Deník legionáře Rudolfa Čmejly – 2 Doslovný přepis z roku 1916 – 1920 (slova nedopsaná jsou v původním textu špatně čitelná, přepis je doslovný i s chybami, pro zachování atmosféry)
4. července byl jsem zajat u Rožice; v 11 hodin dopoledne příchod do lesa, zastávka do večera, při čemž se s námi ruské vojsko spřátelilo a uhosťovalo s machorkou a vínem a chlebem odtud však nastalo několik dní trapných, první dvě noci a den úplně nejhorší až do Rovna cesta nevýslovná tam alespoň bylo možná buchtu á 1 k koupit. Já jsem byl velice bohat, že jsem za poslední 2 koupil a rozdělil se bratrsky V.Gabrielem z Dobříně u Roudnice n/L. Tak pomalu den ode dne od stanice ke stanici až do Kieva pěšky. Stanice to jest taková vojenská jídelna kde jsme dostali obyčejně 1 kg chleba na den 1.kostku cukru a ždibec čaje such.
18. 7. stanuli u Kieva. Tam jsme si několik dní odpočinuli až přiš. jed. dobrovolník a vyvolával kdo chce na polní robotu. Já jsem byl mezi těmi kteří se hlásili neb strava zde byla tak špatná až se vyskytovalo mnoho nemocí tak odtud raděj dále byla každého jedna řeč. Tuto noc přespali ve vagonech, teď byla podívana neb zde jsem viděl poprve ruskou dráhu vagony široké a dosti pohodlné.
Ráno v 7 hodin vyjeli z Kieva po krátké jízdě přijeli do Elizabethradu tam 5 dní ček. až přijel jakýsi pán tak zv. náčalník který si vybral 500 mužů transport i já mezi nimi přišel na stanici nám dal najíst bílý chléb i sádlo poté odjeli, po třídenní jízdě vlakem stanuli na N. st. Odtud 15 verst přiš do Újezdního městečka Ananivy kde nás zavedli do cihelny tam 2 dni čekali až přijedou páni chozejny a nás si koupí, i na 3 den přišla na mě řada jakási sologotka Sofia Dminitrijeva která si mě koupila za 5 rub. Právě tento den jsem se rozloučil s Aloisem Friesem z Roudnice n/L.
Tak 4. 8. jsem nastoupil do první roboty v Rusku. Tam jsem pracoval 3 1/2 měs z nádherného živobití a pořádku nezvyklého který jsem déle nemohl snést utekl jsem na malou etonom k jakémusi Vasilu Tarby tam 10 dní pracoval a vydělal 1 rubl. Jelikož jsem si šel pro můj zanechaný majetek k Sofii, která mě zase umluvila zůstal jsem pracovat dále až do 22/10 kdy přišel příkaz aby byli všichni zajatci na Úpravu zpět.
Jak jsem se zaradoval, že se sprostím pout ačkoliv jsem nevěděl co na mě dále čeká neb mě Sofia strašila že je to na okopy. Tak mě odvezla na tu Ananivu přímo bosý a holý a celých 50 kopejek mě dala na cestu za které jsem si koupil machorku (tabák) a chleba. První dva dni v arestním domě. Pak nás poslali sami hledat byty. Tak toulali jsme se po městě asi 7 dní to bylo pro nás hurá neb každý si může představit když pustí psa ze řetízku ale při tom nás každý den počítali ba i jednou až na st. jsme byli a znovu a zpět až konečně 29ho přišel telegram že pojedem a skutečně přišli na nádraží kde byl pro nás již připraven zvláštní vlak dle starého zvyku přihotovený, tam jsme noc přespali ve vag. a časně ráno vyjeli a nevědouce kam, někteří hádali ba i uhádli.
