Drby a střípky ze Žižkovské republiky (5)
Jak žižkovský konstábl zatýkal Pažouta
V čem spočívá magická atmosféra Žižkova?
To kdybych věděl... (odmlčel se) Najdete tam třeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještě pořád rázovití starousedlíci. Je to prostě nejlepší místo k životu. I když se hodně mění.
Jan Saudek, fotograf
* * *
Antonín Pažout patřil v ulici, i když byl náplavkou z Vinohrad, k váženým osobám a všichni obyvatelé ho znali jako mladého a slušného člověka s diplomatickým vystupováním a vzorným chováním, ale jak už to v životě bývá, každé zdání klame. Za hranicemi Žižkova by ho nikdo nepoznal, zvláště když se sešel se svým přítelem Lubošem Votýpkou, který rovněž nezkazil žádnou srandu. Společně vymýšleli různé skopičiny, což mnohdy šlo až za přípustnou hranu politické únosnosti a bylo zralé pro komunistický kriminál.
Jednou uviděli, jak před jedním řeznictvím v Dejvicích na Dejvické ulici stojí mnoho lidí. Všichni jak zhypnotizovaní čuměli do výlohy. Nedalo jim to a šli se taky podívat, co tam mají tak dobrého. Bylo to těsně před volbami a ve výkladní skříni v pozadí za prasečí hlavou posazenou uprostřed výlohy a bohatě obloženou různými uzenkami a jitrnicemi bylo obrovské plato s fotografiemi kandidátů do městských národních výborů. Ukáznění občané bohužel nekoukali na kandidáty ale na buřty a párky v pravém střívku. Takové párečky byly k dostání jen v době významných událostí a hlavně celostátní spartakiády na Strahově. Sliny se všem zbíhaly, až z toho pomalu slintali – masna ale byla ještě zavřená. Antonín si hlasitě odkašlal, aby na sebe upoutal co největší pozornost lidí, zamrkal významně na Luboše, znova ještě hlasitěji zakašlal a pak, aby ho všichni slyšeli, hlasitě spustil: „Tak se, ty vole, podívej, už to dělají jako na Západě! Ti co kradou, dají jejich fotky do výlohy lidem na výstrahu, aby nekradli! A hele, koukej, mají párky ve střívku a ne v kondomech. Možná budou mít i játra!“ V tom momentě, jako když do vrabců střelí, všichni, co stáli před výlohou, rychle někam zmizeli. Považovali oba pány za provokatéry. V tom je ještě utvrdilo to, že oba šprýmaři měli na klopách svých kabátů rudé odznaky Maocetunga, což byla v té době velká odvaha. K těm odznakům se dostali díky svojí troufalosti vetřít se na čínské velvyslanectví, jindy zase na albánské, pokaždé s nabídkou nezměrného množství rudých gladiol od firmy Sempra z Holešovic, pro kterou kytky prodávali. Bylo to vždy k nějakému rudému výročí. U Albánců byli ještě vždy pohoštěni tajemníkem velvyslanectví a vypili s ním nejednu láhev výborného albánského koňaku, labužnicky k němu zakusujíce pražené slané mandle. Po pár skleničkách pak společně nadávali na Rusáky a řešili na vysoké úrovni mezinárodní problémy jako přepadení Československa okupačními vojsky varšavského paktu. Podobná posezení se jim oběma tak zalíbila, že když dostali chuť vypít něco tvrdého, tak už bez ohlášení i bez rudých gladiol přišli za tajemníkem albánského velvyslanectví na přátelskou besedu. Po vypití jedné flašky si ve všem v mezinárodních otázkách náramně dobře rozuměli, a když škytajíce odcházeli v mírně podroušeném stavu, dostal každý jednu flašku koňaku domů.
Časy se ale rychle měnily a nastávala doba tvrdé konsolidace.
Nebylo divu, že Pažout pro svou protirežimní činnost mimo Žižkovskou republiku měl velkou kostku másla na hlavě, a tak se jednou stalo, že u Pažoutů zazvonil někdo u dveří. Antonín nebyl ještě doma, otevřít šla nic netušící Eliška. Z úleku v ní hrklo jak ve starých kukačkách – před dveřmi stál příslušník veřejné bezpečnosti v hodnosti rotného. Mírně se zakymácel, vzorně zasalutoval a zeptal se, jestli je soudruh Antonín Pažout doma. Eliška, celá vyjukaná, mu oznámila, že ještě není, ale zcela určitě do půlnoci dorazí. Konstábl zase zasalutoval, poděkoval a cvaknul podpatky, otočil se a bez udání důvodu odešel.
