Eva Procházková: Když mají děti svátek…
Pohádkový les? Aby se povedl, je potřeba mít k dispozici krásnou krajinu a partu nadšených lidí, kteří jsou ochotni obětovat svůj volný čas k tomu, aby potěšili pár prťat a připravili pro ně nezapomenutelné odpoledne. A to všechno u nás máme.
Nádherný zámecký park, kterým protéká řeka Doubrava s romantickým splavem i vodopády. A Sokoly – nadšené, připravené ke každé legraci a navíc schopné přitáhnout i své kamarády a známé.
Až do minulého týdne jsem si myslela, že k úspěšnému pohádkovému lesu je nutné i krásné (nebo alespoň přiměřené) počasí. Ale jak jsem zjistila 1. června, podmínkou to není.
Byla sobota, MDD, a nejen u nás doma, ale i v ostatních rodinách „pohádkových bytostí“ se každou chvíli zahlíželo k oknu a řešila se zásadní otázka: Převlékat – nepřevlékat? Bude pršet – nebude? Do poslední chvíle nebylo jisté, jak to dopadne, a teprve když jsme se hodinu před vypuknutím akce sešli a pršelo jen tak „trochu“, rozhodli jsme se – zkusíme to!
Uvidíme, zdali nějaké děti vůbec přijdou. Tyto obavy jsme opravdu mít nemuseli. Před půl druhou už stála před parkem řada nedočkavých dětí a jejich rodičů. Děti v pláštěnkách a holinách, rodiče s deštníky. Obdobné vybavení měly i všechny pohádkové postavy. Bránou v zámeckém parku nakonec prošlo více než 160 dětí, celkem kolem pěti set lidí. Vzhledem k velikosti naší vesničky a vzhledem k počasí – opravdu hrozně moc.
Devátý ročník našeho pohádkového lesa byl propršený, ale úspěšný. „Do pohádky tě pustím, jestli dokážeš odnést vajíčko na lžíci. Dokážeš?“ Většina dětí úkol úspěšně splnila a ti, kterým cestou upadlo? Ocenili jsme snahu, to víte, že šly také… Pak už stačilo jen pořádně uhodit do gongu, to „aby princezny věděly, že už jdeš…“ a šup do pohádky!
Ale nebyly to jen princezny, na užaslé děti čekali kosí bratři, Krakonoš, čerti, Růženka, trpaslíci, vodníci, Rumcajs s Mankou, motýl Emanuel, šmoulové, krteček, bába z perníkové chaloupky a další a další. U každé zastávky plnění úkolů a nezbytné razítko, u čertů ti statečnější mohli ochutnat i na pekelném sporáku čerstvě upečenou topinku… ( letos pro nemoc chyběl Otesánek, ten vloni rozdával koblihy).
Úkoly byly zapeklité – zavázat Cipískovi botu, pomoct Trautenberkovi uklidit seno… U posledního úkolu usměvavé kouzelné babičky s balíčky sladkostí završily úspěch celé akce.
Když se děti s upatlanými pusinkami vracely parkem zpátky, proběhl mezi mnou a jednou rodinkou tento dialog:
Já: Vidím, že už máš čokoládu snědenou, kousek ti zůstal kolem pusy
Dítě: To je od topinky.
Já: To jsi statečný, že ses u čertů nebál, když sis došel pro topinku
Tatínek: To je takovej trouba, s čertama si hrál a z krtečka se strachy málem po… (tatínek to slovo s gustem dokončil, ale já, slušně vychovaná, ho raději jen vytečkuju)
Když měla jedna malá holčička starost, že to nezvládne, uklidňovala jsem ji: „Neboj, babička ti pomůže.“ „Teď jste mě naštvala,“ vzala to paní s humorem, „já jsem totiž maminka.“ Hned jsem to zkoušela zachránit: „Dneska je maminkám od patnácti do čtyřiceti, ono se to těžko rozpozná.“ Paní na mě mrkla a rozesmála se: „ A to kdybyste viděla tatínka – tomu už je přes šedesát…“ Paní byla v pohodě a moc sympatická.
Končili jsme v půl páté, to už byla Růženka promočená na kost, v tom stoletém spánku nad ní nikdo deštník nedržel. Trautenberk měl od deště ze sena mokrou kaši a Šmoulovi tekla po obličeji modrá barvička.
Děti s rodiči odkráčely do tepla svých domovů, my jsme nasadili „vážnou tvář“, přepočítali vstupné dobrovolné a napochodovali do místní hospůdky U Kosů.
Den nám ještě zdaleka nekončil. Naše nejstarší Sokolka – čestná předsedkyně- slavila devadesáté narozeniny. Vtrhli jsme tam, jak jsme zvyklí – jako velká voda a trochu to tam rozproudili. Příbuzní se nestačili divit…
Déšť – nedéšť… vyvedlo se to.
V pondělí 3. června jsme oslavili MDD i ve škole. Samozřejmě se neučilo, měli jsme pohádkové divadlo, nanuky – ale proč to píšu? No, protože se chci pochlubit závěrečnou fotografií. Úkolem dětí bylo přijít v modrém, bílém nebo červeném oblečení. Záměrem bylo vytvořit na školním hřišti naši vlajku.
Počasí nám předurčilo tělocvičnu – myslím, že se to vyvedlo i tam. A tak vám tu poslední fotografii posílám jako náš pozdrav…
***
Foto pro SeniorTip © Eva Procházková
Zobrazit všechny články autorky