Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel...
Strašidlo
Jak už jsem dříve psala, vilka, kterou jsme v Krasnici obývali, stála na samotě. Nebo přesněji: na samotě stály domky tři - naše "ředitelská" vilka a dva dvojdomky, z nichž každý obsahoval dva pěkné byty v přízemí a dva útulné bytečky v podkroví. Vedle domků ještě měla stát moderní pavilonová škola, ale přišla válka a ze školy zůstaly jen základy a pár zdí. Obecní rada tehdy postupovala prozíravě. Řekli si, že bude-li nová velká škola, bude obec také potřebovat nové učitele a ti musí někde bydlet, a proto byly dříve než škola vybudovány byty pro učitele. A když škola po válce zůstala ještě dlouhá léta jen v plánech architekta, staly se tři domky, stojící asi půl kilometru za vesnicí, ostrovem, který zabydleli všichni představitelé krasnické inteligence.
Vedle "naší" vilky bydlel z jedné strany dvojdomku zvěrolékař, z druhé strany rodina pana řídícího obecné školy. Podkrovní byty obývali svobodní členové místního učitelského sboru. V druhém dvojdomku bydlel Ota se svými rodiči-otec byl dentista a jeho žena mu dělala instrumentářku. V druhém bytě bydlela jediná výjimka na našem "ostrově inteligence"- rodina řidiče náklaďáku z blízkého kamenolomu. Obyvatele podkrovních bytů z tohoto druhého domku si nepamatuji - asi proto, že se čas od času střídali.
Z vesnice vedla kolem domků dál silnice a kousek nad ní, za příkopem, ještě polní cesta, která končila u domků. Pouliční osvětlení tam vybudováno nebylo, světlo z vesnice už tam nedosáhlo, a tak cesta i silnice tonuly večer ve tmě. A právě po této cestě jsem musela každý večer chodit s konvičkou k Mařenčiným rodičům pro mléko. Chodila jsem až po večerním dojení, to znamená od podzimku do jara potmě. Občas ve mně byla malá dušička, ale největší strach jsem zažila jednoho podzimního večera, kdy jsem se s mlékem vracela obzvlášť pozdě. Pokud jsem šla po silnici, ještě se nic nedělo. Ale jak jsem vkročila na cestu, najednou jsem „TO“ uslyšela! Kousek přede mnou, tam, kde byla příkopa překlenuta malým můstkem, od kterého se přímo k našemu domu zvedalo asi deset schůdků, jsem nejprve zaslechla těžký dech, ba přímo funění a pak se ozvalo těžké dupání. Na víc jsem nečekala. S křikem jsem se rozběhla k domovu. V konvičce sotva polovinu mléka, oči vytřeštěné jsem vletěla do kuchyně, sotva jsem dech popadala:
"Ma...mami, ve...venku někdo je!"
Otec popadl velkou baterku a vyběhl z domu. Já jsem se zatím jako klíště držela maminky za ruku a klepala se jako ratlík. Za chvíli se dveře znovu otevřely. V nich stál tatínek .
" Tak pojď, ty hrdinko! " vzal mne za ruku. "Pojď se podívat na to strašidlo!" Moc se mi sice nechtělo, ale šla jsem. Zavedl mě k můstku a posvítil baterkou pod něj. Koukal na mne ježek! Světlo baterky ho vyrušilo, proto nespokojeně zafuněl a urychleně se svinul do klubíčka. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!
Od té doby jsem se už pro mléko potmě chodit nebála. Od příhody s ježkem ještě neuplynula dlouhá doba, když jsem - tentokrát při cestě do vsi - zaslechla dupání opět. Jen jsem si pomyslela: Aha! Ježek zase někam jde! Jenže vtom jsem uslyšela, že "ježek" si pohvizduje písničku! V tu chvíli mi zase zatrnulo! Právě jsem chtěla vzít do zaječích, když se přede mnou ze tmy vynořila postava muže. S úlevou jsem rozeznala Otova tatínka. A to hlasité dupání měly na svědomí vysoké gumáky, ve kterých byl obutý...
Časem jsem i já přišla na metodu, jak překonávat strach: celou cestu jsem si hlasitě zpívala a pískala! Sice strašně falešně, ale od té doby se asi právě proto žádné strašidlo nekonalo...