Chvála pozitivního myšlení
Když jsem se před 15ti lety nastěhovala na naše malé sídliště, neznala jsem nikoho. Netušila jsem, kdo 
bydlí v mém okolí, domě či na mém poschodí. Začala jsem jezdit ráno do práce vždy stejným autobusem. Časem jsem od vidění znala všechny cestující, dokonce jsme už měli jakýsi zasedací pořádek. Protože jsem po ránu velice nerudný a málomluvný člověk, byla jsem ráda, že na mne nikdo nemluví, nikdo se neptá, jak jsem se vyspala, ani jak se mám.
Měla jsem čas se pomalu probudit, a po čase dokonce pozorovat lidičky kolem mne. Hrála jsem hru – Kdo je kdo. Sama jsem si podle oblečení, výrazu tváře, chování a jiných znaků určovala, kdo je asi čím, co dělá, jakou má rodinu, má-li doma nějaké zvířátko, má-li děti, je-li spokojený se životem, nebo se mu nedaří.
Bylo zajímavé, jak se někteří lidé v průběhu času měnili. Z někdejšího morouse se během pár týdnů stal usměvavý a milý člověk. Kdysi roztomilá starší osůbka začala bez nějaké důvodu nadávat na všechno a všechny kolem sebe, sotva přistoupila mezi nás. Už její výraz nikoho nenechal na pochybách, že přijít jí do rány, byl by to masakr.
Časem jsem se seznamovala s lidmi - v obchodě, ve výtahu, na chodníku, při venčení pejska. Pomalu jsem odhalovala jejich „tajemství bytí“, a srovnávala se svou představou o nich. Najednou jsem zjišťovala, že moje fantazie vůbec nebyla daleko od pravdy. Lidé, kteří na mne působili jako revizoři ve výslužbě, vymahatelé dluhů, bývalí kádrováci či socialističtí esenbáci byli ve skutečnosti lidé nešťastní, s problémem, ať už skutečným, nebo vymyšleným. Naopak lidé usměvaví a milí byli lidé spokojení nejen s životem, ale také sami se sebou, nehledali malicherné chyby na svých bližních, byli tolerantní a empatičtí.
Další objev jsem učinila, když jsem si svou soukromou detektivní práci rozšířila na věk mých spolucestujících. Hádala jsem, komu kolik je asi let.
Ano, cestou do práce jsem dělala práci psychologa amatéra, a posléze srovnávala svá pozorování se skutečností.
Co mohu bezpečně potvrdit po létech „samovýzkumu“?
Lidičkové, kteří bývají dobře naladěni, dívají se na svět z té veselejší stránky, hledají, a téměř vždy najdou na všem i pozitivum vypadají o několik – a někdy o hodně několik! – let mladší! Jejich optimistická tvář nenese známky ztuhlého svalstva, potlačované zlosti, nenávisti, závisti. Oči jim jiskří, vyzařují nepojmenovatelný zdroj dobré nálady. Ráda se s takovými lidmi potkávám, ráda se na ně dívám, a ráda je poznávám.
Naopak – vyhýbám se instinktivně lidem, kteří mají zamračený výraz, koutky úst svěšené dolů, držení těla ztrnulé a křečovité – znamení „naštvanosti“ a nespokojenosti. Jeden aby zapochyboval, zda právě on není příčinou, a nevím jak vy, já takovému člověku jdu radši z cesty. Jejich škarohlídství se podepíše nejdřív na jejich duši, a pak velmi rychle i na tváři. Na celém jeho já!
A víte, co z toho všeho jsem vyvodila? Že mně právě těchto lidí je hodně líto! Neznají prostou radost ze života, neumějí se radovat ze zdánlivých maličkostí, jako je svítící sluníčko, rozkvetlý balkon nebo vůně pečeně z kuchyně.
Snažme se vidět svět z té lepší stránky. Svět a lidé v něm nikdy nebyli, nejsou a nebudou bez chyb a kazů. Vždycky, od samého stvoření světa, bylo a bude kolem nás bezpráví, zlo, bezmocnost a smutek. Problémy máme každý, někdo větší, někdo ještě větší – a v životě se to s námi někdy pěkně houpe. Je ale zbytečné, abychom ke všem nedokonalostem světa přidávali ještě svou troškou do mlýna a dali šanci všemu nedobrému, aby mělo navrch.
I když se už polovina národa usměje při narážce typu „Dobro a láska zvítězí nad zlem a nenávistí“, či „Buďme na sebe hodní“, jsem přesvědčena, že to nejsou prázdná a směšná slova.
Myslíte, že mám pravdu?
Dagmar Jarošová
