Brnění z vápníku |
||
Raci to v Česku nemají lehké.
Dnes už to vypadá takřka neuvěřitelně, ale pamětníci
tvrdí, že kdysi u nás žili raci prakticky v každém
potoce. Ještě ve filmu Starci na chmelu z 60. let je
scéna nočního lovu na tyto korýše. V současnosti
sice v potocích najdete třeba i celého trabanta, raka
však sotva. Přesto
u nás raci ještě v některých lokalitách žijí -
či spíše živoří. Jde totiž o tvora mimořádně
citlivého na kvalitu prostředí. Ale i tam, kde našel
příznivé podmínky a rozmnožil se, zdaleka nemá
vyhráno. Nebyl to jen račí morRaci u nás byli odedávna ve velkém
loveni jako vyhlášená pochoutka - vyhledávaného
"masa" není na žádném jedinci mnoho, a tak
musely padnout na uspokojení hostů jedné gurmánské
večeře i stovky raků. Čeští raci také vždy byli
dobrým exportním artiklem. V neporušené přírodě
se ovšem dokázala račí populace rychle obnovovat.
První skutečná pohroma přišla přibližně před
jedním stoletím, kdy do našich zemí vtrhla epidemie
označovaná jako račí mor. Ta zde raka říčního téměř
vyhubila. Po jejím skončení byl introdukován rak
bahenní, který je podstatně méně choulostivý. Třetím
zdejším druhem je menší (a rovněž ohrožený) rak
potoční. Patrně ani račí mor by neznamenal
definitivní konec zdejší populace raka říčního,
kdyby (ostatně nejspíš nikoli náhodou) nepřišel v
době rychlé industrializace a počátků průmyslového
znečišťování krajiny. Ještě větší ranou však
byla pozdější chemizace zemědělství a velkoplošné
meliorace. Přesto se socialistické hospodářství při
dohánění kapitalismu nedokázalo odříci ani račí podpory; i
když formálně tento korýš požíval jakési zákonné
ochrany, byly zde kličky, které umožňovaly intenzívní
valutový export. Například Vyhláška 103
ministerstva zemědělství z roku 1963 s prováděcími
předpisy k Zákonu o rybářství dovolovala denní úlovek
30 kusů raků. Největší populace raka ve středních
Čechách nyní patrně žije ve známém opuštěném
lomu Amerika u Karlštejna. Budoucnost této
lokality je ovšem stále nejistá - před několika
lety se romantický kaňon se dvěma průzračnými jezírky
(který si zahrál i v mnoha slavných filmech) stal
majetkem společnosti ČEZ. Proslýchalo se, že zde má
být obnovena těžba; ČEZ chce paradoxně vápencem z
této unikátní krajinné oblasti odsiřovat severočeské elektrárny. Brnění z vápníku
Rak říční (Astacus astacus) se může
dožít téměř dvaceti let a dosáhnout při tom až
čtvrtmetrové délky - takové jedince však už znají
z volné přírody jen opravdu letití pamětníci. I
tak ale pevný krunýř, dlouhá tykadla, deset silných
noh a především dvojice velkých klepet z něj činí
tvora, který jako by byl pozdravem z dávných
geologických dob. Brnění kryjící hlavohruď tohoto
korýše je od hnědé do červena, někdy s odstíny
zeleně (úsloví "rudý jak rak" pochází od
zbarvení vařených jedinců). Račí krunýř nedorůstá,
musí se proto pravidelně svlékat. Právě kvůli
tvorbě krunýře se rakům dobře vede především ve
vodách s vysokým obsahem vápníku a s množstvím úkrytů
pro čas převlékání. Při bližším setkání vás
možná překvapí, že račí oči na stopkách jsou často
krásně modré. Cestu po dně si rak hledá nejen jimi,
ale také ohmatává dvěma páry tykadel - je to totiž
tvor s převážně noční aktivitou. Rak většinou
leze po dně, v případě nouze ovšem umí i dobře a
velmi rychle plavat. Impozantní na rakovi jsou především
klepeta - alespoň u jedinců vyrůstajících v dobrých
podmínkách. Kvůli svalu pohybujícímu tímto orgánem
byli raci v minulosti také loveni a dokonce od nás i
exportováni. Slouží mu nejen k obraně a bojům, ale
především ke sbírání potravy. Tou jsou nejčastěji
uhynulé ryby a jiné organické zbytky na dně. Původní
druhy raků jsou na seznamu ohrožených druhů, ovšem
formální ochrana je dnes téměř zbytečná - raka
neohrožují drobní pytláci, ale především obrovské
množství nejrůznějších chemikálií ve vodách (včetně
horských oblastí) a rychle postupující likvidace račích
lokalit. |
||
Naděje umírá poslední |
||
Není
žádným tajemstvím, že i nejmenší potoky představují
pro mnoho lidí náhradu za kanalizaci a chybějící čističky.
V posledních letech k tomu pak mimo jiné přistupuje i
překotné obnovování těžby v dávno opuštěných
zatopených lomech. Naštěstí tu nejsou jen lidé toužící
po rychlém zbohatnutí za každou cenu, ale také ti,
kdo usilují o zachování plnohodnotného životního
prostředí. Už koncem 80. let se mezi mládeží rozběhla
akce Astacus, mající za cíl umělý chov a znovu
vysazování raka do vhodných přírodních lokalit. Za
tímto účelem byly tehdy vydány i nezbytné příručky
- málokdo například ví, že raka je nutné dávat do
vody hřbetem dolů, protože jinak zůstane kolem žáber
krytých krunýřem bublina vzduchu, která jej zadusí.
