Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Kuku chr
Za chvilečku se začtete do mé poslední vzpomínky z raného dětství. Ale protože znám zásadu Nikdy neříkej nikdy(!), nechávám si zadní dvířka aspoň na půl dlaně pootevřená. To kdyby se v mé ospalé paměti přece jen probudila ještě nějaká vzpomínka, aby se sem měla kudy protáhnout...
Takže -jsme v pohraniční moravské vesnici, asi sedmý, osmý rok po válce. Není se tedy čemu divit, že vzpomínky na válku jsou ještě hodně živé a dětské hry jsou plné dobrodružství motivovaného válkou. Někdy jsou to smyšlené hry, někdy bereme jako dobrodružnou hru realitu. To bývá tehdy, když vítr zanese nad pole a les za vesnicí vzdušný balon a z něho začne chumelit množství letáků. My, děti s jásotem běháme tím směrem, kterým se balon pohne, a snažíme se co nejvíc letáků ulovit. Textu, který je na nich natištěn, nerozumíme, ale dospělí nám papíry berou a ty pak kamsi mizí...
Škoda! Skládala se z nich bezvadná letadélka! Až později, když už jsem "měla rozum", jsem se dozvěděla, že to byly "štvavé letáky", které k nám posílali "západní imperialisté" z blizoučkého Rakouska...
Když pominulo období her "na pračlověky", dostala se do popředí našeho zájmu hra na partyzány. Ta byla vylepšena ještě faktem, že jsme ve škole četli na pokračování knížku Timur a jeho parta, a tak jsme "partyzánské" nápady vylepšovali ještě nápady "timurovskými". Naší největší starostí bylo, kde si uděláme "boudu" (dnešní skauti či junáci by řekli klubovnu). Musela to být "bouda" řádně partyzánsky utajená, proto naše oblíbené zarůstající staveniště školy nepadalo v úvahu - bylo hned vedle našeho domova. Při svém pátrání jsme zacházeli stále dál od našeho domova - až do lesa, který začínal asi 300m od našich domků. Krajem lesa vedla lesní cesta, po které chodívali do práce lidé zaměstnaní v kamenolomu. Lom se nacházel na jedné straně údolí, kterým protékala říčka, a byl od Krasnice vzdálen asi 3 km. Kolem něho byla nebezpečná zóna, kam až mohly dopadnout kusy kamenů, když se v lomu střílelo. Je sice pravda, že začátek odstřelu i jeho ukončení ohlašovala siréna, ale přesto! Když jsme se zabrali do hry, neviděli jsme a neslyšeli...
A část zmiňované cesty ležela v této zóně. No a pár metrů od této cesty začínala mýtina, kde stála chata,v níž jsme pozorovali život jen týden dva o prázdninách, a kousek před chatou rostla mladá a hustá smrčina. Když jsme se prodrali dovnitř, museli jsme se po partyzánsku plazit, a bylo nám tedy jasné, že tohle je naše místo. Uvnitř byl malý "plácek"-když jsme se hodně skrčili, vlezli jsme tam čtyři. Větší větve začínaly až ve výšce asi jednoho metru a tvořily přirozenou střechu. Tu jsme ještě zdokonalili přidáním dalších větví. Na zemi jsme vytvořili z dalších větví (neměli jsme o ně nouzi, v lese pracovali dřevorubci) něco jako lehátko a na zbytek plochy jsme nastlali mechové polštáře. Bouda byla udělaná důkladně - skoro do ní nepršelo, a tak jsme v ní trávili spoustu času. Rodičům po čase začalo být divné, kam zmizíme, sotva dopíšeme úlohy, a odkud se vracíme zmazaní jako čuňátka, s jehličím všude včetně vlasů, ale nám se podařilo vždy včas uniknout jejich pátravému pohledu. Až jednou, v době, kdy už jsme si byli naším úkrytem tak jistí, že jsme polevili v ostražitosti, nás vyhmátli. Můj a Otův tatínek se vydali po našich stopách a zahlédli, jak mizíme ve smrčí. No, to by nevadilo. Vadilo však, že jsme si to - siréna nesiréna - klidně šupajdili po nebezpečném úseku cesty právě v době, kdy v kamenolomu začal odstřel. Následovalo kázání a zákaz her v těchto místech, což byl konec i naší boudy...
No vidíte! Vždyť já jsem ani nenapsala, že bouda měla svůj "krycí" název! Když jsme v ní byli poprvé, pořád nás znepokojoval zvuk, který jsme dešifrovali jako Kukúúú chrrr. A protože tento podivný hlas nás provázel při každém pobytu v boudě (dnes už dávno vím, že to bylo volání divokého holuba), dostala bouda tajuplný název - Kuku chr.
Míla Nová