Hovory s princeznou
Občas se zmíním ve svých článcích o své vnučce. Vlastně už osm let sleduji její krůčky i kroky, žvatlání, povídání, růst. Děti jsou asi největším smyslem života. Pokud ne jediným. Vybavilo se mi pár historek s ní. A také jedna říkanka ze sbírečky kterou jsem jí věnoval k narozeninám. Tuším třetím.
Vzpurné já si tiše hýčká
naše malá svéhlavička.
Cupi cup, dupy dup,
vycení svůj dračí zub.
A teď hádej, hádej čile,
usmívá se potměšile,
nebo zdraví rozjásaně
dědečkovy šedé skráně?
Ještě nemá čisté r a ř. Neumí to podstatné, řeší se to. Před nedávnem jsme šli odněkud někam, diskutovali a princezna v rámci řeči povídá...až budu feťák... Madlenko, ty budeš feťák, ptám se udiveně. Stoupla si mi skoro do bubliny a důrazně odhláskovala „tfeťák“.
Jindy jsme šli domů se převléct před převozem na nějaký kroužek. Hecoval jsem ji, že je louda, trochu se rozčílila a potrestala mne zákazem přítomnosti na oslavách narozenin. Ironicky jsem to komentoval a z ní vyjelo něco dost ošklivého. Ne sprostého, to ne, ale někde odposlechla ošklivost, které ani nerozuměla. Hned se omluvila, že jí to ujelo ale říkal jsem jí, že tohle mámě nahlásím. Ona ví, že jinak na ni nežaluji. Přemýšlela třeskutě, co dál. Po chvilce povídá: dědo na tu oslavu stejně nemůžeš. Já vím, odpovídám, zakázala jsi mi ji. Ona nebude, máma mi ji zakáže, až jí to řekneš. No, ukecala mne, oslava byla, s dcerou jsme si to vyříkali a princezna si svůj úlet uvědomila.
Jsem dědek jedovatý a tak jsem někdy okolo třetího roku jejího věku princeznu naučil prostou odpověď. Na otázku kdo ví vždycky všechno nejlíp sdělila třeba plnému autobusu: Já a babička. Opakovaný vtip ale není vtipem a když jsem asi po půl roce zase otázku položil, po chvilce přemýšlení konstatovala, že nejlépe všechno ví babička. No a za další půlrok bylo po humoru. Ty dědo víš všechno nejlíp, odpověděla. Život je vývoj, někdy bohužel.
Zakončím hovory s princeznou povídáním o hře, kterou jsme spolu občas hráli. Nepatří k těm hysterickým dětem, co se válejí po chodníku a ječí, ale občas i na ni přijde náročnější chvilka, většinou uražená. Říkávám jí v klidu: Víš co, Madlenko, na trhu je dědečků dost. Dohodni se s mámou a kupte si nějakého lepšího.
Zezadu ji pozoruji. Zjevně přemýšlí i zadečkem velikosti dvou slepených kmínů. Trvá to tak pět, deset minut, potom na mne počká, nastaví teplou tlapku, kterou mi zasune do dlaně a pronese: tak promiň, dědo...
Do letošního jedničkového roku přeji všem lidem dobré vůle takovou důvěřivou něžnou tlapku, která se ochotně zasune do vaší dlaně. Svět je hned hezčí.