město kde jsem se narodila a kde jsem žila celých třicet let, než jsem odešla na druhý konec světa. Těch třicet let má ale tolik síly,že stále přemáhá padesát dva let, které stále přidávaly něco jiného něco neznámého, něco co má svou vlastní krásu. Ale síla třiceti let v Praze je stále hluboko v srdci a tak vím, že mne nikdy neopustí.
Praha se mnou zůstala i v těch nelehkých začátcích nového života v Austrálii a je se mnou stale.
Jsem rozená pražačka Vltavou křtěná. Praho děkuji ti za vše co jsi mně dala.
Praha
Dostala jsem obraz krásný
podobající se básni
o lásce a o křehkosti
o slávě i bezmocnosti.
Zas tě vidím město moje
Vltavu a mosty tvoje
podloubí tvá, průchody a dvory,
stará náměstí se sloupy jež zaháněly mory
věže, které zdola vždycky lekaly mi
snad že dlouhé věky se v nich skryly.
Příkré cesty z Letné a z Petřína dolů
úsměvy tvých malovaných apoštolů
všechno to co patří jenom tobě
čím přetrváš v každé době
to co kouzlí obraz krásný,
který může býti básní
o lásce a o křehkosti
o slávě i bezmocnosti.
Praho,
vím, je to hanba plakat
vždyť tvá krása ti zůstala
pro ty další kteří přijdou
bude jim patřit jako patří mně –
mám ji v sobě
ve snu se dotýkám
drsných kamenů tvých mostů
Praho
ve snu
se cítím znovu nepatrná
pod klenbou tvých kostelů
kde si nemohu
vyprosit pomoc
vyprosit sílu
udržet si víru
v pravdu
ve svobodu
v lásku k životu spravedlivému
sílu věřit i za ty
kteří zůstali
a žijí ve tvých zdech
jen pro chléb vezdejší
vyprosit si víc
odpuštění pro ně a pro sebe
netrestej mě
tím těžkým steskem
i tak pevně mě držíš
svými vůněmi
dosahuješ na mne
tvými věžemi
jen nedovol aby bodaly –
opustila jsem tě
ale nikdy nezapřela –
v té zvrácené hodině
má malomyslnost
byla hlubší než má víra –
bez toho co jsi ve mně zanechala
Praho
neměla bych naději najít nový domov.