Snahy o umělý chov a reintrodukci raka do přírody
pokračují díky řadě nadšenců stále. Dnes je šance
zejména v oblastech, odkud mizí donedávna zde uměle
udržované intenzívní zemědělství, tedy v
horských a podhorských oblastech. Ovšem jediná
chyba, nezodpovědnost či zlá vůle ze strany lidí,
kterým na životním prostředí nezáleží, dokáže
zlikvidovat výsledky mnohaleté práce během několika
okamžiků. |
||
Znovu se v řekách objevili bobři i raci |
||
Za uplynulých třináct
let doznalo životní prostředí v České republice
pronikavé změny k lepšímu, ale ekologové zatím příliš
nejásají. Ve srovnání s požadavky Evropské unie
jsme teprve na začátku. V posledních letech byly sice s pomocí Státního fondu životního prostředí
postaveny stovky nových čističek odpadních vod,
jenomže EU požaduje, aby je měla všechna sídla s více
než dvěma tisíci obyvatel. |
||
Kde hledat příčiny neutěšeného stavu v ČR |
||
Neodpustitelnou vinu
na obrovské devastaci v této oblasti má bývalý
komunistický režim. Na silném znečištění řek a ostatních
povrchových vod se podílela rozsáhlá výstavba průmyslových
komplexů se zastaralou výrobní technologií, těžba
v povrchových dolech a nadměrné používání umělých
hnojiv v zemědělství. Vázla rovněž výstavba čističek
odpadních vod a dalších důležitých ekologických
staveb. Např. na Labi a jejich přítocích neměla čističky
(anebo pouze kapacitně nedostačující) ani tak velká
města jako Ústí nad Labem, Děčín, Mělník a Mladá
Boleslav. Výsledek se dostavil v podobě řek proměněných
ve stoky. Nejhorší situace kvůli intenzivní povrchové
těžbě v hnědouhelných dolech byla v severních Čechách,
ale sdělovací prostředky o tom mlčely. V rozporu se
skutečností se tvrdil opak, a mladí lidé bývali vybízeni
k odchodu za prací na sever Čech, k čemuž se jim nabízely
i volné byty, kterých byl v jiných regionech
nedostatek. Zvýšený výskyt nádorových onemocnění
v této oblasti se samozřejmě zamlčoval. První výsledky
se však přece jen dostavily. Díky výstavbě čističek
odpadních vod v povodí Labe došlo k pronikavému zlepšení
kvality vody a v této největší české řece se po
dlouhých letech znovu objevili tak vzácní živočichové
jako bobři a na některých jejich přítocích dokonce
raci. |
||
Nejstarší delikatesa |
||
Rakům,
humrům, langustám, garnátům a krevetám se říká
"nejstarší delikatesa lidstva", vždyť se o
nich zmiňuje již slavný básník Homér. V antickém
Římě se téměř žádná slavná hostina bez těchto
korýšů s pevnými krunýři neobešla. Nejžádanější
pocházeli z pobřeží dnešního Libanonu. Tyto dary
moře platily za krmi privilegovaných vrstev, jak mimo
jiné dokazují i starořímské mozaiky plné raků,
krevet a garnátů. Mezi jejich největší příznivce
patřil i slavný římský "fajnšmekr"
Marcus Caelius Apicius (nar. 25 př. Kr.) V jeho rozsáhlém
díle se můžeme dočíst, že je téměř nemožné připravit
chutného raka bez kmínu. Cesta korýšů na jídelní
stůl dosáhla svého vrcholu v době rokoka. Traduje
se, že sám francouzský král Ludvík XIV. jich na své
svatbě snědl přes čtyři sta kusů.Poněkud odlišná
situace z hlediska korýšů panovala v Německu a v nepřímořských
zemích jako jsou Čechy, Morava a Rakousko. Zde byl za
favorita kuchyně jednoznačně považován rak říční
a rak kamenáč. Jednalo se tehdy o relativně všední
potravu, a navíc lidu obecnému dobře dostupnou. Lov
ryb byl totiž mnohdy výsadou měst a šlechty a jako
takový byl silně regulován. U raků takováto situace
nastávala málokdy. Oblíbenost pojídání raků se v
devatenáctém století odrazila i v jeho pojmenování
- v Německu bývá toto století nazýváno stoletím
říčního raka. Byla to ovšem doba, kdy se raci běžně
a hojně vyskytovali v každém čistém potoce a řece.
Lovili se ručně v průzračné mělké vodě, nebo
pohmatem pod kameny. Tam, kde byla voda zkalená a
hluboká, se v předvečer lovu umisťovalo jako návnada
tlející maso.Několik posledních desetiletí se svými
kyselými dešti, exhalacemi, regulací toků a
intenzivním hnojením snížilo počet těchto kdysi běžných
tvorů na minimum. Dřívější všední pokrm je dnes
drahou a málo běžnou delikatesou. Pokud se situace
jednou dramaticky zlepší a raci se opět stanou všedním
artiklem na pultech obchodů, můžete je upravit třeba
podle toho nejjednoduššího receptu slavné české
kuchařky Marie Sandtnerové:Raky řádně vypereme (mají
hnědou až nazelenalou barvu), vložíme do prudce vařící
osolené vody (okamžitě zrudnou jako raci) s kmínem,
pivem, zelenou petrželí a máslem a vaříme
je deset až patnáct minut. Vařené raky podlijeme
trochu polévkou, ve které se vařili, a dobře přikryté
podáváme na stůl s čerstvým máslem na skleněné míse
pěkně upraveným. |
||
Marie Kalinová |
||