Asi za hodinu opět někdo zazvonil. Za dveřmi tentokrát stálo bdělé očko domu – domovní důvěrnice soudružka Božena Vaňousová. Přišla své sousedce oznámit, že dole u dveří hlídkuje příslušník Veřejné bezpečnosti s pistolí a ptá se všech mužských, co vejdou do domu, jestli nejsou Antonín Pažout. V jednom případě se spletl a oslovil i ženu, která v příšeří chodby vypadala jako chlap - měla na krátko střižené vlasy. Moc nechybělo a málem od ní za tak pitomou otázku dostal facku.
Eliška rychle seběhla dolů, nabídla svědomitému ochránci zákona, jestli nechce na jejího muže raději počkat u ní doma a nedělat mu v baráku ostudu. Ten nabídku radostně přijal, už ho taky od toho stání rozbolely nohy. V bytě se cítil za chvilku jako u sebe doma. Sundal si opasek s pistolí a hodil ho přes opěradlo na židli vedle sebe, jen služební čepici si nechal na hlavě – asi chtěl udělat na Elišku dojem šerifa. Rozepnul si sako a ležérně přehodil nohu přes nohu. Nabídnuté kafíčko neodmítnul a s neskrývanou radostí přijal od Elišky i štamprli Wódki Wyborowej. Když jeho hostitelka chtěla láhev vrátit do baru, tak jí zadržel rukou, ať ji klidně nechá stát na stole, že určitě si rád ještě jedno štamprle vypije. K dalšímu pití nepotřeboval vůbec pobízet a pil jednoho frťana za druhým – sám si naléval a padalo to do něj jak do bezedné studny. Vždyť to měl úplně zadarmo. Čerstvé natankované tekutiny bylo třeba vyprázdnit, a tak se ani neptal, vstal a odešel do oné místnosti, kam chodí bez ochranky i prezident. Za nějakou delší dobu se vrátil a se smutkem ve tváři oznámil, že mu spadla jeho služební baterka do záchodu a nemůže ji za žádnou cenu vydolovat. Eliška, dobrá duše, mu pomohla jeho svítilnu vytáhnout. Vždyť by s ní zacpal záchod a pak chudák musel by ji zaplatit ze svého, byla přeci erární.
Čím více konstábl vypil, tím se stával sdílnější a svěřoval své hostitelce, jakou to má těžkou službu a k tomu ještě lehkou ženu, ta nevděčnice jedna mu lítá za chlapama a k tomu ještě chlastá a on kvůli tomu začal chlastat taky. Ještě později nabízel Elišce tykání a moc už nescházelo, aby se rozbrečel, když v zámku dveří konečně zarachotil klíč a v nich se právě včas objevil sám hospodář domu Antonín. Ten znejistěl, co se to vlastně v jeho bytě děje a začal si rychle zpytovat svědomí, jestli někde něco v posledním čase nevyvedl, anebo protistátního neřekl. Karlík, tak se svědomitý příslušník VB jmenoval, najednou jakoby naráz vystřízlivěl, vstal, spěšně si oblékal sako a opasek s pistolí, který mu dvakrát vypadl na zem, než si ho připevnil na své hubené břicho. Pak hledal svou brigadýrku a tu našel po chvilce hledání na hlavě, kde ji zapomněl. Postavil se do pozoru a Antonínu vzorově oznámil, že ho ve jménu zákona zatýká, a aby se s ním odebral na stanici Veřejné bezpečnosti v Lupáčové ulici. Aby ještě dodal důležitosti výkonu své funkce, dodal, že cokoliv od teďka řekne, může být a bude před soudem použito proti němu. Rotný Karlík asi musel být milovníkem kriminálních filmů a moc se mu tohle líbilo. Na dotaz co je příčinou „zatčení“, odpověděl, že je to služební tajemství a nakonec sám neví, tak by ani neměl co vyzradit a jen Toníkovi doporučil, aby se ještě pořádně najedl, poněvadž neví, kdy se vrátí domů. Pak se znovu posadil ke stolu a už skoro vypité láhvi Wódky Wyborowej.
Jakmile tohle Eliška uslyšela, dala se do srdceryvného pláče a vrhla se svému muži kolem krku.
