V polovině 13. století se připomíná Přibyslav ze Žebráka. Podle jména patřil k rodu Buziců, které považujeme za zakladatele hradu.
Prapředkem všech, kdo se psali ze Žebráka, z Hazmburka a z Valdeka byl Oldřich Zajíc, který se poprvé připomíná roku 1248 a při jeho smrti 1271, kdy už hrad určitě stál - zřejmě jako majetek zmiňovaného Přibyslava. Syn jeho Oldřich, praotec pánů ze Žebráka a Hazmburka, zemřel roku 1281 zanechaje po sobě syna Jaroslava (1291 seděl na soudě zemském) a bratra jeho Oldřicha, který se první psal ze Žebráka († 1304). Zanechal po sobě dva syny - Oldřicha (1318 v přízni Jana Lucemburského jako purkrabí hradu Pražského, 1322 seděl u soudu zemského, pán na Zbiroze a prapředek pánů z Pihle) a Zbyňka Zajíce ze Žebráka. Ten půjčoval králi peníze a za své služby obdržel v zástavu panství Nyžmburské s úřadem. Král mu místo vrácení dluhu daroval vsi v okolí, čímž velmi rozšířil Žebrácké panství. Roku 1335 obdržel jako splátku dluhů panství Hazmburské s hradem Klapý (dnes Házmburk) a rok nato se z Podbrdska vyprodal docela. Dne 6. června 1336 učinil smlouvu s králem - obdržel panství budyšníské (sice menší, ale výnosnější) a vzdal se ve prospěch Koruny Žebráka a vsí k němu náležejících.
Po nástupu Karla IV. na trůn, opanoval Žebrák jeho bratr Jan Jindřich, kníže Korutanský a do roku 1341 hrabě Tyrolský - poté zakoupil Žebrák. (Snad držel předtím Budyni jako část rodinného jmění a směnu za něj sám král podepsal.) Když převzal hrad, byl velmi zpustlý, načež jej dal ihned opravovat a dostavovat. Dokonce i hradní kaple byla natolik zdevastovaná, že se v ní mše konat nedaly. Zdvihl tak na jejim místě novou kapli sv. Apolináře a Markéty, vyzdobil ji malováním a opatřil velkým věnem. Svého kaplana Alberta ustanovil kaplanem místním a každý den v ní nechal sloužit mši. (Za věno této kaple dal ves Praskolesy s příslušenstvím.) Karel IV. toto dání potvrdil 28. listopadu 1349 a po založení kapituly roku 1357 na Karlštejně ustanovil, aby kaple na Žebráku se vším svým věnem byla přivtělena k děkanství Karlštejnskému. Dne 26. prosince 1349 dostává Jan v léno Moravu, s tím, že Karlovi pomůže dosáhnout všechna panství od koruny zastavená. Na počátku roku 1350 (4. ledna) se Jan k tomu úkolu uvoluje a zřejmě v tuto chvíli převádí hrad Žebrák na Karla, který obratem ustanovuje, že hrad nesmí být zastaven.
Roku 1351 onemocněl zde Karlův prvorozený syn Václav a 30. prosince zde i zemřel. Karel na hrad zanevřel a ukázal se zde pouze jednou, 17. června 1360, kdy zde vydal majestát.
I přes všechno zjišťujeme, že hrad Karel zastavil na několik let Purkartovi, purkrabímu Magdeburskému (ten daroval 22. března 1358 nový oltář kostelu Pražskému - dáno na hradě Žebráce). Roku 1360 se Karel na hradě zdržoval - hrad byl tedy opět v rukou koruny, ale na sklonku císařova života jej nacházíme opět v zástavě. Přibližně roku 1377 panuje tu Petr z Vartemberka a na Kosti. V roce 1383 už nacházíme jako majitele hradu opět českého krále, Václava IV. Ten sem častěji jezdil teprve od podzimu roku 1389, když předtím raději pobýval na Křivoklátě. Jako purkrabí tu působil od roku 1385 Jan Kurář.
V září 1391 vydal tu král dvě důležité listiny: Jednou povoloval Janovi z Mühlheimu, držiteli panství Pardubského, postavení Betlémské kaple na Starém Městě pražském a druhou, v níž povolil pražskému kupci Kříži darovat svůj dům k vystavění této kaple a pro byt dvou kazatelů.
Cesta ze Žebráka do Prahy dne 8. května 1394 stala se mu osudnou, neb před Berounem, v Králově Dvoře, byl zajat z popudu Zikmunda a bratrance Jošta českými pány a vsazen do věže na Pražském hradě a pak odvezen do Rakous. Dne 30. května 1395 (po jeho propuštění), uzavřel na Žebráku jalový mír s českými pány. Purkrabími tu tehdy byly 1390-1394 Bohuněk Kozlík z Drahobudic a roku 1395 Jan Lukava z Lukavice. Ještě za života Václava, roku 1412, zde proběhla disputace o odpustkovou papežskou bulu mezi mistrem Janem Husem a Štěpánem z Palče.
Květen 1425 znamená pro hrad několikadenní obléhání vojsky táboritů a sirotků, kteří po zdejším nezdaru alespoň vypálili městečko Žebrák, Hořovice a táhli dále na Plzeň. Ještě v roce 1460 nechal tehdejší záložní majitel panství Hanuš z Kolowrat opravit hradní kapli, která musela být znovu vysvěcena. (Tehdy měla čtyři oltáře a zvon.) Oprava této kaple zároveň znamenala poslední větší záchrannou stavební akci na Žebráce. Roku 1532, když na hradě nocoval Ferdinand I., zachvátil hradní budovy požár a král s doprovodem jen s velkými obtížemi unikl. Poslední zkázu hradu znamenalo hledání údajného pokladu Volfem Krajířem z Krajku. Hrad zpustl a veškerý život se natrvalo přesunul do podhradí, jež bylo v 16. století rozšířeno o pivovar, purkrabství se sídlem hejtmana, dvůr s ovčínem, mlýn, štěpnici a cihelnu.
I přes výstavbu Točníka, podržel si Žebrák ještě přes sto let svou přednost jako hlava panství. Teprve později ji přepustil ve prospěch Točníka.
Osmdesátá léta 20. století znamenají zvýšení zájmu o rekonstrukci hradu Památkovým ústavem středních Čech. Před sesutím byla zachráněna hlavní věž, která dostala nové využítí jako rozhledna. Došlo k zajištění věže v severním předhradí, přední věže s hradbami jádra a starého paláce. Rekonstrukce (kromě svých určitých nesporných kladů) přinesla i necitlivé užití betonových překladů u byvalé pece centrálního vytápění, zadní místnosti paláce a svrchního patra věže. Vše dovršilo užití betonové oblázkové a kamenné dlažby.
V polovině 13. století se připomíná Přibyslav ze Žebráka. Podle jména patřil k rodu Buziců, které považujeme za zakladatele hradu.
Cesta ze Žebráka do Prahy dne 8. května 1394 stala se mu osudnou, neb před Berounem, v Králově Dvoře, byl zajat z popudu Zikmunda a bratrance Jošta českými pány a vsazen do věže na Pražském hradě a pak odvezen do Rakous. Dne 30. května 1395 (po jeho propuštění), uzavřel na Žebráku jalový mír s českými pány. Purkrabími tu tehdy byly 1390-1394 Bohuněk Kozlík z Drahobudic a roku 1395 Jan Lukava z Lukavice. Ještě za života Václava, roku 1412, zde proběhla disputace o odpustkovou papežskou bulu mezi mistrem Janem Husem a Štěpánem z Palče.