3/11 stanuli na stanici Marievka a ještě tuto noc v dešti a po pás v blátě šli pěšky na rudník holubovský. Tam po tak hrozné a neuvěřitelné cestě 3 dni odpočinuli a 4 den nás třídily podle zaměstnání. Já to se ví jako pekař ačkoliv již nás bylo 5 poslali nás do pekárny od té společnosti ........ kdož ostali jedině 2 kamarádi Karel Puš a Jos Mráček od Ml. Boleslavi a mě poslali do Magazinu od té samé společnosti. Tak jsem nastoupil 6/11 do té potrebitelky topit kamna až do 31/12 jako na nový rok 1917 měl jsem jít do šachty ačkoliv štěstí tomu nedopustilo neměli lampu ani kopáč tak jsem si jenom 3 dni odpočal a opět do magazinu ale né již v kamnech topit nýbrž za překazčika (obchodní příručí) až pojednou vodovod zabolel tak i vodu vozil 2 dni znovu v magazině 27 a 28 za pultem cukr prodával. 29 znovu rob. obyčejná.
1/4 Velikonoční svátky jsem prožil ve vzpomínkách na domov. 17/4 jako na můj svátek jsem odpočíval a dosti vesel byl.
29/4 Neděle jsem brambory sázel. 7/5 zaňatí jednotvárné až do 31/6 po té onemocněl vodovod a jak to bylio v rusku zvykem ať ten či ten je-li jedenkráte zajatcem musí pracovati co se mu poručí. Takže jsem také vodu vozil no ale nelitoval jsem snad že jsem jako kočí neboť se říká práce šlechtí člověka co se v mládí naučí ve stáří jako by našel. Práce to není také špatná neb takový malý (bočánok) soudek a jednoho koně a v létě k tomu není zlé. Nato však jsem trochu onemocněl při čemž jsem si 3 dni odpočinul a přestěhoval na civilní byt do dvora tohoto občestva s jakýmsi mladíkem příručím Hrehoriem Železným.
20/7 znovu vodovod až do 15/10. Jelikož nastává zima velké deště tak já jako vždycky jsem hleděl se schovati do tepla, a mě mohu říci dosud štěstí přálo že mi moji prosbě bylo vždy vyhověno, tak nyní zase mě dali do chlébné lávky (krámu) zase jako příručí. 1/11 Vypsal jsem se na svoji stravu. 2/11 přestěhoval se na nový byt s Kasírem Alexandrem Ivanovičem Smirnovem při čemž také jako kuchařka.
16/11 Neštěstí mě postihlo že jsem se dostal dostal také do té nešťastrné šachty kdež jsem vydělal dosti peněz tak jako každý ruský člověk ale jelikož je to tu zdraví nebezpečné skrátka milejší zdraví a život jako všechny peníze. 18/11 přišel komisar z Československých legií, který zapisoval a vyzýval, každého dobrého Čecha je to také povinnost, tak jsem také rozhodl mám zemříti na poli slávy bude lépe jak zahynouti v otroctví zde na tom Rudníku.
18/11 jsme vyjeli se svým dobrým přítelem Josefem Mráčkem rodem od Ml. Boleslavi z Rudnika linějkou do Alčevska nádherná pro nás cesta neboť jsme si
nepředstavovali tak jak ve skutečnosti to bylo. Z Alčevska vyjeli v 5 hod več. ještě tohoto dne 29/11 příjezd do Borispolu tam 2 dni čekali na celý transport odtud do Prijatina kde prožil 3 měs.cvičení ruské i české, zábav i různých vycházek jsme také prožili. Ba i známost jsem zavedl s jevreječkou Mas... Kaza...
Jak známo každému asi že jsme měli projektovanou cestu do Francie kdežto nás postihlo neštěstí všichni zastavilo ostati zde v rusku.
16-17/3 1918 v prvních bojích ve kterých jsem účinkoval hrdě neboť to byli čistě německo-maďarský dobrovolci. Z těchto bojů jsem si přinesl hodinky velice zajímavé německé. Odtud cesta na bělgorod.
27/3 V Bělašavě jsme dopol. byli zaňatí učili se vrhání bomb a ručních granátů, při zpáteční cestě neštěstí, neboť jsme měli jednu nám nikomu neznámou bombu rumunskou s kterou neuměl nikdo zacházeti nesl ji jeden bratr pod paží, která v jedné z Balašovských ulic praskla a ranila 12 našich bratrů a asi 2 po ulici jdoucí ženy.
