Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robin,
zítra Marika.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nevěsta stará stovky let
 
 
 
 
Strašidla si nevybírají stará rozlehlá rodinná sídla šlechty nebo zbohatlíků pro své demonstrace náhodou. Téměř všechny, i ty nejméně uvěřitelné případy souvisejí s událostmi v rodinách, které zámky obývaly. Je však zřejmé, že by hrad či zámek bez Bílé paní nebyl kompletní.
 
 
 
 
Raynham Hall je velké, nádherné, dobře udržované, starobylé sídlo nedaleko Falkenhamu v anglickém hrabství Norfolk. Jako mnoho dalších šlechtických sídel má i tento rozsáhlý palác svou Bílou paní, oblečenou tentokrát v tmavohnědém rouchu. Není to neznámé strašidlo, legenda tvrdí, že je to duch Dorothy Walpoleové, sestry sira Roberta Walpolea, který byl v roce 1721 britským ministerským předsedou. Otec Dorothy a Roberta, rovněž Robert, byl také členem britského parlamentu. Byl to vážený muž, který se stal vychovatelem vikomta Charlese Townshenda. On a Dorothy Walpoleová, dva krásní, vzdělaní a bohatí lidé, patřili mezi horních deset tisíc, setkávali se tedy na slavnostech a večírcích a zamilovali se. Byla to velká láska, poznamenaná od počátku neporozuměním. Otec Dorothy odmítal možnost, že by se jeho dcera mohla provdat za syna vévody Charlese Townshenda, v politických kruzích by takový sňatek mohli nepřátelé vysvětlovat jako zištný tah.
 
 
 
 
 
 
Townshendové byli velice bohatí. Charles pochopil příčiny nesouhlasu, na velkou lásku zapomněl, znovu se zamiloval a oženil se s dcerou jistého barona. Dorothy byla velmi citlivá mladá dáma. Milovala Charlese, nemohla bez něj žít a nedokázala zapomenout, i když se velice snažila. Začala žít rozmařilým životem, přestěhovala se nejdřív do Londýna, později do Paříže, kde se postarala o pořádný skandál. Nastěhovala se s jistým lordem beze sňatku do společné domácnosti. Ve velmi prostorném bytě v malém paláci nedaleko Champs Elysées pak pořádala nákladné a velice rozverné večírky. Najednou však zasáhl do jejího pochybného života osud a nabídl jí šanci. Když Charlesova manželka zemřela, Dorothy Walpoleová sbalila kufry, nechala svého barona v pařížském bytě, vrátila se do Raynhamu a o pár měsíců později se provdala za vdovce. Žili prý šťastně jen tak dlouho, než se Charles dozvěděl o divokém životě své druhé manželky Dory v Paříži. Zpočátku byl bez sebe vzteky, dokázal to však zakrýt. Chtěl se nejdřív přesvědčit, co je na pověstech pravdy. Odjel do Paříže, našel si baronovy přátele a zjistil, že se jeho nynější manželka chovala velmi nevhodně. Už cestou se rozhodl, jak nemravnou ženu potrestá. Zavřel ji do odlehlých místností zadního křídla paláce Raynham a věznil ji tam až do její smrti. Deset let strávila Dorothy v domácím žaláři. V oficiální zprávě o její smrti jsou zapsány jako příčina úmrtí černé neštovice. Zámečtí sluhové však věděli své. Paní Dorothy se prý zabila na dubovém schodišti v zámecké hale. Spadla poté, co jí kdosi neznámý dal nahoře ránu do zad. Ztratila rovnováhu a už nevstala. Krátce poté vykládali sluhové, ale i hosté, že její duch bloudí, většinou o půlnoci, po chodbách i po zámeckých schodech.
 
 
 
V roce 1786 měli na Raynhamu vzácného hosta. Byl jím sám král Jiří III. Ten se jednou v noci probudil, spatřil, jak v nohách jeho postele stojí přízrak oděný do hnědého hávu, začal volat o pomoc, vyběhl jen tak v noční košili, s čepičkou s tehdy povinným třapcem na hlavě na chodbu, vzbudil kdekoho a nařídil, aby sluhové okamžitě sbalili jeho věci a pacholci zapřáhli koně do kočáru, protože on nezůstane ve strašidelném zámku už ani minutu. Rodina Townshendových se ocitla v trapné situaci. Ve vyšší společnosti se nemluvilo o ničem jiném, než jak král v noční košili pobíhá po zámeckých chodbách honěn strašidelným přízrakem nemravné Dorothy. Udělali tedy jediné, co udělat mohli. Postavili do zámeckých chodeb noční stráže. Nebylo to nic platné. Strážní přízrak viděli, volali na ženu v hnědém, ta se však šinula chodbami, procházela zdmi, nevšímala si nikoho a na výzvy, aby se už konečně ztratila, nereagovala.
 
