Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloš,
zítra Zora.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Quo vadis, homo sapiens? (1/5)
 
Pokaždé, když udeří extrémní počasí, ať už přímo na náš malý kousek zahrady či kdekoliv jinde po světě, má žena to lakonicky komentuje: „Čemu se lidé diví, vždyť jsme si sami zničili planetu.“ A vskutku, projevy přírody, které se dnes berou jako extrémní, se za pár (desítek) let stanou smutnou normou. Osobně bych spíše volil formulaci „poničili“ planetu, protože se na ní stále dá žít a doufejme, že přinejmenším ještě po několik generací to bude nadále možné – i když na konci 21. století rozhodně ne všude tam, kde to ještě na jeho počátku bylo běžné, a pravděpodobně nikde ne s takovým komfortem, jakého si užíváme plnými doušky v současnosti. Vývoj lidské civilizace je cestou pokroku stejně jako zkázy a žádný strom neroste až do nebe, stejně jako žádná říše neunikla trpkému konci. Všechny civilizace a společenství napříč epochami i kontinenty se vždy neúprosně draly na samý vrchol své existence, aby následně přišel drtivý pád a zmar. Považujme proto za nanejvýš iluzorní domněnku, že současná globalizovaná lidská společnost sama od sebe unikne totožnému osudu. Není otázkou jestli, ale kdy kolaps nastane, pokud se nic nezmění.
 
Jeden obzvláště znepokojivý rozdíl moderní doby oproti předchozím epochám spočívá v tom, že dříve se zánik civilizace dotýkal vesměs daného regionu a okolní kultury zůstaly ušetřeny, nebo z pádu konkurenta dokonce profitovaly, dnes se ale hraje o přetrvání lidstva a planety jako celku. Buď všechno, nebo nic. Fascinující mayská civilizace prosperovala a rostla natolik, až se její populace zcela vymkla možnostem domovského regionu. Následovalo totální vyčerpání zdrojů a pobíjení se v bratrovražedných válkách navzájem o poslední zbytky surovin. Nicméně navzdory kolosálnosti a fatálnosti tragédie šlo o záležitost nepřesahující oblast dnešní Střední Ameriky bez širšího ohlasu a důsledků. Byla to tragédie jedné nezřízené kultury. Ve světě 21. století spějeme k tomu mayský scénář zopakovat, ovšem s mnohem větší pompézností. S moderní spotřebou, technologiemi a provázaností světa se vše odehraje v celoplanetárním měřítku a nikdo nebude moci stát stranou. Nesejde pak už na tom, zda lidstvo vyhyne v důsledku kolapsu ekosystému či zničujících válek o zdroje, zda vymře celý druh homo sapiens naráz, nebo bude skomírat v postapokalyptických skupinkách zoufalců a pomalu mizet v propadlišti času, až jednou zmizí dočista.

 
 
Dovolte mi opětovně vyjádřit svůj nehynoucí úžas nad tím, jak neuvěřitelně rychle se lidstvo na tuto pekelnou horskou dráhu dostalo a jak závratnou rychlostí rozjelo svůj vozík. Je to i děsivý přízrak toho, že očekávaný soumrak lidské epochy může přijít radikálně dříve, než odhadují i ti nejskeptičtější vědci, a času na změnu a zatažení za záchrannou brzdu máme mnohem, ale mnohem méně, než v co doufáme. Možná teď dumáte, jak dlouho trvají dějiny člověka jako tvora společenského, jak by pravil antický filosof Aristoteles, neboli jak dlouho žijí lidé organizovaně ve státní společnosti. Inu, nějakých pět tisíc let plus mínus. Z pohledu vesmíru nicotný údaj. A to ještě až do počátku 19. století člověk nepůsobil jako dominantní ničitel planety – ano, byl dominantním druhem, velice úspěšným, ale neovládal přírodu. Ani dnes ji sice nedokáže ovládnout, i když v to slepě věří, ale co dovede bezkonkurenčně nejlépe a mrazivě úspěšně, je schopnost jejího ničení. Velká francouzská revoluce na přelomu 18. a 19. století společně s průmyslovou revolucí první poloviny 19. století a vědecko-technologickou revolucí 2. poloviny 19. století odstartovala naši prudkou cestu k hořkému konci, i když v hodinách dějepisu jste zřejmě slýchali opak. Vydejme se proto na moment na spektakulární přehlídku paradoxů naší existence.
 
O velké francouzské revoluci se přece učíme jako o zásadním mezníku v boji za lidská a občanská práva, jako o počátku moderních dějin! Ano, tak to bylo. Současně ale tato revoluce (sama dosti kontroverzní) otevřela cestu vzniku politických ideologií a pojetí demokracie způsobem, který hraničí s aristotelovským pojetím demokracie jako vlády lůzy. Elitou se může stát kdokoliv bez ohledu na své kompetence, předpoklady či osobnostní a mravnostní profil, stejně jako je volební právo věcí, ke které se jednoduše „prostárnete“ bez ohledu na jakékoliv kvality, na rozumové či morální schopnosti, ekonomickou aktivitu, dosavadní zájem a přispění společnému soužití… Je to tak správně? Nebo není? Věc názoru, snad filosofické diskuze, každopádně faktickým výsledkem soudobého pojetí demokracie je roztříštěné spektrum rozličných politických stran a hnutí s davy příznivců, z nichž rozhodně početnou část nelze označit jinak než jako nekompetentní, populistickou či extrémistickou a nedemokratickou, přičemž ale právě ta demokracie, jíž mnohé z těchto sil plánují zardousit a zlikvidovat, jim právě dovoluje přežívat a sílit.
 
 
Sami pod sebou si řežeme větev. Snad měl Aristoteles pravdu, když už před více než dvěma tisíci lety zařadil demokracii mezi tři pokleslé formy vlády společně s oligarchií a tyranií – i když ona ta demokracie s oligarchií někdy silně koketuje, že? Jako prospěšnou variantu demokracie viděl Aristoteles politeiu, vládu práva, zákonů a plnoprávných občanů (bylo by jistě zajímavým zamyšlením, koho by v 21. století, mimo rámec klasického otrokářského systému, vnímal Aristoteles jako plnoprávného občana a koho ne, o tom ale třeba zase jindy).
 
Průmyslová a vědecko-technologická revoluce patří rovněž k opěvovaným mezníkům dějin. Konec konců vezměte si už jen ta přízviska, která 19. století obdrželo: „století páry“, „století Evropy“. Vzpomeňte na všechny ty úchvatné vynálezy, které tvoří nedílnou součást naší každodennosti dodnes, byť nevyhnutelně v mnohem sofistikovanější podobě. Ano, byly to krásné  a hrdé časy, belle epoque. A taky časy, které zrodily soudobý zhoubný materialismu, globální ekologické (i ekonomické) problémy, kolonialismus spojený s rasismem, změny klimatu, bezuzdnou spotřebu, závislost na technologiích… A i když technologie navenek člověka jako druh posílily, při hlubším zamyšlení neujdeme prozření, že ho ve skutečnosti učinily mnohem zranitelnějším, ubožejším a skokově ho přiblížily k jeho konci. Není to ovšem vina technologií samotných, nýbrž toho, kdo s nimi nakládá. Lidstvo na ně jednoduše nebylo morálně zralé v 19. ani ve 20. století. Otázkou zůstává, zda mohlo, resp. může lidstvo k této morální zralosti vůbec kdy dospět?
 

Ať tak či onak, na místě je parafráze výborného románu Henryka Sinkiewicze: Quo vadis, homo sapiens? Budeme pokračovat po cestě, po níž právě kráčíme, a která nás nevyhnutelně zavede do pekla? Nevedeme si v ničem lépe než staří Egypťané, Římané, či Mayové, a jak jejich civilizace dopadly? Po monumentálním vzepětí se proměnily v prach a písek… Nebo se rozhodneme opustit dálnici do záhuby a sejít na stezku prozření a záchrany? Vstoupit se na ní stále dá, jen v sobě potřebujeme nalézt odhodlání, vůli a odvahu. Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co a jak bychom jako lidstvo měli provést, abychom nalezli tuto cestu osvícení. Otázka náročná a rozhodně si nekladu ambice na ni nalézt univerzální a komplexní odpověď. Alespoň jsem se ale na rozdíl od řady jiných pokusil… Nakonec jsem své mínění ustálil na následujících čtyřech krocích, které berte pouze jako můj skromný příspěvek do diskuze nad naší nadějí a budoucností, nikoliv jako dogmata ani jediné nutné kroky:
 
1. Opusťme představu „já“
2. Žijme v uměřenosti
3. Zbavme se rozdělujících, nerespektujících ideologií
4. Dejme výchovu a vzdělání na první místo

Pokračování pozítří...

 
Tomáš Zářecký
* * *
Ilustrace: Stoplusjednicka.cz, EnigmaPlus.cz, https://pixabay.com/de/illustrations/search/evolution/
https://www.wikiwand.com/de/Die_Schule_von_Athen

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 02.08.2021  10:30
 Datum
Jméno
Téma
 02.08.  10:30 Tomáš Zářecký Re:
 30.07.  09:54 Václav Pokorný Po nás potopa!
 29.07.  09:25 Von
 29.07.  08:31 Václav Židek Pár slov o Tomášovi...
 29.07.  07:06 Stanislav Vaněk
 29.07.  05:44 Ivan
 29.07.  04:08 Jaroslav Kovaříček