Večer jsem byl v Národním domě v divadle kde jsem zprvu tak památné hodinky prodal za 20 rub. Dále cesta na východ. Arkadak dosti pěkné město.
16/4 Rtiševo tam se odbývala velká paráda předávání našeho pluku. Plukovník Červinka – Štabskapitan Hanuš na to večer v národním domě velký koncert.
18/4 Před Penzou na malé staničce seznámil jsem se se spanilou dívkou kterou jsem z útrpnosti vůči její nemocné matky doprovodil až do Penzy k lékaři; zpáteční cestu jsem musel jíti pěšky 19 verst co však z dobročinnosti udělám, nikdy nelituji.
Na druhý den jsme přijeli do Penzy všichni, jest to pěkné město krásné sady s promenádou več. jsem byl také v Biografu žije zde také mnoho Čechů davno již usedlých.
20/4 příjezd do Čeljabinska městečko dosti ušlechtilé zde jsme stáli celý měsíc tak že jsme měli příležitost si toto město důkladněji prohlédnouti jak na div. v Národním domě tak i do cirkusu kde byli zapasníci všech zemí i od našeho pluku jeden naš bratr učinkoval a vyhrál cenu 25 rublů. Tak i do druhých různých zábav jsme chodili neb co má z dlouhé chvíle voják dělati.
Tak jsme prodleli asi měsíc zde dosti dobře až s tudy jeli německé a hlavně maďarské zajatci a jeden ze zlosti vůči nám hodil po našem bratru kusem železem a ranil jej do hlavy z toho povstalo ihned mezi námi ruch a jelikož to bylo příčinou nám známé německé politiky byly Bolševici při těchto zajatcích zastávali se ho nám však to nemohl došlo k vystoupení v Čeljabinsku. Načež jsme brzy byly s nimi u konce a jeli svojí cestou dále však mezi námi už to vřelo a politicky se pracovalo po té jízda dále na východ
až 24/5 jsme přijeli na Marjánovku kde jsme byli přepadeni od Bolševiku chtěli nás úplně odzbrojit třeba že jsme jim jistou část zbraní odevzdali tyto jsme nedali a naopak přímo s holýma rukama jsme se bránili a všechno pro nás dobře dopadlo v půl hodině zmocnili jsme se protivnikova celého vlaku 250ti zajatců a mnoho jiné kořisti. Stráta ovšem byla také pro nás bolestna neb zde padlo 19 našich bratrů avšak oproti protivníkově straně to nic neznamenalo, těch bylo na 150 těl po těchto bojích jsme 10 dní odpoč. zbudovali pancéřový vlak jehož nám tak ..........
a pomstou v mysli urputně postupovali dále, po 3denních krutých bojích zabrán námi město Omsk a odtud polovina naše pluku obsadila město a potom dále na vých. A naše polovina po druhé dráze zpět na Išám, Tjůmeň, Jekatěrinburg. Takto pomalu jsme šli stále kupředu až dne 10/10 přišli jsme z bojů a já jsem byl nešťastnou náhodou raněn jenom lehko, takže 28/10 jsem mohl zase chodit. Na to jsme 4/11 přijeli do Jekatěrinburgu na odych. Ja byl již zase zdráv takže jsem mohl také něco užíti z toho odpočinku, na vycházky s děvčaty, různých zábav a j.
28/12 – 13/1 1919 jsem byl trochu nemocen tak že jsem měl zničeny celé vánoční svátky však na to brzy po vyzdravení přijeli jsme do Tjumeni kde jsem pěstoval malý obchod abych si přivydělal a mohl zase něco užít. Však netrvalo to dlouho neustálou změnou počasí onemocněl jsem zase. Tak jsem opustil zase svoje bratry neb mně dali do špitálu v Krásnojarsku kde pobyl až od 12/5 do 4/6 a odtud do Vladivostoku kde jsem byl určen do pekárny ale že jsem nebyl ještě úplně zdráv byl jsem zase poslán do nemocnice na I.Rječke. Zde jsme měli nemocní také zábavy k obveselení kuželky, Biograf, vše zdarma neb to pořádal Americký Čech kterého jsme jinak nenazvali jak "strýček z Ameriky". Jelikož byla má nemoc stále se mnou jak se říká na vážkách přeci jsem si dovolil jíti také do Onoho biografu kde mě zachvátila silná horečka, která mě držela 10 dní pevně na lůžku 4 dni úpl. bez sebe tak že o mně již všichni lékaři pochybovali neboť tyfus tak se nazývala má nemoc není žádná hra.