 
 
 
 
Plukovník Loftus byl bratrem někdejší lady Townshendové a v roce 1835 se na vlastní oči přesvědčil, že se přízrak za jistých okolností objevuje v chodbách zámku. Potkal se s ní o vánočních svátcích, snad dokonce přímo o štědrovečerní noci, a později prohlásil: "Je to vysoká, statná žena. Oblek má ze zlatově hnědého těžkého brokátu, hlavu jí zakrývá hustý závoj. Přesto jsem jí však viděl do obličeje. Je to Dorothy, jsem si tím jist. Ještě jedna věc mě na ní upoutala. Nemůžu to tvrdit s naprostou jistotou, ale měl jsem dojem, že nemá oči, že měla místo nich jen tmavé stíny." Kapitán Frederick Marryat byl dobrodruh a spisovatel. "Musím se přiznat, nečekal jsem žádný zázrak. Já totiž nevěřím na duchy a na strašidla," napsal později autor v té době populární knížky The Phantom Ship, vydané v roce 1839, tedy svým způsobem znalec duchů, "ale přesvědčil jsem se, že přízrak skutečně existuje. Mám pro toto tvrzení dokonce dva svědky, kteří také byli při tom. Nejdřív jsme ji viděli, jak se vznáší, snad jen několik palců nad dlážděním chodby. Letěla proti nám. Když se přiblížila, tak jsme otevřeli nejbližší dveře a schovali jsme se před ní v jakési tmavé místnosti. Ona se však zastavila na chodbě u našich otevřených dveří a dívala se na nás. Měl jsem pocit, že se na nás zlověstně nebo jízlivě usmívá. Byl jsem z toho bez sebe, snad jsem ani nevěděl, co dělám, vytáhl jsem pistoli a vystřelil jsem do ní. Kulka zjevením prolétla a zaryla se do protilehlých dveří. Strašidlo pak zmizelo."
 
 
 
 
 
Posmrtná kariéra krásné Dorothy ani teď ještě neskončila. V roce 1936 přijeli na zámek profesionální fotografové, kteří měli za úkol pořídit snímky stavby, interiéru i zahrady a přilehlých pozemků, patřících rodině Townshendů. Když právě v oné, velmi prostorné hale s dubovým schodištěm připravili kameru a osvětlení k snímku, všiml si jeden z nich, že se na schodišti děje cosi neobvyklého. "Nejdřív jsem měl takový divný pocit, ale nevěděl jsem proč," řekl Aaron Schacht novinářům. "Horní část schodiště se zamlžila, jako by někdo odněkud foukal namodralý kouř. A pořád jako by se to vařilo. A nakonec nahoře stála ona. Ona stála pořád na stejném místě, ale ta mlha, jako kdyby někdo šlehl čarovným proutkem, zmizela. Ještě jsem stačil křiknout na kolegu, aby do aparátu založil desku, zvedl jsem misku s magnéziem. Blesklo to, ona se objevila v plné své kráse. Měli jsme ji na desce, ale netušili jsme, že máme tak velké štěstí. Ta postava na schodech se totiž při záblesku magnézia rozplynula. - Když jsme desku vyvolali, zjistili jsme, že je záběr skvělý, Dorothy stála nahoře na schodech ve svých nádherných bílých svatebních šatech a šťastně se usmívala. V náručí měla svatební kytici z červených růží, na krku náhrdelník zářící velkými drahokamy. Nevěsta byla podle sebevědomého výrazu tváře šťastná jako tenkrát před lety. Jenže už tenkrát to nebyla nesmělá, plachá a závratně zamilovaná nevěsta, ale zkušená a životem poučená žena." Její přízrak se pak už na zámku nikdy neobjevil. Snad se konečně dočkala věčného klidu.
 
Úryvek z knihy Herberta Bruce Irwinga Svět divů, tajemství a záhad.
Zdena Lipinová


Komentáře
Poslední komentář: 26.04.2009  06:32
 Datum
Jméno
Téma
 26.04.  06:32 Milan Zacha Kučera Tajemno
 03.05.  11:13 janina
 03.05.  10:15 Karla