„Bože můj, cos mi to, miláčku můj drahý, udělal? Že ty si zase někde nedržel pusu a řekl si, co si neměl? A teď tě zavřou! Já jsem tak nešťastná, já to snad nepřežiju! Já tady teď zůstanu s našim Tomáškem sama...“
Toník svou ženu začal uklidňovat, ujišťoval ji, že určitě jde o omyl a že se domů vrátí coby dup. Byla to dojemná scéna jak z nějakého milostného filmu, při níž citově změknul i ten tvrdej esenbák Karel a přidal se taky k utěšování - hladil ji po vlasech, aby už konečně přestala plakat.
Toník byl dál hodně nervózní, vždyť nevěděl, co je příčinou jeho „zatčení“, přešla ho chuť k jídlu, a tak bez večeře odpochodoval se strážcem veřejného pořádku do temných a tajuplných ulic Žižkova. Když oba došli k vinárně Pod Viechou, dal už hodně vrávorající konstábl Karel vojenský povel „Pozor! Zastavit, stát!“ zhluboka se nadechnul a pokračoval: „Soudruhu, ty tady zůstaneš a nikam se nehneš. Slyšíš? Víš přece, že za tebe ručím naší straně a vládě, a tak budeš tady na mě čekat až do doby, kdy se vrátím. Já ti věřím, jen tady musím bezpodmínečně a služebně ještě něco moc důležitého prověřit. POHOV!“ Alkohol v krvi mu na čerstvém vzduchu začal ještě více působit na mozek. Dal svému zatčenému pusu na čelo a po dalším povelu „Pochodem vchod!“-zmizel, vrávoraje, ve vinárně.
Když nervózní Antonín už čekal přes dobrých patnáct minut a nemohl se dočkat, nevydržel a vešel do vinárny, kde našel sedět za barem už rozjařeného Karlíka s brigadýrkou na hlavě s kšiltem otočeným na záda. Ten vedl vážnou politickou debatu o důležitosti Svazu československo sovětského přátelství pro malý český národ. Z vizáží štamgastů bylo vidět, že je všem pro smích, ten bylo slyšet až na ulici, jak si všichni z něho jen utahovali. Ve vinárně bylo víc než veselo.
Trvalo to ještě nějakou chvíli, než se Toníkovi podařilo experta pro mezinárodní politiku přesvědčit k odchodu, už totálně opilého odervat od baru a vydat se s ním směrem na oddělení Veřejné bezpečnosti v Lupáčově ulici.
Ve vrátnici byli konající službou nezvaní hosté chladně přijati. Bodejť by ne, bylo po půl noci a všichni už zařezávali hlubokým spánkem na kavalcích. Rotný Karlík byl urychleně pro jeho už silně podroušený stav někam bezpečně uklizen a „kriminální živel“ Pažout bez udání důvodu uvězněn do malé místnosti pětkrát větší než záchod a sloužící jako cela předběžného zadržení. Na dotaz, proč byl předveden, se odpovědi nedočkal. Nikdo nevěděl, proč ho vlastně ctižádostivý příslušník VB Karlík předvedl.
Po čtyřech hodinách už nad ránem, když svítalo, zarachotil klíč v zámku a bez jakékoliv omluvy byl Antonín Pažout propuštěn. Pochopitelně doma bylo neobyčejně radostné shledání – uplakaná Eliška mu podruhé skočila kolem krku, tentokráte z radosti tiskla ho k sobě, vždyť nemohla z rozjitřených nervů usnout a celou noc nespala. Oba si připili na šťastný konec sklenkou Wódky Wyborowej, co ještě zbyla v nedopité láhvi po rotném Karlíkovi, a ponořili se v úzkém objetí do peří jejich hnízdečka lásky. Jejich synek Tomášek, jako by věděl, že všechno dobře dopadlo, ze svého hlubokého spánku spokojeně odfukoval.
Jaká byla příčina „zatčení“ Antonína Paužouta? To se Antonín dověděl až o pár dnů později. Konstábl Karlík dostal příkaz, pro krádež auta v Karlíně, předvést Cikána Antonína Pažitku, který bydlel v ulici o tři domy níže. Samozřejmě přes Karlíkovo nezdařilé „zatčení“ se podařilo delikventu Pažitkovi včas na nějakou dobu uniknout.
Související články:
Nepřátel se nelekejte... - 1
Eva v Adamově rouše - 2
Vykouříme je jak čmeláky - 3
Proč Žižkovandy milovaly Toníka Pažouta - 4
Václav Židek
* * *