Od vypravování druhých bratrů měl prý jsem do konce již rakev hotovou čemu nechci ani věřiti ale i Br. lékař mě to později řekl ba i za choromyslného mě sčítali tak mě nastala zase trapná chvíle neboť po krátkém čase jsem byl zase zdráv, rád bych se byl dostal z nemocnice ven a nemohl. Až konečně po 3tí prosbě lékaře mně propustil do Vladivostoku Ke strážní rotě, tam jsem si 4 dni odpočinul a byl přidělen do kuchyně za pekaře kdež jsem pracoval až do 20/10 kdy jsem se pohádal ze soukromých věcí s hlavním kuchařem a jelikož nemohu snésti později takového člověka který mě ublíží, tak na vlastní žádost jsem vystoupil.
21/10 byl jsem na evakuačním úřadě kde jsem se přesvědčil že jsem evakuován a pojedu brzy do vlasti. 23/10 dostal jsem zase pušku a začal choditi na služby. 24/10 byl poprve ve službě v hosrdárstvené bance kde byla služba dosti ucházející na přilepšenou dali kávu cukr a bílý chléb a hlavně pohodlí, tak jsem chodil na tyto služby až do 18/11.
19/11 dali mě vědět že se máme stěhovat na podnoží tam jsme dva dni čekali na loď
21/11 jsme šli na loď při čemž jsem se rozloučil s poslední přítelkyní v Rusku.
22/11 ráno v 8 hod po zahrání nám naposledy naši hymny a loučení s ruskými lidmi i půdou odpluly od břehu Vladivostockého přístavu.
23/11 první den na moři byl pro nás velice zajímavý neboť z nás málokdo moře viděl. Však druhý den nebyl takový neb začalo kolébání, které na každého člověka stejně neučinkuje ale větší část lidí dostane tu mořskou nemoc při které stále vrhne nic nechutná k jídlu a chodí jak zmámen avšak jak pravím ne každý ku př. já jsem ........ ani dost málo jenom bolení hlavy jsem pociťoval.
Po třídenní jízdě stanuli v japonském přístavu zv. Karaču kde nás však do města nepustili nabrali pouze do lodi uhlí a vody a 26/11 vyjeli na další cestu k domovu.
Vyděli jsme zde to krásné Japonsko to pro cestovatele jest skutečně pěkná podívaná, neb Japonsko celé jest samé hornaté ostrovy hodně zalidněné tak je všecko obdělané každý vršek teple podnebí vše se zelená národ malý černovlasý a vzláště ženy hojně pracovité.
Dále přes žluté východočínské, okolo ostrova Formosa a jihočínské moře stanuli v přístavu na anglickém který se nachází na poloostrově ........ proti ostrovu Borneo.
5/12-6/12 nás pustili do města. Město jest pěkné výstavnosti ulice asfaltové čisté až na velké vedro. Zde jsme si nakoupily různé potřeby nabraly vody a odpluly dále. Opouštění tohoto přístavu bylo pro nás smutné neb jsme tam zanechali jednoho bratra kterému osud nedopřal poslední tuto cestu k domovu přežiti při koupání se v moři jakýsi žralok ukousl mu nohu při čemž ihned následkem vykrvácení utonul. Tak jsme měli zase školu neboť za každou lodí mnoho takových dravých ryb a mořských živočichů pluje.
7/12 vyjeli dále. 11/12 opět neštěstí při opravě schůdků spadl jeden z našich dobrých ošetřovatelů lodi Japonec který buďto utonul aneb jakýsi žralok polapil neb se loď zastavila a po 2 hodiny pátraly ale marně námořníka nenašli tak jsme opouštěli toto místo smutně dále. Dále přes bengalský záliv okolo ostrova Cejlon hlavní kávový ostrov.
