Pár let před důchodem jsem změnila zaměstnání a přešla z nemocnice do ústavu sociální péče pro mentálně postižené ženy. Byly to ženy věku od osmnácti let a také dvanáct mužů.
Ústav se nachází ve starém zámku obklopený krásným parkem. Zámek i park nechala paní ředitelka pěkně zrekonstruovat, hlavně uvnitř, aby obyvatelé žili v pěkném prostředí. Při malování se přišlo na krásné fresky na stropě jídelny, tyto byly obnoveny a vůbec jídelna, sloužící i jako společenská místnost, je jako v opravdovém zámku. Ale i další dvě jídelny jsou pěkné a nesmím zapomenout pochválit i pokoje obyvatel ústavu.
Paní ředitelka si brala vzor i ze zahraničí, byla se podívat na podobné ústavy v Německu, Rakousku. Už si moc nepamatuji, ale bylo to kolem roku 1993, měla jsem rovněž tu příležitost, a to jsme se byli podívat dokonce i v Holandsku v Crayenburchu. Já jsem německé a rakouské ústavy neviděla, protože jsem ještě v té době v ústavu nepracovala, ale holandským ústavem jsem byla nadšena. Moc se nám tam líbilo! Samozřejmě, že všechno co se nám líbilo, jsme nemohli použít u nás, ale něco přece. Byla to kavárna, tedy říkali jsme ji bar, kterou mohli obyvatelé navštěvovat a dát si něco dobrého.
V našem ústavu, na jedné z nočních služeb jsem prožila i zvláštní příhodu, o které vám chci napsat. Musím se přiznat, že mne zajímá tajemno, příhody mezi nebem a zemí. Kolikrát na noční službě, když jsem procházela spoře osvětlenou chodbou, s různými výklenky a zvuky, jsem měla i strach a fantazie pracovala na plné pecky.
Tehdy, v tu noc o které píši jsem ale na nic tajemného nemyslela, udělala jsem svoji práci a ještě obešla pokoje. Všichni spali, na oddělení byl klid. Bylo asi jedenáct hodin večer, když jsem si uvařila kávu a uvelebila se v křesle. Najednou jsem uslyšela zvuk, který mi připadal jakoby haluz od stromu přejela po skle okna a vzápětí ještě jednou. Bylo to dost hlasité. Strnula jsem, pohlédla rychle do okna, ale v okně jsem nic neviděla. Naše oddělení bylo ve druhém poschodí. Za chvíli se ozvalo ťukání v konferenčním stolku u kterého jsem seděla. A tak to tam poťukávalo stále, asi až do tří hodin nad ránem. Potom byl najednou klid.
Ku podivu jsem se nebála, prostě něco mi říkalo, že tomu nemám věnovat pozornost. Úzkost na mne padla až poté, byl nastal klid. Začala jsem mít obavy jestli se doma něco nestalo, jestli to nebylo pro mne nějaké znamení.
Bohudík, doma bylo vše v pořádku, ani nikdo blízký nám nezemřel. Přesto mi příhoda dlouho dobu nešla z hlavy. Stále jsem na to myslela a přemýšlela, co to asi bylo.
Jednou, opět když jsem měla noční službu a vzpomněla jsem si na to, najednou na mne padla tíseň a obešel mne strach. Napsala jsem do časopisu Spirit, zda někdo neví, co to mohlo znamenat. Bohužel, nikdo se z vysvětlením nepřihlásil. Až za nějaký čas jsem letmo listovala v knize, už nevím jak se jmenovala, ale byla to jedna ze série knih o různých tajemných jevech, z vydavatelství Dialog. A v této knize jsem našla odpověď!
Bylo tam přesně popsáno vše tak, jak se to přihodilo stalo i mně. I hodiny souhlasily! Jednalo se o zbloudilou duši, byl tam i název, jak se podobný jev jmenuje. Bohužel, už si ho také nepamatuji, jen vím, že začínal na „e“. Třeba to ví někdo z vás.
Důležité pro je, že jsem si vše vyjasnila, a i když na to nikdy nezapomenu, už mne tento zážitek nestraší. Ještě musím říct, že nic podobného se už nikdy neopakovalo.
Pár let před důchodem jsem změnila zaměstnání a přešla z nemocnice do ústavu sociální péče pro mentálně postižené ženy. Byly to ženy věku od osmnácti let a také dvanáct mužů.