Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
LEJDYNA A JÁ V době, kdy jsem zůstala se svými dětmi sama, chopili se mě dobří přátelé a přinutili mě jezdit s nimi pod stany, do chat a vypůjčených chalup. Byl to skutečně dobrý lék na nervy, které jsme měly s dětmi tehdy rozkmitané poněkud více, než je zdrávo. Parta mých přátel se vyznačovala kromě upřímného kamarádství a jiných dobrých vlastností nezviklatelným smyslem pro humor. Toho nám právě bylo zapotřeb nejvíce. Každý pátek jsme s dětmi nadšeně zabalily bagáž a čekaly – až pro nás někdo z přátel přijede.
Tehdy jsem zatoužila po vlastním voze. Ne že bych s dovozem měla potíže. Přátelé byli ochotní a stačilo jen věci zorganizovat. Například: Petře, zítra ve dvě buď prosím tě na Smíchově, tam nalož kánoj, pak se stav vyměnit propanbutanovou bombu, máš to hned vedle. Ve tři přijeď do Podolí naložit matračky, spacáky, stan a ruksak s jídlem Jo, a nezapomeň na bendžo a kytaru! Františkovi zavolej, ať přijede ve čtyři pro mě a pro děti. Jestli se všichni vejdeme, nevím, pozvala jsem ještě Lídu s malou Míšou. Bylo by tedy dobré, kdybys pozval ještě někoho s vozem, aby se taky někam vešly tvoje děti a Věra.
Obvykle všechno klapalo, ale přece jen jsem měla pocit, že když má každý ještě kupu svých dětí a bagáže, není ode mne fér nemít vlastní povoz. Proto když se mi naskytla levná koupě vozu značky Praga Lady z roku 1939, neváhala jsem. Bývalý majitel mi řekl, že je to vůz spolehlivý, bytelný, potřebuje pouze poněkud seřídit spojku a nalakovat. „Jezdí?“ ptala jsem se. „Ano, vždyť vám povídám, že jen tu spojku…“ Přerušila jsem ho.
Spojka mě zajímala asi tak jako veverku kvadratické rovnice. Beru. Neměla jsem tušení, jak auto vypadá pod kapotou. Věděla jsem jen, že auta jezdí na jakýsi motor, do kterého se někudy lije benzin a že to funguje nějakým záhadným způsobem, který nikdy nepochopím. Měla jsem ale strýčka, bývalého automobilového závodníka a mechanika nad mechaniky, takže když bude třeba se poučit, zeptám se ho.
Řidičák jsem měla, a to téměř čerstvý, ale řidičskou či spíše automechanickou zručnost žádnou. V moderní autoškole nás poučili, že existuje servis, a proto není nutno se v autech vrtat. Také si ještě z přednášky lékaře pamatuji, že když vidíme na silnici zraněného, kterému z končetiny kouká kost, nemáme mu ji strkat zpátky.
Můj kamarád František mi sice dovolil, abych mu nějakou dobu ničila jeho zánovní embéčko, ale seděl vedle mne coby přísný dozor, takže jsem se k samostatnosti stejně nedopracovala.
Pamětníci, vzpomínejte!
