Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Nad "roklí"
Jak už jsem se zmínila, hodiny tělocviku mi přinesly rozhodně víc trápení než radosti. Jaký jsem měla vztah k tělocvičnému nářadí, to už jsem popsala. Ale zajímavé je, že k mým největším tělovýchovným "průšvihům" nedošlo v tělocvičně, ale ve volné přírodě.
Jednoho dne si náš tělocvikář vzal do hlavy, že budeme překonávat přírodní překážky. Zlatým hřebem hodiny mělo být překonání rokle po laně. Prvním problémem bylo nalezení rokle. Naše Haná je totální placka, nejvyšší kopce představují krtčí hromádky. (Nesmazatelně se do paměti zdejších obyvatel zapsal jeden z bývalých starostů, který nechal navozit doprostřed sídliště velký kopec hlíny. Zdejší děti mají kde sáňkovat a kopec nese na památku svého zakladatele název Vraspírák.) Nakonec se potřebná "rokle" přece jen našla. Přes místní louky protéká potok Svodnice. Jak už jeho název napovídá, svádí do svého, rákosím téměř zarostlého korýtka kdeco. A tak o co byla naše "rokle" méně hluboká, o to by byl pád na její dno méně voňavý! Na obou březích Svodnice rostly třešně. K nim bylo přivázáno lano a "opičí ráj" (tak tento ďáblův vynález nazval jeho tvůrce) mohl začít.
Kluci zajásali a ještě s různými parádičkami byli na druhé straně cobydup. Našich několik gymnastek je následovalo stejně rychle, ale pak už začal provoz váznout. S kamarádkami jsme se žduchaly se slovy: "Teď běž ty!" "Ne, napřed ty!" a lano se jen výsměšně pohupovalo a čekalo na svou další oběť... Krčila jsem se a snažila se stát neviditelnou, ale v tu chvíli jsem uslyšela učitelův hlas: "Tak kde to vázne? Milko, ať už jsi na druhé straně!" Netroufla jsem si protestovat, a tak jsem na lano odevzdaně nalehla a začala se pomaloučku posouvat vpřed. Byl chladný den a já měla na sobě teplákovou soupravu. Protože jsem měla hrozný strach, držela jsem se jako klíště a netroufala se od lana ani na milimetr odlepit. Soukám se tak hlemýždím tempem vpřed a kupodivu se na laně stále ještě držím, ač jsem ulezla již asi třetinu dané vzdálenosti. Dodalo mi to odvahy, zabrala jsem tedy o něco energičtěji a posunula se o dobrých 15 centimetrů dopředu. Jenže teď to přišlo! Ucítila jsem, že zatímco já se posunuji vpřed, moje tepláky sveřepě setrvávají na původním místě. Ztuhla jsem a přemýšlím:" Co teď? Abych se pustila jednou rukou a tou druhou přivedla neposlušné tepláky k rozumu, to nesvedu! Když polezu dál, budu mít za chvíli holé pozadí...Ta ostuda! A když teď seskočím, ocitnu se rovnýma nohama v nevábné břečce! "Z neveselých úvah mne zase probral učitelův hlas:"Tak,Milko,co tam děláš? Pohni! Nebo tam chceš přenocovat? "Ach jo! Ten mi nepomůže! A ostatní se chechtají jako blázni... Naštvala jsem se a všechno mi v tu chvíli bylo fuk! Nevím, kde se ve mně ta síla najednou vzala! Zabrala jsem a dvěma dlouhými hmaty se dostala nad místo, kam už bylo možné seskočit. Tepláky jsem sice měla "na půl žerdi", ale spodní kalhotky se ke mně zachovaly šlechetně a zůstaly na svém místě. Bleskurychle jsem tepláky vytáhla do správné výše a zařekla se, že pokud na lano ještě někdy vlezu, pak jedině zabezpečená "kšandami"!