16/12 – 17/12 bouře na moři, kterou jsme šťastně přežili a 22/12 Stanuli v přístavu
Žibutti. Ten se nachází v Adenském zálivu v (jižní) Africe v městě jsem nebyl neb nás tam nepustili jen někteří naši důstojníci kteří nakoupili nějaké ........ malou zásobu na cestu drahota a špatné zjevy z vypravování našich důstojníků. Dále nabraly vody a jeli. 23/12 přes rudé moře kde jsme se za trochu pohoupali před Suezem jsme také viděli horu Sinaj.
28/12 večer v Suezu kde jsme do rána čekali a ráno přes kanál jeli dále. 29/12 odpol strhla se povětrná bouře která nám zasypala kanál tak že jsme museli 6 plných hodin čekati až nám zase vyberou cestu dále.
30/12 v Port Saidu město pěkné ale draho jako všady jinde.
31/12 Jako na sylvestra vyjeli z Port Saidu tedy svátky vánoční jsme prožily pouze vzpomínkách na prošlé a stále silnější touhou po domově třeba že jsme se k němu blížili denně přece byla ta touha stále větší a větší.
2/1 a 3/1 největší bouře za celé cestý i tuto však šťastně přežily. Tak jsme přejeli poslední moře středozemní a 6/1 stanuli v Terstu, kdež jsme ihned se rozešli po městě prohlédnout a zkusit dalmatské víno, druhý den tady.
7/1 Vyjeli z Terstu však né již po moři nýbrž na koleji v nádherných hytlákách které byly pro nás připraveny v každém tom vagoně 3 otýpky slámy takže ráno člověk vstává s uší a nosu kouká sláma jako čuník k snídani kousek suchého chleba tak asi nás vezli jako osvoboditele českého národa vezli až do Lublaně jelikož by jsme zmrzli a nechtěli jsme v takových vozech dále jeti tak nám dali nemocniční vozy kde alespoň teplo bylo třeba že jsme byli namačkáni jako slanečky tak jeli zase dále přes hladové rakousko kde bylo viděti smutné zjevy hladových dětí.
11/1 1920 Přijeli do Čes.Budějovic tam přivítáni našimi českými lidmi s hudbou jaké to nadšení že zase po 4 letech jsme se setkali se svými nám tak milými. Poslední noc ještě prespali ve vagonech a ráno jsme dostávali dovolenky a peníze a oběd. Poté již nikdo se nedal udržeti a rozjížděli se kvapně k tomu tak drahému domovu.
Také já ve 12 hodin poledne sedl na rychlík který mě unášel přes Benešov ku Praze na Vilsonovo Nádraží zde přesedl na masarikovo v 1/2 8 zase rychlíkem do Roudnice N/L.
11 hod večer v Roudnici na Bezděkově u strýce nechal svá zavazadla které mě druhý den přivezl. Ze dne 12/1 na 13/1 ve 2 hodiny v noci přišel do Dobříně ku svým tak drahým rodičům, shledání a překvapení nevýslovné. Tím končím své čtyřleté strasti, radosti a vše co jsem viděl a prožil.
8 005 verst; versta je 1066,781 metrů, říká se i ruská míle
Po svém návratu domů, v roce 1920, zaznamenal si Rudolf pokračování dalšího života.
Doslovný přepis deníku z roku 1920
16/1 Byl jsem v Praze za svými vojenskými záležitostmi při čemž jsem si napsal žádost o st. službu kterou jsem obdržel k finanční stráži. Dne 18/2 jsem dostal výzyv na který jsem se ihned dostavil do Prahy kde jsem byl přijat obdržel oblek a instrukce týkajících se povinností a jel domů si pro věci rozloučil se Rodiči a mařenkou načež 9/2 ráno vyjel z Roudnice. Bylo to právě v pátek tak že se čekává nešťastný den proto není to tak hrozné ale ve skutečnosti mě začíná stíhati dosti brzy.
