Jsem nepoučitelná oběť špatné výchovy
Je to tak. Vychovávala mě hlavně maminka. Dávala mi číst hodnotné knihy, diskutovala se mnou o poezii. Po návratu z koncentráku považovala za jedinou záštitu proti rasové diskriminaci Sovětský svaz a marxleninské učení. Podařilo se jí nadlouho vštípit tyto spásonosné myšlenky i mně.
Pod vlivem krásné literatury jsem chtěl nejdříve vynalézt lék proti rakovině, potom, stát se prezidentem Svazu světových socialistických republik. Protivilo se mi jakékoli bezpráví a nespravedlnost, a kdykoliv se něco takového objevilo, ozval jsem se. Kdybych mlčel, zůstal bych filosofem, jak praví latinské přísloví. Filosofem jsem sice po absolutoriu FF UK byl, ale v prvním zaměstnání správce osvětové besedy jsem dlouho nezůstal. Protestoval jsem proti nehospodárnému konání nákladných koncertů pro čtyři až pět důchodců a pan inspektor, jemuž to bránilo ve vykazování rozsáhlé kulturní činnosti, se mne brzo zbavil.

Přátelé mi doporučili vylepšit si maloburžoasní kádrový profil v těžkém průmyslu, což jsem s ohledem na zabezpečení rodiny přijal. Na koksovně SONP Kladno nešikovného běloručku, který se přišel vyšplhat po dělnických zádech, nevítali zrovna s radostí. Po čase však zvládl všechny obslužné profese a byl přijat. Když pak dopisem upozornil hlavního hygienika ČSSR na únik plynu a každodenní přiotrávení dělníků, a stížnost byla uznána za oprávněnou, stal se dokonce místním hrdinou.
Vedení oceláren však mělo jiný názor, a proto později ochotně souhlasilo s odchodem, i když mě již vedlo jako stálého zaměstnance. V té době už byla má komunistická víra značně otřesena tím, co jsem v hutích viděl a zažil.
Začal jsem pracovat jako redaktor v nakladatelství. Mé jazykové schopnosti doznaly ocenění a po roce jsem se stal redaktorem a posléze šéfredaktorem odborného celostátního měsíčníku.
Přišel rok 1968 a začal jsem aktivně přispívat k nápravě společnosti.
Dokonce jsem vstoupil i KSČ! Jak to dopadlo není třeba dlouze vysvětlovat. Má špatná výchova způsobila, že jsem se po sovětské invazi neprohlásil za pomýleného, byl jsem vyloučen a odejit zpět k lopatě, na pozici, jak se dnes říká, pomocného stavebního dělníka.
Časem mě kamarád doporučil do autoškoly a po složení zkoušek jsem se stal učitelem. Nebral jsem úplatky, přikrádal benzin jen s mírou. O to více jsem se snažil dělat svou práci poctivě. Se svým kádrovým handicapem jsem ovšem stejně nikam nedošel, jen jsem měl pocit, že se politicky neprostituuji.
V 80. letech jsem se dvakrát pokusil vylézt výš.
Poprvé jsem byl přijat na slušně placené místo vedoucího hospodářské správy velkého vydavatelství. Organizace práce mi šla, ale když jsem měl krýt nepovolený odběr elektřiny v nezákonně obsazených prostorách, nepovolené stavební úpravy v památkově chráněných objektech, podepisovat vyplácení faktur za neprovedené práce, jimiž se hradil nákup nedostatkových náhradních dílů, má špatná idealistická výchova zapracovala a vrátil jsem se do autoškoly.
Podruhé jsem se stal vedoucím katedry vzdělávání v jistém koncernovém podniku.
Organizoval jsem vzdělávací kurzy a také vydával publikace. Po čase jsem zjistil, že skutečným organizátorem vydávání je můj šéf a já jsem jen nastrčená figurka k podepisování smluv. Zbytečná skripta o několika desítkách výtisků sloužila jen jako vedlejší příjem papalášů a zdroj šéfovy provize. Špatná výchova opět zapůsobila: nechtěl jsem pasivně trpět nepravostí, a vrátil se do autoškoly. „Dobří holubi se vracejí“, komentovali to spolupracovníci.
Převrat v roce 1989 mě opět vrátil do hry. Stal jsem se členem OF učitelů autoškol, byl jsem povolán podnikové ředitelství Autoškol ČR a stal se hlavním metodikem pro výcvik v republice. Byl jsem nepoučitelný. Opět jsem se snažil o nápravu minulých deformací, zlepšení výuky a o to, aby si fungující výdělečný podnik udržel vliv i na volném trhu privatizujících se autoškol. Nepodařilo se. Transformovaní svazarmovští nomenklaturníci ředitelství zrušili a autoškoly rozprodali svým věrným a těm, co mohli zaplatit. Mezi věrné, ani zbohatlíky jsem ovšem nepatřil…
Vrátil jsem se k novinařině. Na inzerát jsem přijal místo redaktora radničního časopisu. Když zakrátko nakladatel odmítl převzít distribuci a zrušil s úřadem smlouvu, dal jsem se přemluvit, abych časopis vydával sám jako podnikatel. Po čase však vedení radnice zjistilo, že informuji poctivě, nezaujatě a objektivně, což ne vždy bylo v souladu se zájmy vedení. Starosta si mě pozval na kobereček, a když se to minulo účinkem, vypsal nové výběrové řízení na vydávání časopisu. Dosáhl svého, komise přiřkla časopis mé zaměstnankyni, která se řemeslu u mne teprve půl roku učila…
Za čtvrt roku po mém odchodu starostu vyhodili z ODS, vedoucí správní složky z úřadu, a změnila se celá rada. Kdybych neměl tak špatné vychování a sklonil hlavu, mohl jsem radniční časopis vydávat dodnes…
Náčelník v Sokole, kde cvičím, mě nasměroval na ústředí České obce sokolské, kde jsem se stal, už jako důchodce, šéfredaktorem tradičního sokolského časopisu Sokolský věstník a zároveň vedoucím tiskového odboru organizace. Valil jsem oči nad diletantstvím zasloužilých sokolů, kteří připravovali XII. slet, aniž by měli odpovědného ekonoma. Když pak o rok později měl být zvolen nový starosta, vzbuzovalo to u mne velké naděje. Zvolili však dvojnásobně registrovaného agenta Stb Jánoše, který chtěl obsah časopisu cenzurovat – a narazil. Po článku, s jehož obsahem nesouhlasil, mě ve shodě s nositeli komunistických státních vyznamenání za spartakiády odvolal z funkce a následně ukončil pracovní poměr. Zase jsem doplatil na svou špatnou výchovu a neochotu se podřizovat.
Zbytek aktivního života, téměř do sedmdesátky, jsem prožil jako redaktor prestižního lékařského časopisu Medica revue, který už nevychází.
A představte si: jsem, jaký jsem a ničeho nelituji!
Ivo Antušek