nám, a to všichni, včetně tety Apoleny, jejího nového druha, a jejího šestnáctiletého fracka, který nám při poslední návštěvě zdemoloval svou aktivitou nejen zánovní koženou sedací soupravu, ale i počítač, neb nám chtěl předvést nevídané. Nakopl našeho pejska, který má dodnes trauma z jeho nečekané reakce, rozlil, co se rozlít dalo, a upadlo mu na koberec vše, co se dalo rozetřít, zažrat, a hlavně nedalo vyčistit.
Vzhledem k tomu, že jsem pozvala naše mladé v počtu 4 ks, moji maminku a tatínka, počet strávníků se rázem zvýšil na množství, kdy i zkušená a otrlá hospodyně propadá zoufalství.
V rychlém sledu jsem si představila zasedací pořádek. Ne, to nedám dohromady!
Již řadu let se křečovitě vyhýbám společnému pobytu mé tchyně, tchána, maminky a tatínka. Nějak si nepadli do oka, už od svatby. To naší rodině tchyně naznačila, že s takovou spodinou se zahazovat nebude, a opustila svatební hostinu, ovšem až po hlavním jídle. Nyní se ke spodině cpe kdykoliv je to možné, jelikož nejen maminka, ale kupodivu i já vaříme dobře a rády.
Na rozdíl od Mgr. Ing. Tchyně., CsC.
Počet titulů u ní vždy znamenal vyšší společenské postavení, a tak maminka se svým ubohým pedagogickým vzděláním, byť vysokoškolském, a já se svým prý nenáročným studiem nějaké pitomé ing., tatínek coby jen Mgr., jsme byli hluboce pod její úroveň.
Tituly sem, tituly tam, podle nich se řídit nebudu. Musím prostě eliminovat všechny možné střety a souboje hned v zárodku, to znamená, posadit všechny co nejdál od osob, které jim lezou na nervy.
Co s tchyní?
Ta leze na nervy všem, i svému synovi! Mám ji posadit do předsíně? Na balkon!
V tom mně došlo, že počet kusů 13 není zrovna dobré znamení!
Udržet našeho foxteriéra celou večeři sedět u stolu, na tento výcvik už nemám ani čas, a náš pes ani potřebnou touhu, chuť a vytrvalost.
Pozvat ještě někoho? Už tak mám hlavu jako opilé kružítko, protože mně dochází, že musím jít přikoupit rybu, nějaké ovoce, a vytáhnout ze sklepa velké hrnce. Přikoupit všeho, pochopitelně! Rodinná pohroma v podobě šestnáctiletého nevycválaného a potměšilého synka mně vystrašila ještě dodatečně do podoby ztuhlého lístového těsta. Ten jí jen proto, aby mohl drobit, rozlívat, zašlapávat, trousit, a vůbec – buduje si vždy prapodivně hlubokou podestýlku, u každého jídla. To zas bude spotřeba!
Jídelní souprava má 12 ks – komu přidělím všednovečerní talíře?
Nebylo by lepší někoho prostě odstřelit, a tím vyřešit nastalé problémy?
Nabízí se jeden kus, ale to by asi neprošlo. Hlavně před orgány činnými v trestním řízení.
Při představě společnosti, která obchvátí náš rodinný stůl, při jakkoli dobré vůli, obraz rodinné štědré večeře dostává povážlivé trhliny.
Chvíli se mně honí hlavou neveselé myšlenky, trouba už vydává nejen pachy, ale i zvuky, v pokoji je zima jak na Sibiři, neboť okna zůstala uprostřed mytí dokořán, a já neefektivně přemýšlela o neřešitelném.
Vypnula jsem troubu, vytáhla plech, který byl obsazen něčím, co vzdáleně připomínalo rohlíčky, chvilku jsem ještě nechala větrat, pak okna zavřela.
Uklidila žebřík, hadry, kbelík.
Rozhodla jsem se!
Letošní vánoce strávím JÁ mimo kruh rodinný, k někomu se uchýlím! K někomu, kde je jich lichý počet, kde je jich málo, kde nemají kritizující a věčně nespokojenou tchyni, podivné individuum v pubertě, kde NĚKDO jiný napeče, upeče, navaří, nachystá, a navoní.
Nemáte u vašeho stolu náhodou volno?
Dagmar Jarošová