Tak ku př. hned v Praze můj vlak se opozdil o 15 min tak že musim zde čekat 2 1/2 hod. Dále v Přerově zase do rána čekat takže do Opavy jsem přijel 20/2 ale není nic zkaženého naopak kdybych to byl věděl tak jsem tak nepospíchal neboť zde jsme se sjeli čtyři jeden italský jeden franc. a dva ruští legionáři zde jsme dostali žluté pěkné botky a byly odesláni do Mor.Ostravy ale sem jsme přijeli v sobotu odpoledne takže jsme všechno nemohli vyřídit tak čekáme přes neděli poněvadž se v neděli neúřaduje, pro ukrácení chvíle zašli jsme si do hostince kde jsem si zase po čtyřech letech poprvé zahrál s jedním s kamarádů kulečník po té ještě večer do Biografu však to byl také poslední den co jsem se procházel na posledy v legionářském stejnokroji neboť jsme zde spali v invalidní škole býv.zajat.tábor kde jsou všelijací lidé svlékl jsem se a než jsem došel z kancel. s přikrývkou kdosi mi ukradl ovinovačky tak mám nyní oblek zničen.
Noc jsem zde probděl a ráno jsme šli do kanceláře kde jsme složili přísahu a podrobné informace a odesláni do starých Hamer. Sem jsme přijeli dříve než respicient tak čekáme na něho neb se zde vše teprve zakladá tak nevíme co bude dále.
Krajina je zde pěkná romantická obzvláště v létě sem prý přijíždí mnoho cestovatelů. Vesnice obnáší asi 375 čísel ale náramně roztahané neboť než obejde všechny baráky jak nám vyprávěl obecní sluha to trvá nejméně čtyři dni. Nejhorší je to se stravou nemá nám kdo vařit lidé jsou jak jsme dosud poznali dobří a náramně pobožní neboť staří babičky a malé děti ještě zdraví "pochvalen pan ježíš kristus". Tak co se týče nás myslí si snad že jsme jakýsi velcí páni bojejí se že by pro nás neuměli vařit tak dosud chodíme na obědy ku starostovi kde dostáváme oběd dosti levný 15-20 K pro čtyři tak že přijde 5 K na jednoho, litr vína 15 K. Přijde na to jaký budeme mít ještě plat tak bychom mohli žít královsky. Zima zde je ještě dosti silná sněhu na 2 cm mrazy také dosti kruté ale přes den již je pěkně začíná tání takže za týden neb 14 dní může být že bude také již pěkně.
Hlavní věc to čekání je mrzuté neb až do 1.ho března se asi budem jen tak flákat a to stojí mnoho peněz a u nás jich je pomalu tak je s tím velká obtíž. Co se týče zařízení domácnosti také máme. Neb jsem udělal lavici starý stůl opravil postele také vypůjčily a opravili několik dní však jsme spali pouze na zemi na slámě. Jsme při tom veselí neb byvalý voják neztratí nikdy veseleho ducha třeba by se měl sebehůř.
V neděli dne 29/2 byl jsem pozván na host. u p.Jokla je to sice žid ale dosti hodní lidé. 1/3 popr ve na službě. Nyní již chodím denně v 8 hod do služby jelikož se počasí uplně umírnilo je služba lehká že mohu říci jsem již spokojenější. Neděle a svobodné chvíle si ukracuji rozličně, buďto čtením nějaké zajímavé knihy aneb vycházkou do přírody. Dnes jako na Boží hod velikonoční právě tak po obě procházkou přes Hamry k Bíle a na zpáteční cestě jsem též vůči kolegům zavítal poprvé do hostince na 2 piva. Večer pobavil se s paní domácí a ve vzpomínkách na domov se ubírám k odpočinku. Je to dosti smutné ale dófám že dále bude veseleji.
Pak také v takových horách zastrčené vesničce se člověk nesmí tomu tak divit co by tu mělo být za zábavu. Jinak jsem spokojen byt máme pěkný jíst také dost a na zábavy si počkám. Nyní prozatím vedu život více samotářský