Každý rok si dávám předsevzetí, že budu lépe hospodařit s časem a každý rok zjišťuji, že k velké nelibosti mojí sestry v ordinaci i mojí rodiny a přátel, stále obtížněji hledám skulinku v diáři.
A tak, když jsem si právě nedávno opět chystal s tužkou v ruce nějakou tu skulinku vyrobit, zaujalo mně časové rozložení některých událostí. Den seniorů, Gerontologické dny…, to vše v měsíci, který hraje barvami a často navzdory předpovědím meteorologů překvapí teplem jedinečnou kořeněnou vůní, listí a odcházející síly zrání. Je to náhoda?
Mám rád život, tudíž i každé z ročních období, ale na přelomu léta a podzimu, a zvláště pak v říjnu, kdy můžeme zachytit skutečně poslední paprsek letošního slunce obzvláště lituji každého dne, kdy nemám čas sednout si na zahradu nebo vyrazit ven do lesa. Načerpat energii z ticha, ale třeba i z drobných, náhodných setkání…
Vím, že poslouchat cizí hovory se nemá, ale sami jistě znáte tu situaci, kdy něco vyřčeného jednoduše přeslechnout nelze.
Kochal jsem se pohledem z okna autobusu téměř impresionistickým zbarvením lesa a přemýšlel, proč právě babí se jmenuje tato část léta, když ke mně dolehl zarputilý hlásek dívenky sedící po boku sportovně vyhlížející zralé ženy.
„No to mi neříkej babi, že televize byla jako rádio a jenom černobílá, neměla jsi mobil, dývýdýčko, počítač ani diskmena! Tak co jste teda s kámoškama celé dny dělaly?“
Zcela nespolečensky jsem se otočil a s napětím očekával výsledek milého slovního souboje generací. Odpověď:„Žili jsme, dítě moje...“ mně vrátila zpět k zázraku okolní přírody.
Nic nemůže trefněji vystihnout atmosféru slunečního dne na přelomu léta a podzimu, plného barev a pohody, než právě označení „babí léto“. Je tolik podobné zralé kráse rámované vtipem a nadhledem láskyplných babiček...
Každý rok si dávám předsevzetí, že budu lépe hospodařit s časem a každý rok zjišťuji, že k velké nelibosti mojí sestry v ordinaci i mojí rodiny a přátel, stále obtížněji hledám skulinku v diáři.
