MADONA Z PÍSKU
Cestou na vystoupení ve Volyni jsme se zastavili s Jarmilou v Písku. Je to hezké město také proto, že jsem tam byl několikrát s divadlem Semafor. Hrdě jsem ukazoval na budovu divadla.
„Jarmilo“, říkal jsem své ženě, „tady jsme hráli. Několikrát! Se Slávkem Šimkem, s Jirkou Krampolem, s Petrem Spáleným a s dalšími kamarády!“
Pomalu jsme kráčeli po nejstarším kamenném mostě v Čechách. Vydržel nápor velké povodně v roce 2002 a sochy svatých stály na svých místech.
“Svět se vrací do normálu“, pronesl jsem duchaplnou větu.
„Máš hodně velkou fantazii“, zaslechl jsem odpověď mé ženy. Fotografoval jsem zlatonosnou řeku Otavu. Nechtěně jsem vrazil do dědy, který mne míjel s malým klučíkem.
„To nic!“ usmál se mojí omluvě. „Nejsem z cukru!“
„Láska s něhou musí zvítězit nad lží a nenávistí“, zašeptal jsem okouzleně Jarmile. Proti nám šla pomalu, elegantně jako něžná labuť dívka. Celá v černém, u krku ji objímal bílý krajkový límeček. Černé vlasy měla sčesány dozadu a na očích jí seděly milé kulaté brýličky. V levé ruce svírala starodávný futrál s housličkami. Mohlo jí být patnáct let. V její tváři se snoubila pokora a něha.
„Jarmilo“, šeptal jsem ženě, „vidíš ji? Ta dívka mi dává naději, že jsou na světě ještě víly. Něžná, cudná, jako madona!“
„Né abys jí něco říkal“, varovala mne Jarmila.
„Neboj se“, urazil jsem se, „přece nejsem ukecanej dědek!“
Ale když nás něžná dívka míjela, neodolal jsem:
„Že uhádnu, na co hrajete?“ oslovil jsem madonu. Mlčela. Jen na mne mimochodem pohlédla.
„Na housle“, ukázal jsem žertovně na futrál.
„Hovno! Ty jsou bráchy!“ řekla bez zájmu.
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE