Knihy Boženy Šamánkové
Paní Božena Šamánková byla velmi skromná žena, která celý svůj život těžce pracovala. Ještě když již byla téměř devadesátnice a bydlela ve státním bytě v Croydon Park, pomáhala velmi často mladším, ale tělesně neschopným spolubydlícím, tu věšet prádlo, dojít na nákup a podobně. Pomáhala vždy všem potřebným a ještě dokázala psát o svém životě.
Odvahu k vydání životopisných románů jejím dětem dodaly posudky Vladimíra Škutiny, spisovatelky Blanky Kubešové a spisovatele dr. Strnada. Když se rukopis první práce Boženy Šamánkové dostal do rukou V. Škutiny a Blanky Kubešové, předali ho k přečtení dr. Strnadovi. Ten přímo do strojem psaného rukopisu udělal naprosto zdarma edici.
To jistě děti autorky povzbudilo a knihu nechaly vytisknout. Potom postupně následovaly další tři knihy a útlá knížka poesie.
První literární pokusy Boženy Šamánkové vznikly jako dárek pro jejího otce, který tehdy bojoval v první světové válce. Napsala verše pro něj do školního sešitu. V Praze těsně před druhou světovou válkou vydala malou sbírku básní „Jak život šel.“
Její první knihu vydanou v Austrálii s titulem „Útěk z domova“ napsala původně jen pro své děti, aby mohly lépe pochopit proč musely opustit svůj domov. V krajanské komunitě v Austrálii měla kniha okamžitě úspěch. Mnozí čeští exulanti z konce čtyřicátých a počátku padesátých let prožívali podobné útrapy útěku jako Božena Šamánková, její manžel a tři malé děti, když šli v zimě, v noci, pěšky přes zasněžené hory.
Po této knize následoval další autobiografický román „Andělské schody“. Tato kniha je pečlivým a velmi zajímavým popisem života na jihočeské vesnici, se všemi zvyky a tradicemi, tak jak jej viděla a prožívala malá Boženka, až přes její pozdější odchod do služby v Jindřichově Hradci a nakonec až do Prahy.
Následovala kniha s titulem „Perpetuum mobile“, která je vlastně závěrečnou částí trilogie, jež začíná „Andělskými schody“. Líčí obtížné začátky po příjezdu lodí z Evropy do Austrálie, rozvíjející se osud rodiny a zabývá se i osudy jiných českých exulantů té první vlny po komunistickém puči. Jedna věta z této knihy vypovídá vše „ nechtěla jsem nic, než pracovat a zajistit dětem klidný domov, než se postaví na své vlastní nohy.“
Poslední pak je knížka povídek „Opál na dlani“. Velmi neobvyklé zážitky z autorčina života, které ji provázely již od dětství, jsou jistě pro čtenáře značně nevšední, ale rozhodně víc než zajímavé. Povídky v druhé části knihy vyprávějí o životě ve známém opálovém nalezišti, městečku Lighting Ridge, kde manželé Šamánkovi prožili několik let až do smrti pana Šamánka. Božena Šamánková se potom vrátila do Sydney.
„Z Lighting Ridge jsem se odstěhovala, když Toník po krátké nemoci zemřel.
A najednou to všechno byl jen neskutečný sen. Třináct roků poznávání úplně jiného života. Ještě teď po dalších šestnácti letech se mi zdává, že kopu pod zemí, barva opálů se mění jako obloha ze zelené do pomerančové a potom do zlaté. Držím je v sevřené dlani, abych je neztratila a když se probudím jsem zklamaná, že moje dlaň je prázdná.“
Z dětí Boženy Šamánkové žije v Sydney její nejmladší syn Jaroslav. Dcera zemřela v roce 2009 v Americe a nejstarší syn Gustav zemřel bohužel ještě za matčina života, v roce 1999.