S lítostí musím konstatovat, že jsem si dlouho myslela, že havran je „manžel vrány.“ Ta jejich podobnost i podobnost jejich jmen ha-vran = vrán-a mi připadala naprosto samozřejmá. Že krásné černé vlasy bývají barvy havraní, nikoli však vraní, tato skutečnost mne nepřiměla k přemýšlení ani k lehké úvaze. Nad slovem vraník jsem nepřemýšlela, to mi bylo jasné, a jméno vranka jsem naštěstí nikdy neslyšela, protože bych možná tuto malou, chráněnou rybku podezřívala s příbuzenství s koněm.
Dnes už vím, jak jsem se mýlila, poučila jsem se.
Vrána není jenom jedna jediná. Existuje černá i šedá. V našich krajích žije ponejvíce druh vrány šedé. Ve skutečnosti má tělo pokryté elegantně šedočerně žíhaným peřím a hlavu, hrdlo, křídla i ocas má černé. Musím přiznat, že ve své tupohlavé neznalosti městského dítěte jsem tohoto ptáka dříve považovala za straku.
Havran vyhlíží zcela jinak. Je celý černočerný, s peřím kovově lesklým až do modra, a povahou je podstatně slušnější, společenštější. Tyto ptáky však potkáváme v naší lokalitě pouze v zimě. Přilétají pozdě na podzim a svým krá krá, nebo krátkým kro nebo gag oživují ztichlé a prořídlé lesy i volná prostranství kolem lidských sídlišť. Brzy na jaře opět mizí.
Havran prý bývá vděčný za přísun jakékoliv potravy a jeho šedohnědý silný zobák (patrně i žaludek) prý lehce zvládne i silné kosti. Tato fakta jsem neznala, ale popravdě řečeno, ta nevědomost mne vůbec netrápila. Jen někdy jsem v mysli letmo zavadila o úvahu, odkud vlastně tito ptáci přilétají, kde vlastně „bydlí“, ale bádat v přírodopisných knihách mne nenapadlo.
Větší měrou jsem tyto černočerné elegány poznala až prostřednictvím své přítelkyně. Ta bydlí ve čtvrti rodinných domů a domků. Ze svého bytu má hezký výhled na protější domy i krásné vzrostlé stromy, kde posedávají, poletují a nechávají se i dobře slyšet mnozí z ptáků, ale je dobře slyšet i tyto černé krasavce. Jsou to její oblíbenci. To typické krákání umí velmi dobře napodobit, takže s nimi někdy „rozmlouvá“.
Havran Karel ji začal zprvu nesměle navštěvovat sám. Opatrně sedal na zábradlí terasy, odkud pozorovával její „zahrádku“ v květináčích a kamínky z cest upravené do různých seskupení na podlaze, připraven každou vteřinu uletět.
Připravila mu misku žrádla. Zprvu nedůvěřivě, později s velkou chutí se začal spouštět k připraveným dobrotám. Vybral si a odletěl na blízký smrk nebo střechu, kde si se soustem poradil.
Časem spolu navázali bližší vztah. Karel už neodlétá, když někdo vstoupí na terasu. Pozorně si vstoupivšího prohlédne a pak teprve posoudí, zda setrvá ještě chvíli, nebo radši odletí. Časem si přivedl i družku, která ho sice doprovodí, ale ona se nesníží nikdy k tomu, aby vzala sousto od „té ženské“, se kterou má její partner blízký vztah.
Oba po čase někde v okolí vyvedli mladé, s nimiž pak pořádali divadelní představení na blízkých domech i větvích stromů. Když se malí havránci učili létat a jedno z nich poprvé ztěžka dolétlo na jednu ze střech a snažilo se vyšplhat po kluzké krytině vzhůru. Znovu a znovu sjíždělo zadečkem (ocáskem?) napřed, níž a níž, až ke kovové zábraně pro sníh, zatímco rodiče kroužili kolem a povzbudivě (nebo přísně výchovně?) krákali, zatímco vyděšené mládě se snažilo a snažilo…
Za mou přítelkyní přijíždím zjara, na podzim, v létě, ba i už v zimě jsem tam byla. V každé roční době je havrany slyšet, pokaždé je Karel, a nejenom on, k vidění. On převážně na blízkých střechách i na terase, kam denně létá na návštěvu, na kontrolu, nebo na něco „pod zobák“, jiní jsou na ulicích, na střechách, na stromech, na loukách v blízkém parku, patrolují v celém širém okolí.
Takže teď už asi vím, kde bydlí havrani.
V Mnichově, nedaleko Michaelova hradu, ulice, plovárny, rozlehlého východního parku a přilehlé čtvrti.
…a pouze někteří z nich se patrně rozhodnou zaletět v zimní čas i k nám.