Ztracené srdce
Stačil jeden jediný podpis a Jirka byl můj příbuzný. Býval by se však musel podepsat pod malovanou klenbou se štukovou výzdobou na rakovnické radnici, či pod křížovou klenbou v přízemí severního křídla hradu Křivoklátu, nebo na nádvoří hradu Krakovce, či na jiném romantickém místě v zemích českých, v některé z obřadních síní. Podpis na protokolu o uzavření sňatku nad autogramy svědků a především vedle podpisu nevěsty, mojí sestry Helenky, by z něj udělal mého švagra.
To by však těm dvěma nesměla krachnout ta jejich první velká láska, která ostatně končívá svatbou jen výjimečně.
Život, jak je jeho zvykem, všechno zamotal, a když to pak zase rozmotal, na samém konečku té šmodrchanice se po několika letech objevila Jana. Pod dohledem oddávajícího stvrdila podpisem svůj manželský slib s Jirkou ona. Tím se však vůbec nezměnil můj pohled na něj, protože jsem ho měla vždy ráda málem jako sourozence, neboť mi nahrazoval bráchu, po kterém jsem, coby dítě, marně prahla.
Tak jako spisovatel Ota Pavel napsal o spisovateli Arnoštu Lustigovi, že to byl jeho třetí bratr, ačkoliv na to neměli razítko, tak i já beru Jirku a Janu za svou rodinu, třebaže na to nemáme žádný glejt.
Jezdím k nim do Rakovníka jako do rodného domu.
„Jajko, opusť na pár dnů ten malý český rybník a pojeď s námi do světa,“ přemlouval mě Jirka.
„Podívej se za hranice všedních dnů,“ přesvědčovala mě sloganem jedné cestovní kanceláře i Jana.
Nedá se o mně říci, že jsem pecivál. Dokonce byly doby, kdy jsem několikrát za hranice všedních dnů vyjela. Jenže jak rostly mé dvě ratolesti, vzala jsem si do hlavy, že jim musím zaplatit studia, pak našetřit na byty, potom ty byty zrekonstruovat a nakonec ještě útulně zařídit. Před nicneděláním na božských dovolených jsem dala přednost každodenní honičce, abych ta předsevzetí uskutečnila.
A teď, když si konečně hospodařím jen na svém písečku, dovolenkové dny trávím raději u maminky, které už táhne na devátý křížek.
„Letos letíme na Kypr,“ mával mi Jirka před nosem katalogem plným barevných fotografií z míst, která se s Janou rozhodli na pohádkovém ostrově poznat osobně.
„Hotový ráj na zemi,“ snažil se mě nalomit.
Já však jen pokrčila rameny.
„Rozmysli si, Jajko, rozmysli a na své štěstí pomysli. Možná tam na tebe čeká velká láska,“ Jirka zkusil ještě jeden pokus. „Na zamilovávání je na Kypru vhodné klima. Je přece všeobecně známo, že se tu z mořské pěny zrodila řecká bohyně lásky a krásy – Afrodita.“
Já se však zviklat nenechala. Na Afroditin ostrov lásky a krásy ve východním Středomoří Jirka s Janou odjeli beze mne.
Když se však za dva týdny vrátili, ještě ten večer zazvonil telefon.
„Byla to skvělá dovča,“ hlaholili ve sluchátku jeden přes druhého. „Však ti všechno povykládáme.“
A po vteřině ticha: „V pátek jedeme do Prahy. Musíme se vidět.“
Sešli jsme se na Karlově náměstí. V hospůdce, kterou jsme si vyhlídli, bylo nabito, třebaže čas obědů dávno minul a na večeře bylo brzy.
„Máme tu ještě volný nekuřácký salonek,“ zval nás vrchní dál. „Jako stvořený pro menší společnost.“
Rádi jsme pozvání přijali. Nevadilo nám, že v minisalonku stál jen jeden stůl. Alespoň jsme svými hlasitými projevy nikoho nerušili.
Čas ubíhal a vyprávění Jany a Jirky nebralo konce.
Jejich postřehy z Kypru, doplněné mnoha fotografiemi, byly tak vyčerpávající, že jsem si nakonec připadala ve znalostech o bájném ostrově chytřejší, než kdejaká encyklopedie.
„Příště sbalíš kufr a pojedeš s námi,“ řekl Jirka a pak se podíval na hodinky.
„Rozloučíme se. Rakovník daleko a večer na krku.“
Na odchodu si vzpomněl: „Afrodita ti posílá dárek. Přinese ti štěstí.“
A hned zalovil v batůžku.
„Dárek?“ podivila jsem se. „Co by mi tak Afrodita mohla poslat?“
Pak se mi vybavila mlhavá vzpomínka z hodiny dějepisu.
„Starověcí Řekové té bohyni zasvětili holubici, vrabce a vlaštovku. Takové štěstí by mi rychle uletělo.“
Jirka byl tajemný jako hrad v Karpatech.
„Přemýšlej. Co by ti tak bohyně lásky mohla darovat?“
Zřejmě jsem se zatvářila jako ťululumťuk, protože už dál nenaléhal a rovnou nad deskou stolu otevřel sevřenou ruku.
Na jeho dlani ležel plochý kamínek ve tvaru srdíčka, velký sotva dva centimetry.
„Srdce jako vysoustružené,“ zářil Jirka. „Vlastnoručně vylovené z moře. A přesně u skály, kde se prý Afrodita vynořila z mořské pěny.“
„Však se Jirka v příboji brouzdal celé hodiny,“ přitakala Jana. „Jak zjistil, že tu takové kamínky občas vyplaví vlny na břeh, nedal jinak, než že ti jeden najde.“
„Možná mi ho mohl dát do krabičky, abych ho cestou domů nevytrousila,“ letělo mi hlavou.
„Možná jsem ho měl dát do krabičky, aby ho cestou domů nevytrousila,“ letělo asi hlavou i Jirkovi, protože nejdřív kamínek pečlivě zabalil do papírového ubrousku a teprve pak mi ho podal.
U metra jsme se objali a Jirka s Janou sjeli po eskalátoru do labyrintu pod Prahou. Já zamířila opačným směrem na tramvajovou zastávku a čekala, až přidrandí tramvaj. Myslela jsem na srdíčko pro štěstí z Kypru, co mám v kapse u saka a napadla mi legrační slovní hříčka – mám štěstí v kapse.
Zvědavost mi našeptala, abych si znovu prohlédla ten kouzelný kamínek, který za mnou, díky Jirkovi, přicestoval přes půl Evropy.
Vylovila jsem ubrousek, opatrně ho rozbalila – a nic! Srdíčko bylo fuč.
„Prokrindáčka, já ho ztratila!“
Jako když do mne uhodí.
„Jak to jen řeknu Jirkovi? Nikdy mi nepromine moji neopatrnost. Nikdy mi neodpustí, že jsem si tak vzácného dárku dost nevážila.“
Když přijela tramvaj, nechala jsem ji odfrčet. Odfrčelo ještě několik souprav, zatímco já vymýšlela, jak z té šlamastiky ven.
„Rozbiju prasátko a poletím na Kypr najít na břehu moře podobné srdíčko. Jen tak nepraskne, že jsem to darované hned ztratila,“ málem mi ze zoufalství hráblo. „Ale nejdříve ještě zaběhnu do restaurace podívat se, zda mi nevypadlo tam.“
Proklouzla jsem lokálem mezi štamgasty a nahlídla do minisalonku. Stále byl liduprázdný.
Srdíčko z Kypru bylo malé, ale ne zas tak, abych ho na podlaze přehlédla. Zbývalo podívat se ještě pod stůl.
Vlezla jsem tam a v pološeru šátrala dlaněmi po koberci v naději, že kamínek najdu.
Najednou jsem si všimla, že u stolu stojí nohy v černých polobotkách. Nazdvihla jsem ubrus, co přepadal přes hranu stolu, a vykoukla ven.
Nohy patřily vrchnímu. Okamžik na mne zíral, jako kdybych utekla z Bohnic, a pak jen pomalu zakroutil hlavou: „Madam, vždyť jste vypila jen jedno malé pivo.“
Z restaurace jsem odešla zklamaná. Jak snadno člověka opustí štěstí. Jak snadno mu proklouzne mezi prsty, nebo vypadne z papírového ubrousku.
Dlouho jsem k Jirkovi a Janě do Rakovníka nejela. Nechtělo se mi s pravdou ven, ale nechtělo se mi ani zatloukat.
Po čase to všechno vzalo nečekaný obrat.
Jednou, když se mé letní sáčko otáčelo v automatické pračce, ozývalo se z ní klep! klep! klep!
Nejdřív jsem se lekla, že to na celý byt klepou vytlučená ložiska v motoru, což znamená, že je má pračka v posledním tažení.
„Mám smůlu,“ posteskla jsem si při představě, že budu kupovat novou.
Jenže s vypraným sakem jsem z útrob automatky vylovila i kamínek ve tvaru srdce.
Tehdy večer mi vyklouzl z ubrousku, zapadl hluboko do růžku kapsy a ležel tam zapomenutý, jako kdysi ležel zapomenutý na dně Středozemního moře.
Něžně jsem to ztracené srdce pohladila a dušička mi při tom radostí zpívala gloria.
„Přece jen mám štěstí.“
Potom jsem se zamyslela. Co vlastně považujeme za smůlu a co za štěstí? Mnohdy jdou životem ruku v ruce a v prvním okamžiku je někdy těžké poznat, který z těch dvou bude mít navrch. Záleží na úhlu pohledu, na náhodě a také na tom, jak všechno zaonačí okolnosti a čas.
Naše soudy bývají obvykle ukvapené a unáhlené. Předbíháme, aniž známe konec příběhu.
Já už však konec toho svého tuším. Moje automatická pračka pere dál jako divá, takže za koupi nové – ušetřím. Když k té ušetřené hromádce penízků budu přidávat pěkně korunku ke korunce, třeba příští léto sbalím kufr a přece jen vyjedu za hranice všedních dnů. A možná i za štěstím.
Jaroslava Pechová
* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky