Nenapravitelná arogance času
Jen se mrknu do něčeho a…
Ještě chvíli a pak…
Teď nemám čas, ale…
A pak, ale, někdy - plynoucímu času zakroutíme krkem. Prý. Třeba. Snad. On nám jistě.
Kdy začal čas? Pamatujete si to? Nejstarší moje vzpomínka se mi topí! Je totiž o topení a je to vzpomínka přímo fyzická. Znáte to též, asi…
Není to jen v hlavě, v paměti, ale je to i v těle. Topení bylo v hodně hlubokém dětství a já musím suverénně říct, že se mi nikdy nezdají sny o topení. Myslím o topení ve vodě. Tělo, nebo lépe řečeno já jsem klesal dolů, dole byla tma a zima. Odrazil jsem se ode dna a nahoře bylo světlo a teplo. Svítilo a hřálo tam slunce. A tak ještě dvakrát. Ta tma byla stále větší, voda studenější a někdo mě vytáhl po třetím vynoření. Spíš vyplácání k hladině. Jinak si nic nepamatuji. Před ani po. Nenapodobitelná vzpomínka těla ve mně vězí jako znalost abecedy, ke které jsem se dopracoval jakýmsi úsilím poněkud později. Čas se pod tou vodou natáhl do obludné délky a nabyl významu, jako by nepatřil času. Čas bez času! Od té doby najisto vím, že čas existuje.
Před týdnem mi skončila větší část dovolené. Byla hlavně o teplu o mírném víceméně nicnedělání, plavání a jednom krásném výletu na kopec. Teplo bylo takové, že i já, jako absolutní zmrzlík, jsem vlezl do Jizery a plaval. Plavu rád, když můžu, tak plavu dost a (nejen když už nemůžu) plavu hrozně. Myslím stylově. Je fakt, že František Venclovský přeplaval kanál La Manche stylem Pepek námořník, což je něco mezi stylem prsa a kraul. Pak řekl nezapomenutelnou větu -Já su tak šťastný! - a byl. Já plavu něco jako prsa a občas si do toho kraulařsky kopnu a tak si občas říkám: Dobrý Františku! A i já su tak šťastný. Nedávno jsem dostal prášky na vysoký tlak a ty působí podobně jako omezovač výkonu u motoru. Prostě do otáček vás to nepustí. Od těch dob nemám na stovku pod deset a nejen to. Mám trochu strach i z infarktu. A tak i to běhání je o tom, že noha nohu mine. Po prvním statečném zanoření do Jizery jsem nahodil prsa a tlače se proti proudu jsem opatrně zvětšoval vzdálenost od vstupní náplavky. A ono to šlo a ne že ne. Minul jsem rychlostí želvy první napůl ponořené kmeny, až z toho tření mnou tlačené vody skoro vzplály. Kačenky z toho byly tak překvapené, že ani nevzlétly a potápka se na mne přišla podívat z metrové vzdálenosti. Nemohla tomu uvěřit, jaké že to obludy se v té vodě taky nachází.
A mně to bylo jedno. Uprostřed řeky máte úplně jinou perspektivu než uprostřed cesty. Natož uprostřed života. Všechno je výš než vy. Jen ta voda je pod vašima očima a navíc teče. Jo, a taky je ještě někde dno. Ale to znáte ze života určitě taky.Všichni jsme čas od času úplně na dně. V té pravé řece občas nad hladinu vyskočí ryba, občas přistane nebo vzlétne pták a vám je fajn. Plavu si, plavu, čas nějak není a pak si řeknu. Už dost, nebo nebudeš zítra cítit ruce. Ale no jo, po proudu plavat, to je vám taková slast. Vlastně zdánlivě plavete zadarmo. Ani se vám nechce z vody. Naštěstí víte, že v Hamburku je velký provoz a ta voda tam taky není nic moc. A tak jsem vylezl z vody, došel na zahradu a holky na mě, že si myslely, že jsem se utopil. Koukám na hodinky. Byl jsem v té vodě dvě hodiny. A mně to připadalo jako patnáct minut. Můžu vám říct, že jsem ty ruce cítil a jak! Kdo chce kam, pomozme mu tam. Zopakoval jsem si to ještě za tu dovolenou třikrát a byl jsem z toho naladěn jako od mistra ladiče. Tak krásně plyne čas a já s ním. A to léto je pochváleno a ani se nečervená. Ale vlastně, vždyť už je srpen. Už se počervenalo. Budiž mu za to dík…
A zítra?
Zítra jdu na Babu.
Tak ahoj na Babě!
Jiří Suchánek
