Příprava na smrt jako vážný životní úkol
Obdržel jsem v poslední době otázky, které se týkají posledních věcí člověka a rád bych na ně aspoň takto odpověděl...
Úvodem nutno uvést, že mnoho odpovědí lze nalézt v mé knize Co víme o smrti (nakladatelství Epocha 2006, 416 stran), která se až dosud setkává s příznivou odezvou, o čemž svědčí recenze v Českém rozhlase, denním tisku (mj. Marta Švagrová v LN), ale zejména kladné posudky prof. Dr. Heleny Haškovcové z Fakulty sociálních studií UK nebo MUDr. Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí v ČR po vzoru Velké Británie.
V této zemi pracuje moje dlouholetá přítelkyně (od roku 1945!) Zuzana Poláková, která zprostředkovala kdysi osobní návštěvu Marie Svatošové v tamních hospicech. Zuzana je zapojena do charitativní činnosti v ČR i nadále, jezdí do ČR, je ve styku s našimi hospicovými zařízeními a ústavy se sociální a charitativní náplní. Nejméně třikrát do roka se u nás objeví, rád se s ní vždy setkám, její životní výpověď bude obsažena mj. v chystaném Almanachu českých novinářů, jehož jsem editorem. (Vyjde v osmičkovém jubilejním roce 2008 v nakladatelství Libri). Je to skvělá žena a ve svém vysokém věku stále aktivní.
Nyní k otázkám a odpovědím.
1. Rozdíl mezi smrtí člověka a zvířete je pouze biologický. Avšak i zvíře cítí svůj konec (za normálních okolností) a očekává od svého okolí, které s tím musí též počítat, v jeho posledních chvílích péči, laskavost, pochopení. Každý chovatel svého němého přítele by se měl o tom informovat alespoň u veterinárního lékaře, jak postupovat, co dělat, ale existuje již i odborná literatura. Bolestná a tíživá je každá ztráta života pokud jde o živého tvora. Ale při normálním odchodu ze světa by neměla být ani stopa tragedie, ale měl by být pojímán jako součást života, láskyplné rozloučení se světem, se svými blízkými a přáteli.
2. Anonymní smrt ve filmech a médiích snižuje práh citlivosti ke skutečné realitě, že smrt se týká všech, že může přijít i nečekaně, bez ohledu na vyspělost medicíny. U některých, zvláště mladých lidí (vynechávám primitivní jedince) se umocňuje pocit, že nenadálá smrt se týká těch druhých, kteří si prostě nedávali pozor, inu “holt“ měli smůlu. A ti největší hazardéři se životem si chtějí sami na sobě dokázat, co všechno vydrží a zda překonají sami sebe, případně některé nesmyslné „rekordy“ v adrenalinových sportech. Nejde o obranný mechanizmus, jak to nazýváte, ale podle mne jde vždy a jenom o hazard! Co vědí tito lidé o životě? Co vědí o smrti? Aby se člověku dobře umíralo, musí se naučit žít, aby dobře žil, musí se naučit o smrti. A to už od dětství, od školních let - až dosud je to stále tabuizované téma, ale kolem dětí umírají lidé, děti sledují televizi – všude teče krev. Kdo je poučuje nebo by měl poučit v této otevřené, mnohdy divoké, kruté a nemilosrdné době?
3. Pokud možno by se měli lidé v otázkách smrti a umírání vzdělávat, nevyhýbat se jim, snažit se naopak získat co nejvíce informací o sobě, svých blízkých, těžce nemocných a naopak o lidech šťastných, rozdávajících energii druhým, kteří hledí do budoucnosti vstříc bez obav, mají svůj cíl, ideál, k němuž směřují. Takových příkladů je mnoho, leč málo zveřejňovaných. Ti, kteří mají žízeň, tak se vždy napijí, ale přivézt kohokoli k pramenu vody, nemá-li žízeň, pít nebude. Tím spíše násilím...
4. Takovou nabídku, abych si prožil ještě jeden život, bych nebral. Jiná je záležitost hodnocení svého života, co jsem měl udělat jinak, lépe, ale cožpak je člověk už od narození vzdělaný, moudrý? Pokud jsem získal nějaké životní zkušenosti, dospěl k určitým názorům, neměl bych s nimi odcházet do hrobu. Jsou tu moji potomci, přátelé a s nimi bych o svých životních zkušenostech měl hovořit. Uleví se mi, jde o blažený pocit člověka, který má téměř život za sebou, je sám se sebou vyrovnaný a od života nic jiného nečeká, než právě tu milosrdnou smrt. Víra v posmrtný život je také cesta, nikomu tuto víru neupírám, mám humánní cítění a vychování.
5. Z předchozích odpovědí je zřejmé, že se smrti nebojím. Mám tři děti, šest vnoučat a jedno pravnouče. Vše, co jsem mohl pro ně učinit během svého života, jsem učinil, a stejně tak obráceně – ctím tradiční rodinu, vzájemná setkávání, vzájemnou pomoc zejména v tíživých životních situacích. Jsem nábožensky vzdělán, jsem ovlivněn učením TGM – našeho největšího humanisty a vzdělance, člověka nesmírně lidského. O smrti toho najdete u něho velmi mnoho, zejména v souvislosti s jeho spisem o sebevraždách.
Rodina, příbuzní, škola, učitelé, spolužáci, přátelé, zaměstnání, práce, spolupracovníci – tam všude je nutné hledat zdroj smyslu života a smrti. Jde o dvojjedinný fenomén, na to nelze zapomínat. Rodiče, maminka a tatínek, jsou těmi, kteří mají malého tvorečka, přivedeného na tento svět, uchránit pro život, vychovat, poskytnout mu možnost vzdělání a dalšího růstu – už více méně bez jejich pomoci.
Vzájemný respekt, tolerance, mravnost, svoboda – to jsou pro mne od prvopočátků, když jsem začal chápat tento svět a naučil se „desateru“, pojmy nesmírně hluboké.
Vážím si svého života, protože jsem se sám ocitl v roce 2003 na pokraji života a smrti, raněn mrtvicí a díky Bohu (v tomto případě ztělesněném mojí ženou, která dokázala ještě včas zavolat rychlou záchrannou službu, a také lékaři, kteří můj život zachránili) jsem začal jakoby znovu žít. Zahloubal jsem se při rekonvalescenci do otázek života a smrti natolik, že vznikla moje kniha Co víme o smrti. Ještě než zemřu, pokusím se shromáždit co nejvíce poznatků k těmto věčným tématům. To byla moje idea, zdařila se a jen si přeji, aby alespoň těch 2000 kusů jejich výtisků se dostalo mezi lidi. Zatím se té knížky prodalo jen 700 kusů podle nakladatele. I to je námět k přemýšlení...
Upřímně a rád jsem odpovídal, nesmírně si vážím každého, kdo o těchto problémech přemýšlí, tím spíše mladého člověka, který má život teprve před sebou.
Miroslav Sígl
Další články autora:
Sběratelé MASARYKIAN
