Malá vzpomínka na řecké přátele
Jistě všichni známe pocit, kdy při čtení nějakého článku, věty, někdy i slova, se nám vybaví vzpomínka na určitou událost nebo zážitek, která se vztahuje k naší vzpomínce. Snažíme se pak vybavit dávno zapomenutá jména a tváře spolužáků, přátel i známých, kteří se nějakým způsobem zapsali do naší paměti. Vytahujeme pak odtud střípky, abychom poskládali celou mozaiku vypovídající o našem vztahu k těmto lidem.
Inspirací k mojí vzpomínce se stal krátký článek v regionálních novinách, uvedený pod titulkem: „60. výročí příchodu Řeků do ČR.“
Článek probudil moji vzpomínku na rodinu našich řeckých sousedů, se kterými jsme nějaký čas bydleli v jednom domě, a kteří se stali našimi přáteli. Můžete se mnou krátce nahlédnout do obyčejného života a osudu této rodiny.
Rodina Markose Dellase se přistěhovala do Severomoravského kraje počátkem padesátých let s dalšími tisícovkami řeckých emigrantů, kteří v důsledku občanské války opustili svoji vlast, aby v našem kraji našli azyl, a na dlouhá léta svůj domov.
Strastiplné vyprávění Markose Dellase poodhalilo cípek života lékaře, který se s řeckými partyzány zúčastnil bojů proti vojenské diktatuře. Krvavá občanská válka si tenkrát vyžádala 120 000 lidských životů. Partyzánské jednotky byly nakonec s britskou a americkou pomocí poraženy. Stalo se tak poté, co se jugoslávský prezident Josip Broz Tito nepohodl s Moskvou a přerušil podporu řeckým komunistům.
Tolik jen krátké nahlédnutí do historie, abychom si vytvořili představu o událostech, které do našeho regionu přivedly nové spoluobčany.
Markos Dellas, vzhledem k neznalosti českého jazyka neobhájil na Univerzitě Karlově svůj lékařský titul a se svojí ženou Marikou, zdravotní sestrou, po dlouhých peripetiích zakotvili v Krnově. V období prudkého rozmachu lehkého průmyslu, jehož součástí byl rozvoj textilního průmyslu, nastoupili na dělnická místa v rozvíjející se výrobě vlněných tkanin do národního podniku Karnola.
Kdo procházel rozsáhlým areálem skladových prostor vlny, základního závodu, mohl spatřit drobného, hubeného lékaře převážet obrovské žoky s napěchovanou vlnou, za kterými ho bylo sotva vidět. Jeho žena vykonávala práci sukařky v přípravně výroby, kde se na dlouhých soukacích strojích převíjela příze z přádelnických potáčů na cívky s velkým objemem. Pro vitální, hezkou a energickou ženu jakou byla Marika, to musela být nekonečně jednotvárná a úmorná práce. Přesto u ní vydržela celé dlouhé roky, přičemž patřila k nejlepším a nejspolehlivějším. V prostředí českých dělníků, kteří je s přátelským přístupem přijali mezi sebe si začali pomalu osvojovat náš jazyk a brzy tak zapadli do kolektivu spolupracovníků, kteří je měli rádi. Mezitím ubíhala léta.
Když se přistěhovali do našeho domu, aby se na další léta stali našimi nejmilejšími sousedy, měli tři děti. Nejstarší Nikos, hezký temperamentní chlapec, křehká a něžná Zoja a nejmladší Katka, veselá dívenka s čertovským pohledem s rysy, naznačujícími budoucí krásu, tak typickou pro Řekyně. Děti hovořily perfektně česky - Zoja úspěšně absolvovala krnovské gymnázium. Přestože mezi mými vzpomínkami leží čtyřicet let, pamatuji si některá řecká slova, která moje dcerka pochytila od své řecké kamarádky Katky. „Jásu“ (ahoj), byl obvyklý pozdrav, když odcházela do školy. Řecké „ne“ znamená české ano, přičemž řecké ne, se řekne „ochi.“ Docela jsme si s tím užili. „Íné aftó?“ (co to je) byla pomocná slůvka, která objasňovala některé řecké výrazy.
Sousedské soužití s touto rodinou přešlo v přátelství plné vzájemné úcty. Doktor Markos Dellas byl nesmírně jemný a kultivovaný člověk se vztahem k historii a literatuře. Bohužel nikdy se nenaučil dokonale česky. Hluboké kořeny měl zapuštěny v Řecku, do kterého se stále toužil s rodinou vrátit, až tam znovu nastane mír.
Počátkem sedmdesátých let s přechodem Řecka od monarchie k parlamentní demokracii, byl umožněn řeckým emigrantům návrat do vlasti. Přišel čas loučení spojený s výměnou dárků na památku a ujištěním vzájemného kontaktu. Ale jak už to tak v životě chodí, čas dlouhého odloučení pomalu zasouvá všechna předsevzetí a zůstávají nám jen milé vzpomínky.
Naši přátelé se odstěhovali do Soluně. Počáteční vzájemná korespondence nám umožnila sledovat další osud našich přátel. Začínali nový život. Křehká a jemná Zoja si našla skvělé místo u jedné prosperující firmy jako překladatelka Svým krásným písmem a výborným českým slohem nám čas od času vyřizovala pozdravy své rodiny. Tatínek Markos znovu pracoval jako závodní lékař, maminka Marika se starala o domácnost
.
Mezitím uplynulo čtyřicet let. Později jsme se dozvěděli od řeckých známých, že Markos Dellas zemřel, Marika se stala babičkou a pečuje o svá vnoučata. Avšak i od těchto zpráv nás dělí dlouhé roky. Přesto dnes, alespoň v duchu, posíláme u příležitosti 60. výročí příchodu Řeků do ČR dětem našich přátel pozdrav : „Jasu!“
Růžena Sosýnová
